Nejneúspěšnější politika USA v poválečné historii: Příklon k Asii

Každému, kdo sledoval geopolitický vývoj v druhé dekádě tohoto století, bylo jasné, že v oblasti Pacifiku geopoliticky dochází k čemusi, co by šlo přirovnat k posuvu tektonických desek v geologii. Rostoucí ekonomiky zdejších zemí sem přenáší těžiště ekonomického rozvoje planety a zároveň vztahy zdejších zemí začínají krystalizovat do ekonomicky i jinak spolupracujících celků. Bylo proto logické, že někdejší Obamova administrativa, ve které byl současný prezident USA viceprezidentem, se pokusila tento vývoj „unést“ pro sebe a učinit z Ameriky krystalizační centrum tohoto formování regionu. Přišla tedy s politikou Příklonu k Asii, aby ze zemí oblasti zkusila sestavit orchestr, který budou USA dirigovat, a tak tomu bude, i kdyby v něm hrála první housle Čína, neboť je bude hrát podle „washingtonské taktovky“.

Základem těchto snah bylo vytvoření Trans-pacifického partnerství (TPP) zdejších zemí s USA v čele. Ale Trumpova administrativa z těchto snah okamžitě vycouvala a přešla k taktice otevřeného ohrazování Číny a vytváření uzavřených mocenských kruhů proti ní, v čemž Bidenova administrativa pokračuje. Jenže ten přirozený vývoj šel dál. Ani TPP po odstoupení Ameriky nezaniklo a přejmenovalo se na CPTPP a navíc v oblasti vzniklo ještě rozsáhlejší ekonomické společenství Regionální ekonomické partnerství (RCEP), o kterém se tak trochu dá říci, že vykrystalizovalo okolo Číny a americké pokusy vtahovat jeho země do svých anti-čínských politik mají proto dost omezený účinek.

USA nenabídnou zemím nic, co by je táhlo k většímu růstu, budou-li se izolovat od Číny, a RCEP nabízí největší příležitost k prosperitě v regionu. Čínský obchod se zeměmi RCEP narostl během roku 2020 ještě před oficiálním spuštěním sdružení i přes tehdejší ekonomickou depresi o 3,5 procenta a dosáhl 10,2 bilionů yuanů, kdy představuje celou třetinu obchodů Číny.

Všechny zdejší ekonomiky jsou tedy už hluboce a těžko zvratně prorostlé s ekonomikou čínskou a nic, co může konkurenceschopně nahradit spolupráci s Čínou táhnoucí k růstu a k prosperitě, USA nabídnout nemohou, kdy to vzájemné provazování ekonomik je oboustranné. Jen za roky 2016 až 2021 narostly čínské dovozy z asijských zemí o 260%, což se žádné jiné tržní oblasti nepodařilo, kdy po nabytí účinnosti RCEP se tento vývoj jen zrychlí.

V USA jsou tedy už více vyděšeni advokáti americké ekonomické nadřazenosti nad zbytkem světa než tradiční váleční jestřábi, jak se ukazuje v dopise americké Senátní Finanční komise Bidenovi, kde úpí nad tím, že USA soutěž o ekonomické postavení s Čínou prohrávají:

„Čína na úkor zájmů Spojených států rychle rozšiřuje iniciativu prosazování obchodní politiky na Východě. Patnáct zemí představujících 30 procent globálního Hrubého domácího produktu podepsalo Čínou protlačovanou obchodní dohodu, Regionální ekonomické partnerství (RCEP), tj. smlouvu, která vyhovuje čínským zájmům včetně slabých předpisů na ochranu intelektuálního vlastnictví a vůbec žádné ochrany před státem vlastněnými podniky. Spolu s tím, zatímco se Spojené státy dále zdržují vstupu do Trans-pacifického partnerství (CP-TPP), tj. od smlouvy, kterou samy pomohly vyjednat, tak teď do něj chce Čína vstoupit.“

Dopis dále argumentuje, že když s tím USA nic neudělají, tak upadnou do strategicky nepříznivé pozice, takže Čína bude schopna „Spojené státy vytěsňovat z jejich eminentního postavení v mezinárodních záležitostech.“

Jenže USA zatím zkoušely jen kout spiklenecké kruhy snažící se země oblasti přimět, aby se izolovaly od Číny, a nezapojily se do tvorby žádného seskupení ekonomické spolupráce přinášejícího společnou prosperitu, na rozdíl od Číny, která v rámci své politiky zkouší prosperitu budovat jako společnou a sdílenou vším lidstvem a žádnou příležitost k zapojení se do seskupení za takovým účelem nevynechá. A od nikoho nežádá, aby svou prosperitu poškozoval izolací od spolupráce s kýmkoliv jiným.

