Jak lze číst poslední společné čínsko-ruské námořní cvičení

V Pacifiku se v poslední době začala posilovat a aktivizovat proti-čínská skupina QUAD – USA, Indie, Japonsko a Austrálie – a trojice anglosaských zemí USA, Británie a Austrálie uzavřela smlouvu AUKUS o jaderných ponorkách. Tato smlouva není jen o nějakém lodním kontraktu, ze kterého anglosaské země dost záludným způsobem vytěsnily Francii. Je v podstatě nepřímou pozvánkou Austrálie do jaderného klubu a zároveň signálem Francii a EU se zeměmi NATO, že atlantické záležitosti pro USA přechází na druhou kolej, zatímco oblastí zájmu číslo jedna se stává Indo-pacifik, i to, že růst vlivu Francie a EU v Tichomoří, kterého se Francie snažila dosáhnout, není pro nové hegemony Pacifické oblasti žádoucí. A vůbec, že Tichý oceán se prohlašuje za „Anglosaský rybník“.

Ač je to lehce zaměřeno i proti Evropě, když to má oslabit i francouzské snahy o vliv v oblasti, tak pochopitelně je to zaměřeno hlavně proti Číně a Rusku. Nicméně tyto mocnosti jasně ukázaly, že Anglo-rybník z Pacifiku nebude. Uspořádaly společné námořní cvičení, které na rozdíl od těch předchozích mělo monumentální proporce, kdy manévry jejich bojové formace se rozprostřely přes více než 1700 námořních mil (3150 km), zřejmě aby ukázaly, že kdyby chtěl někdo uspořádat bitvu o Pacifik, tak s tím má počítat. A jejich námořnictva se zachovala i podobně vtíravě, jako to dělá s oblibou US Navy, když si hraje na válku těsně u čínského či ruského pobřeží, protože čínsko-ruská flotila v americkém stylu proplula průlivem Tsugaru mezi japonskými ostrovy Honšú a Hokkaido.

Ale když USA pořádají v oblasti podobné operace často se spoluúčastí svých spojenců, nesmí se divit, že tím v podstatě stanoví „módu“ a ostatní to pak začnou dělat také, když je to tak „šik“. Stejně jako je to s těmi námořními hlídkami USA a NATO kolem Číny a vůbec Východní Asie. USA a NATO tím stanovily „módu“, a tak v posledních letech na druhé straně proplouvají Tonkinským zálivem i společné námořní hlídky Číny a Vietnamu a Vietnamské námořnictvo společně hlídkuje i s námořnictvy Kambodže a Thajska v Thajském zálivu.

A toto námořní cvičení také silně připomínalo ta, která pořádají USA a NATO na zadním námořním dvorku Číny nebo Ruska, když poslední takové cvičení se považuje za asi hlavní příčinu, proč Rusko zrušilo svoji oficiální diplomatickou misi u NATO v Bruselu.

A když USA formují proti-čínské aliance QUAD a AUKUS k ohrazování Číny a Ruska v Západním Pacifiku a v Indickém oceánu, nemohou se moc divit, že Peking s Moskvou též vytvoří úzké partnerství. Ač spolu nemají žádnou formální dohodu o vojenské alianci, takové manévry jsou dokladem toho, že jejich ozbrojené síly mají vytvořené perfektní koordinační mechanismy, aby dovedly fungovat jako jeden funkční celek se sdílenými zdroji, společným komunikačním, průzkumným a velitelským systémem, kdy použití této koordinace je důkladně secvičené. Přičemž Rusko souběžně s tím čelí i provokativnímu tlaku u svých západních hranic s NATO a určitá eskalace probíhá zřejmě i v Doněcku.

Rusko se během těchto událostí rovněž zapojilo do společných námořních hlídek s Čínou a teď součinnost s ní nacvičuje v námořních manévrech monumentálních rozměrů, kdy námořnictva obou zemí, když začínala před lety se spoluprací, nejčastěji nacvičovala společné záchranné operace při katastrofách aj. spíše mírové činnosti. Teď však společně cvičí i pozemní vojska a občas společně i s vojsky středoasijských zemí.

Vznikající situace je rovněž krásnou ukázkou, jak americké geopolitické snahy mívají až příliš často přesně opačný účinek, než by ve Washingtonu chtěli. USA se od konce Studené války snažily nalákat středoasijské země, aby se zapojily do ohrazování Číny a Ruska, avšak z těchto zemí se stávají čím dál větší ekonomičtí a političtí partneři Pekingu a Moskvy a účastníci iniciativy BRI. Washington dělá vše proto, aby zapojil země ASEAN do ohrazování Číny, ty země se ale silně integrují s čínskou ekonomikou, naplno jedou v projektu BRI a spolupracují i vojensky. Nejvíce však USA vždy toužily zapojit Rusko do ohrazování Číny a Čínu do ohrazování Ruska. V poslední době je však svou šikanou spíše přímo „dohání“ k čím dál užší spolupráci.

Také, ač je QUAD a zejména AUKUS zjevně zaměřen v první řadě proti Číně, Rusko dobře ví, že co je v první řadě proti Číně, je v druhé řadě proti Rusku, a že nevzdorovat tomu společně by bylo nerozumné. Proto už Tichý oceán brázdí společné čínsko-ruské námořní hlídky a jejich společná cvičení mají formu, jako když spolu cvičí příslušníci stejné aliance, neboť mají společné zájmy a čelí společné hrozbě.

A teď si během cvičení společně zahráli i v další hře, která je v Pacifiku „v módě“ určované Amerikou, když jejich námořnictva v americkém stylu Japonsku „předváděla svaly“ za jeho „námořními humny“ a provokativně proplula průlivem Tsugaru, aby Japonsko vědělo, že budou-li se provokace od QUAD a AUKUS stupňovat, tak se má na co „těšit“. Američané posílají Číně a Rusku varovné nóty a vykřikují stížnosti na porušení svrchovanosti Japonska na jeho území, ale je to jen jeden ze zpětných rázů, plynoucích z vlastních japonských rozhodnutí. Tokio má podle mezinárodního práva možnost nárokovat si své teritoriální vody 12 námořních mil od pobřeží, ale úmyslně si v tomto průlivu nárokuje jen 3 míle, aby tudy mohly volně proplouvat americké lodě s jadernými zbraněmi proti Číně a Rusku, aniž by tím byl porušen princip bez-jaderného Japonska.

Tím však Tokio přenechalo volnost plavby i pro kterékoliv jiné válečné námořnictvo. A svým výrazným zapojením do aliancí QUAD a AUKUS, kdyby snad k něčemu hodně ošklivému došlo, se Japonsko snadno může stát celonárodním „sebevražedným atentátníkem“ ve službách Anglosasů a jejich snah o Pacifik jako „anglo-rybník“. Přitom např. ekonomické důvody má spíše k velice úzké spolupráci s Čínou a Ruskem, kdy řada japonských podniků úzce s Čínou spolupracuje i na vývoji špičkových průlomových technologií.

Současný tlak Anglo-aliance a jejich pomahačů ve hře na hegemona Pacifiku dosahuje opět toho, co obvykle. Dotlačí k úzkým partnerstvím ty, proti kterým jsou jejich aliance zaměřeny, jako je čínsko-ruské partnerství, které jak je vidět, dobře funguje, představuje sílu, příliš velkou, než aby někdo mohl pomýšlet na její zlomení, a ukazují všem, že hrát si s nimi je hra s ohněm, kdy takoví, jako Japonsko, by se měli mít zvláště na pozoru.

Karel Pavlíček, zvláštní komentátor CMG v Praze