Proč by se Evropa neměla řídit bezohlednou strategickou příručkou USA

Autor: Abu Naser Al Farabi je sloupkař a analytik z Dháky, který se zaměřuje na mezinárodní politiku, zejména asijské záležitosti. Článek odráží názory autora, a ne nutně názory CGTN.

Relativní stabilita Evropy za posledních sedm desetiletí je po staletích bojů a nepřátelství těžce vybojovaným výsledkem.

Bezprostředně po skončení druhé světové války a neustálém vynořování kolektivního konsenzu o její společné budoucnosti se Evropa začala projevovat jako impozantní zásobárna ekonomické a politické moci. Prostřednictvím vytvoření řady platforem pro spolupráci, jako je jednotný trh, jednotná měna a tak dále, šly evropské země ostatním příkladem, který mohou napodobovat. A stále prosperuje ze stavu, který si dlouho udržovala.

Ze strategického hlediska je evropská strategická příručka po studené válce charakterizována do značné míry „dvojkolejným“ nebo „strategickým“ přístupem – současně nalézáním rovnováhy mezi transatlantickou strategickou orientací a autonomním strategickým úsilím s ostatními zeměmi.

Zdá se však, že tento dlouholetý evropský přístup ke světu – angažovanost namísto špatně motivované nevraživosti a spolupráce namísto nezdravé konkurence – je ohrožen kvůli tomu, že USA neustále tlačí na evropské země, aby se řídily jejich příručkou válečného štvaní proti Číně a Rusku, a přetahují je do jiné říše studené války, aby znovu získaly svou přímou globální hegemonii.

Než vstoupí do linie USA, musí evropské země uvažovat o změnách, kterými prošel transatlantický vztahový rámec, díky politice USA „klín do Asie“ a vnější fixaci zahraniční politiky na Čínu.

Během posledního desetiletí, zejména během Trumpovy éry, vstoupil transatlantický rámec do nového geopolitického realismu. Zdá se, že Spojené státy ze zdánlivého antagonismu vůči svým rivalům, zejména Číně, a absolutnímu soustředění na své vlastní zájmy, vnímají transatlantický vztah jako něco, co se musí rozjet proti jejich rivalům. Vztahová dynamika mezi evropskými zeměmi a USA, kdysi uznávaná pro principy, jako je reciprocita a respekt ke kolektivnímu konsensu, se více přiklání k americkému rozmaru.

JCPOA, populárně známá jako íránská jaderná dohoda (Iran Nuclear Deal), byla vynikajícím výsledkem dosaženým po náročném úsilí klíčových zúčastněných stran, včetně USA a EU. Trumpova administrativa však v roce 2018 od dohody odstoupila a znovu uvalila sankce na Írán, a to z rozmarných představ a projevu naprosté vrtkavosti vůči kolektivnímu konsenzu. Trump dokonce zašel ještě dále a přijal sekundární sankce proti evropským subjektům, které na základě evropského rozhodnutí uzavřít dohodu nadále obchodovaly s Íránem.

Co se týče Ruska a Ukrajiny, můžeme vidět podobný přístup americké konfrontační politiky – zatarasení diplomatické cesty k řešení problému a tvrdé tlačení do vojenské eskalace. Zatímco se americký a západní mediální aparát snaží vykreslovat ruské kroky jako nevyprovokované, neustálé budování obrany USA na Ukrajině a občasná expanze NATO na východ znamená, že Rusko je nuceno reagovat tak, jak reaguje.

Nyní pojďme k mechanismu indicko-pacifické politiky USA – „Svobodný a otevřený Indo-Pacifik“, jak bylo hlásáno. Nicméně základní principy a politiky, které USA přijímají v rámci tohoto mechanismu, se vyznačují rivalitou a nepřátelstvím s jediným přáním udržet si svou tichomořskou hegemonii.

Některé evropské země, zejména Francie a Spojené království, které mají zámořská území v Tichomoří, a vzhledem k významu tohoto regionu pro globální obchod, by mohly mít důvody k tomu, aby přijaly rámec indicko-pacifické politiky řízený Spojenými státy. Evropa však musí pochopit, že způsob, jakým USA vnímají rámec indicko-pacifické politiky, se zásadně liší od toho, jak ho vnímá ona. Americká verze strategie je plná konfrontací a rivality a řídí se rovnicí „udržet USA uvnitř, Čínu dole a Austrálii nahoře“. Taková strategická formulace připomíná definici NATO z dob studené války jako aliance, „aby udržela Rusko mimo a USA vevnitř“.

Evropa musí uznat, že vzestup Číny není hrozbou pro stabilitu regionu, ale protiváhou americké hegemonie, které se dlouho těší, a stabilita regionu neustále visí na vlásku. Čínský politický a ekonomický vzestup za poslední tři desetiletí nebyl svou povahou výlučný, ale rozšířil se do regionu s mírem a prosperujícím rozvojem. Ve jménu strategie „Svobodný a otevřený Indo-Pacifik“ se základní touhou omezit za každou cenu vzestup Číny a uchylovat se ke konfrontačním krokům, jako je AUKUS a Quad, USA blokují diplomatické cesty ke sporům a vytlačují Evropu z cesty, kterou přijala už dávno.

Těžce vydobytý mír a prosperita, kterým se dnes Evropa těší, by neměly být ohrožovány jen kvůli rozmarným aspiracím konkrétní země. Evropa musí formulovat svůj politický rámec na základě svých vlastních zájmů a aspirací. Čím dříve Evropa tuto strategii přijme, tím dříve může být přínosem pro Evropu i pro svět jako celek.

Jia