Vznikla tedy situace, kdy USA postrádají nějaké seskupení ekonomické a obchodní spolupráce, které by mohly využít k expanzi svého vlivu a jeho prosazování na úkor Číny. Také podle řady mediálních zpráv si Bidenova administrativa neví moc rady s tím, jak nějaké plány pro ekonomické prosazení v Asii vůbec vytvářet.

Obamova administrativa to měla jako prioritu a dojednala TPP, sedm jehož členů je teď zároveň členy RCEP. Trumpova administrativa z tohoto amerického výtvoru, o který má momentálně Čína zájem, ale vystoupila, a obchodními válkami se sankcemi i na spojence Ameriky se USA podařilo nahnat světu strach, že jakákoliv ekonomická spolupráce s nimi, vytváří riziko zranitelnosti naprosto nevyzpytatelnými sankcemi a páku k okleštění jejich ekonomické svobody. A předivo ekonomických vztahů zemí Východní Asie a Pacifiku se teď spřádá v RCEP, kde má Čína eminentní postavení, zatímco USA v něm chybí.

Ani další výhody z členství, jako asi 90% odbourání tarifů ve vzájemném obchodě zemí RCEP, které se jistě promítne do jejich prosperity, se USA netýká. Dost těžko by také jistě bylo možné kteroukoliv z těchto zemí přesvědčit, aby se nechala přimět k ohrazování jiné země tohoto společenství a ohrozit tak své výhodné členství v něm. Vypadá to tedy, že Spojeným státům se začíná dařit izolovat samy sebe a odstrašovat od závislosti na spolupráci právě s nimi.

Zatím na základě zásad multilaterálního pořádku a s absencí hegemonického dirigismu vytvořené RCEP představuje 2,3 miliardy lidí, tj. přes 30 procent světové populace. Přispívá 25,8 biliony $ dolarů ke světovému HDP, tedy také 30 procenty. Připadá na něj přes čtvrtinu mezinárodního obchodu se zbožím a službami (12,7 bilionu $). 31 procent přímých zahraničních investic směřuje sem. Stratégové eminentního postavení Ameriky tedy těžko dosáhnou toho, aby někdo odsud zpřetrhal své předivo se zbytkem ekonomicky rychle rostoucí oblasti s ohromným výhledem na budoucnost a zapojil se do her vylučování někoho jiného ze společné prosperity, jen aby se zalíbil jestřábům z Washingtonu, kteří toho nemají moc co nabídnout.

A protože Čína staví svou strategii na širokém a prohlubujícím se vzájemném ekonomickém prorůstání s ostatními ekonomikami, kdy ty v oblasti jsou pro ni zvláště přitažlivé, je jen logické, že požádala o členství v CPTPP, tj. v tom pohrobkovi po někdejším Obamově pokusu zkoušet budovat geopolitické vztahy v této oblasti s explozivně rostoucím významem tak trochu „čínským stylem“, takže je to společenství, které v Číně budí dojem, že to je „její typ“.

Číně se asi nikdy nedařilo tak rychle svoji ekonomiku provazovat s jinými zeměmi než v době, kdy USA rozběhly svou politiku ohrazování Číny. Pacifická oblast stmelovaná společenstvími jako RCEP a CPTPP se asi nikdy tak nestmelovala a nesbližovala s Čínou, jako v době, kdy proti ní USA začaly uplatňovat svou formu politiky „rozděl a panuj“. USA se asi nikdy nepodařilo vyvolat tolik odtažitosti vůči nim jako v době, kdy se pokoušely stupňovat svou politiku ohrazování jejich konkurentů jako Čína.

Karel Pavlíček, zvláštní korespondent CMG v Praze