Jakub Janda a Bütikofer vyzývají EU ke studené válce s Čínou

Američtí geopolitičtí stratégové, kteří se cítí být povoláni, aby působili jako vůdci Západu, se záští pohlíží na osamostatňování Evropské unie, která si čím dál více hledí vlastních, zejména ekonomických, zájmů, a místo aby poslouchala ideology těch jedině pravých „hodnot“, poslouchá business kruhy libující si ve výhodné ekonomické spolupráci s Čínou, a zdráhají se zapojit do americké politiky ohrazování a izolace od Číny. Mobilizují tedy své ideové bojovníky z politických kuloárů, médií a mozkových trustů, aby těm keťasům, co vytváří ve spolupráci s Čínou ekonomické hodnoty, místo ideologických hodnot, jejich snahy o ideově nekorektní blahobyt Evropanů překazili. Mobilizují je tedy v politice, v poslední době ve velké míře v Evropském parlamentu, a podařilo se jim k tomu zverbovat i politické vedení Litvy, která má posloužit k vyprovokování sporu, jenž celou EU zavleče do zbytečného a drahého konfliktu s Čínou.

Bohužel k těm ideologům, kteří by chtěli celou EU sešikovat za Litvou a vzdát se svých zájmů a přirozené spolupráce patří i předseda delegace Evropského parlamentu pro vztahy s Čínou Reinhard Bütikofer, který si svým proti-čínským tažením vysloužil první místo na čínském sankčním seznamu v Číně nežádoucích politiků, přičemž právě ten v německém vysílači Deutsche Welle apeloval na EU, aby přijala vůči Číně velice „průbojnou“ politiku. Němcům přitom vysvětloval, že se vůbec nemusí bát reakce Číny, která je už dlouhou dobu největším zahraničním obchodním partnerem Německa, kdy provázanost ekonomik a business kruhů obou zemí rychle roste, on ovšem svým krajanům osvětloval, že německá ekonomika na té čínské nezávisí až natolik, jak se mezi Němci mylně povídá.

K tomu lze poznamenat, že i kdyby ta závislost byla menší, než se mezi lidmi povídá, tak je pořád objektivně ekonomicky měřeno větší než ekonomická závislost na USA, které chce Bütikofer následovat.

China EU. Photo: VCG

Bütikofer ale, ač je mezi bojovníky v čele momentální lobbyistické a mediální kampaně za politevštění EU mezinárodně nejznámější, tak nebyl tím, kdo tu kampaň začal. Ta totiž začala v naší zemi útokem u nás dobře známého výkonného ředitele think tanku Evropské hodnoty – centrum pro bezpečnostní politiku Jakuba Jandy, ten totiž den předtím, než Bütikofer „promluvil Němcům do duše“, spustil na Twitteru litanii proti Francii a Macronovi, kterým spílal za sílící spolupráci Francie s Čínou a poučoval Francouze, jak má správně vypadat kurz strategického osamostatňování země i EU.

O tomto kurzu Francie jsme psali v řadě zdejších článků např.:

Součástí návratu Francie ke gaulleismu je evidentně sbližování s Čínou

https://czech.cri.cn/communication/3888/20211215/722083.html

Dohnaly USA Francii a EU k návratu Gaullismu?

https://czech.cri.cn/communication/3888/20211026/710199.html

Partnerství s Čínou nám přinese jen ostudu a zvýšenou špionáž, říká Jakub Janda.

Janda, který proslul např. tím, že označil našeho prezidenta Zemana za agenta Kremlu a zlořečil zesnulému podnikateli Kellnerovi za spolupráci s Čínou, vyčítal Macronovi, že nedělá nic, když Čína „vydírá“ Litvu. Očerňoval „zrádce takových Evropských hodnot“, jaké představuje např. on a jeho think-tank, tj. neevropskou Francii, že svou „samostatnost“ neprojevila podvolením se tlaku z Washingtonu, jako to udělala Litva, slovy: „Vzpomínáte, jak Francie mluvila o ‚strategické autonomii EU‘? A když Čína otevřeně vydírá členský stát EU Litvu, vyvine snad Francie na Čínu tvrdý tlak, aby tuto geopolitickou agresi zastavila? Ne. Francie jako vždy přijde s usmiřováním a s prázdnými slovy. Už zase.“

