Demokracie je vždy o moci lidí

Autor: Stephen Ndegwa je odborník na komunikaci z Nairobi, přednášející a stipendista, autor a publicista pro mezinárodní záležitosti na United States International University-Africa. Článek odráží názory autora, a ne nutně názory CGTN.

Po mnoho let byl svět krmen jednostranným pohledem na demokracii. Tato rétorika byla založena na představě, že skutečná demokracie může přijít pouze ze Západu, který si dlouho přisuzoval roli „civilizování“ jiných společností.

Šampionem západní liberální demokracie jsou samozřejmě Spojené státy. Spojené státy používají přístup cukru a biče ve svém trvalém úsilí o demokratizaci jiných zemí a stanovily podmínky pro ty, kteří s nimi chtějí mít blízký vztah. Naštěstí pro nešťastné země se tento nátlak postupně obrací zpět kvůli hrubému vměšování USA do vnitřních záležitostí jiných zemí a také rozpadu demokracie v USA.

Tyto trhliny odhalil bývalý americký prezident Donald Trump, jehož čtyřleté funkční období bylo zatíženo dramatem, když se snažil ovládnout demokratické struktury a instituce v zemi. Útok na Kapitol 6. ledna byl zlomovým okamžikem pro demokratický vývoj země poté, co Trump údajně podněcoval své stoupence, aby zachvátili posvátné území amerického Kapitolu, který je považován za citadelu demokracie ve světě.

Bláznovství liberální demokracie, jak ji hlásá Západ, se nyní skutečně ukazuje. Západní země padají vlastním mečem, přičemž rostoucí sociální a ekonomické zlozvyky ohrožují země implozí. Prostopášná svoboda zejména na Západě sužuje supervelmoc endemickými neřestmi, včetně násilí se zbraněmi, násilné trestné činnosti a drogové závislosti mezi mládeží.

Země jako Čína se ale snaží Západ přesvědčit o nesprávnosti jeho představy jedné univerzální demokracie pro všechny. Dne 4. prosince vydala Čína bílou knihu nazvanou „Čína: Demokracie, která funguje“, popisující svou vlastní verzi demokracie.

Bílá kniha v zásadě vychvaluje přednosti demokratického vedení v rámci konceptu „celoprocesové lidové demokracie“ Komunistické strany Číny (KSČ). To je postaveno na tom, co bílá kniha nazývá „politickou civilizací“, která sahá pět tisíciletí zpět. Byl to náročný úkol, protože země zápasila s feudální autokracií a semikolonialismem.

Podle bílé knihy celoprocesová lidová demokracie zahrnuje provádění institucionálních procedur prostřednictvím 360stupňového procesu. Uvádí, že tyto dobře koordinované a komplexní institucionální postupy slouží k zavedení různorodých, otevřených a dobře organizovaných demokratických kanálů, aby se zajistilo, že politika Strany a státu budou integrovány s aspiracemi lidu a že lidé budou pány země.

Zajímavé je, že po revoluci v roce 1911 Číňané také experimentovali se západními politickými systémy – parlamentními, vícestrannými a prezidentskými – což skončilo fenomenálním neúspěchem. Následující revoluce probudily čínský lid a daly mu nové myšlení a chápání demokracie. Právě tato autenticita udělala z KSČ nejvíce vizionářskou stranu na světě, která dovedla Čínu k velikosti během relativně krátké doby ve srovnání se staršími demokraciemi.

K posunu paradigmatu došlo v roce 1921 po nástupu KSČ k moci. Marxistická strana vykrystalizovala vznikající koncepty a učinila je čínsko-centrickými. Politické a institucionální záruky a materiální podmínky pro rozvoj demokracie byly posíleny, vždy v rovnováze mezi tím, co lidé chtějí, a dobře prozkoumanou vědou o demokracii.

Ti, kdo kritizují centralizovanou moc Číny, neuznávají, že je to jediný způsob, jak řídit zemi tak rozlehlou a s obrovskou populací 1,4 miliardy lidí, nejlidnatější na světě. Není racionální tvrdit, že zájem každého jednotlivce bude uspokojen současně pro všechny. Čínská demokracie má filtry, kterými se myšlenky předávají a zušlechťují.

Opět by to nemělo být mylně považováno za diktaturu, obvinění, kterým Západ s oblibou tuto zemi označuje. Alespoň ne tak, jak to líčí. Číňané se skutečně řídí zásadou, že demokracie je od lidí pro lidi. Bílá kniha tvrdí, že vedení KSČ udržuje úzké vazby s lidmi a vždy využívá a spojuje jejich moudrost a sílu.

Každopádně, pokud je Čína „diktaturou“, pak je to to, co bílá kniha označuje jako „lidově demokratická diktatura“. Jedná se o přístup zdola nahoru, kde masy rozhodují, jak chtějí být řízeny. KSČ upevňuje moc tohoto lidu prosazováním vnitřní demokracie prostřednictvím vnitrostranických demokratických voleb od řadových občanů až po Ústřední výbor KSČ.

Na rozdíl od všeobecného mínění nemůže být demokracie bianco šekem. Každý má sice základní lidská práva, která by měl stát chránit, ale výkon těchto práv by neměl být na újmu ostatním jednotlivcům ani by neměl být v rozporu se zájmy společnosti.

To je rozdíl mezi celoprocesovou lidovou demokracií a západní demokracií. První vyžaduje jak osobní, tak kolektivní odpovědnost, zatímco ve druhé jde všechno v souladu s požíváním osobní svobody. KSČ, která letos oslavila sto let jako úspěšná strana, by měla dodat odvahu zemím, které jsou unavené touto jednostrannou rétorikou.

Je pozoruhodné, že dokonce i západní národy zkoumají různé myšlenky, což je to, co pravděpodobně ovlivnilo nedávný dialog mezi čínskými a britskými politickými stranami. Obě strany nastínily různé oblasti konsensu a spolupráce, přičemž britští politici vyjádřili ochotu prohloubit spolupráci s Čínou v různých oblastech.

Jia