Je to samozřejmě „hrozná nesamostatnost“, když Francie neopustí svůj kurz, protože okrajový člen EU Litva, nastoupila vlastní, od EU a jejích členských zemí odlišný kurz v souznění s jestřáby nové studené války, a Francie odmítá projevit svou „samostatnost“ tím, že se poslušně nesešikuje za Litvou. Že se Litva, dobře si vědoma, že úplně zbytečně překračuje čínskou červenou linii oficiální podporou taiwanského separatismu, jen propůjčila ke hře sloužící zavlečení EU do konfliktu, do kterého vůbec vstoupit nechce, to je podle ideologů další studené války evidentně vedlejší.

Pro tyto bojovníky za ty jedině pravé „Evropské hodnoty“ určované z „nad-evropského Washingtonu“ nadřazené ekonomickým hodnotám jsou ohledy na ekonomickou a obchodní spolupráci jen „balastem“ evropsko-čínských vztahů. Prospěch Evropy z ekonomických a obchodních vztahů s Čínou, která je teď největším obchodním partnerem Evropy, i zemí jako Německo a Francie, jejíž podíl na zahraničním obchodu a investicích EU neustále rychle roste, zatímco podíl USA klesá, podle těchto bojovníků za ty pravé hodnoty moc velký není, a Evropa by se ho měla do velké míry vzdát k dosažení „skutečného“ prospěchu a obětovat vztahy se svým největším ekonomickým partnerem, neboť je to snadno únosná cena za prospěch v těch hodnotách, jaké představují Janda a Bütikofer.

A „samostatnost“ Evropy by měla spočívat v míře, v jaké poslouchá svého čím dál méně významného spojence, který v poslední době nevykazuje žádné úspěchy ve své ekonomice, v technologiích, ve vnitřním společenském soužití nebo na mezinárodní aréně. V tomto všem upadá, a tak by bylo dost zvláštní považovat USA za vůdce hodného následování a představitele „hodnot“, kterým stojí zato obětovat hlavní zdroj své prosperity.

Také by bylo zvláštní projevovat „samostatnost“ Evropy tím, že se náhle nechá vést Litvou, která nastoupila zcela odlišný kurz od většiny členstva a od hlavních hráčů Unie jako Francie a Německo.

Čína nejenže byla v pandemickém roce 2020, kdy byla světová ekonomika a mezinárodní obchod v recesi, největším obchodním partnerem Evropy, ale vzájemný obchod těchto stran v obou směrech rychle rostl i během celkového ekonomického propadu. Výrazně se to projevuje obzvláště u Německa. I přes ohromné nárůsty vzájemného obchodu mezi Německem a Čínou v posledních letech včetně loňského pandemického, za prvních 11 měsíců letošního roku došlo k dalšímu nárůstu vzájemného obchodu meziročně o 15,9 procenta.

Nyní se však má Evropa sešikovat nikoliv za svým businessem, který ji živí, nýbrž za svými ideology, kteří jí nabízí své vyšší „hodnoty“ než obživu. Udělat svého vůdce kontinentu místo zemí, jako je Francie, ze země, jako je Litva. Zříci se svých tržních vztahů mezi podniky v EU a v Číně vytvořených na základě nabídky a poptávky na svobodném trhu a obětovat je hodnotám „svobodné tržní společnosti“ v posledním znění výnosů washingtonských geopolitických jestřábů, kdy ten svobodný trh je třeba prosadit omezením svobody tržních vztahů s čínskými tržními subjekty. A v tomto sebeobětování zámořským zájmům má spočívat strategická „autonomie“ Evropy.

Ovšem, že by tato argumentace byla jak pro business kruhy EU, tak pro běžné obyvatelstvo příliš přesvědčivá, o tom lze asi s úspěchem pochybovat.

Karel Pavlíček, zvláštní korespondent CMG v Praze