Biden se holedbá, že díky němu měly loni USA vyšší tempo růstu než Čína

Illustrative Image

Zatímco všechny analytické firmy, které dělají predikce světového ekonomického vývoje, v posledních měsících své předchozí projekce upravily posunutím předpokládaného okamžiku předstihnutí Ameriky jako největší ekonomiky světa Čínou tak, že ten okamžik sesazení Ameriky z ekonomického vrcholu světa vidí zhruba o rok či dva dříve než dosud, americký prezident Joe Biden se naopak pyšní, že díky němu USA začaly prý růst rychleji než Čína, když jásal nad skutečností, že USA poprvé za dvě desetiletí Čínu v tempu růstu HDP předstihly. Tvrdil, že s jeho ekonomickou strategií „Američané znovu prožívají americký sen v důvěře v sebe a v Ameriku.“

Podle prezidenta čísla ukazují, že pod jeho administrativou „konečně už budujeme americkou ekonomiku pro 21. století a naléhám na Kongres, aby udržel tuto hybnost schválením legislativy, která zvýší Americe konkurenceschopnost.“ Nejvíce ale začal jásat na konci toho textu, kdy Biden říkal, že „naše ekonomika poprvé za 20 let roste rychleji než čínská.“

Biden rovněž prohlásil, že celý ten ekonomický rozvoj „není žádná náhoda“, nýbrž to přinesla jeho ekonomická strategie zaměřená na vytvoření více dobrých pracovních míst, znovuvybudování zpracovatelského průmyslu a posílení dodavatelských řetězců v zemi.

Prostě s ním asi Ameriku stihl hospodářský zázrak, ale samotní Američané to asi vidí jinak. I přes ekonomický obrat k lepšímu, se index popularity Demokratů propadá. V průzkumu vedeném Pew Research Center zveřejněném v úterý je schvalování prezidenta na 41%, přičemž ještě loni v září bylo na 44%. Američané to totiž vidí obvykle realističtěji, jako zotavení z hluboké hospodářské deprese, které se ale vyčerpalo, a přechod ke skutečnému růstu se moc nedaří.

Prezident se ale snažil veřejnost přesvědčit, že je to tím, že loni Sněmovna reprezentantů schválila Zákon o investicích do infrastruktur a pracovních míst o hodnotě 1,2 bilionu $, o němž se předpokládá, že přinese „růst ekonomiky, zvýší konkurenceschopnost USA, vytvoří dobrá pracovní místa a americkou ekonomiku přetvoří na udržitelnější, odolnější a spravedlivější.“ Biden rovněž tvrdil, že ten infrastrukturní projekt Americe pomůže zvítězit v ekonomické konkurenci s Čínou.

Dalo by se ale říci, že jde do velké míry o pokus o opisování rozvojového modelu od Číny.

Americká vláda vysvětlovala, že Investiční zákon znamená „investici do našich infrastruktur přicházející jednou za generaci“ k vytvoření „dobře placených pracovních míst“, kdy půjde do životně důležitých infrastrukturních projektů jako silnice, železnice a mosty a také zemi navede na cestu „vítězství v 21. století.“ Tím v podstatě zase sliboval, že toto století bude „Americkým stoletím“, kdy se USA stanou vyvoleným národem a budou nad světem ve všem dominovat, jak donedávna američtí stratégové slibovali, a možná se o to i nějak v těch sériích válek po 11.9 pokoušeli.

V Americe ale přes působivost mohutnosti takového projektu za 1,2 bilionu $ panuje jak značná skepse o jeho úspěšnosti, tak obavy z jeho nákladnosti zvláště, když USA už mají astronomický dluh 29,8 bilionu $.

Takový balíček sociálních výdajů je jednou z nejhorších vědí, jakou lze pro americkou prosperitu udělat, varoval Arthur Betz Laffer (světově proslulý Lafferovou křivkou), člen Poradního výboru ekonomické politiky Ronalda Reagana (1981-1989). Laffer při virtuální konverzaci na portálu Just The News v říjnu 2021 tvrdil, že Bidenův zákon je „katastrofa a rozbije ekonomiku na generace dopředu. Nechápu, jak Demokraté pro takový zákon mohli hlasovat.“

Ač je americký Infrastrukturní zákon a další opatření fiskálních stimulací Bidenovy administrativy v podstatě jednak pokusem opsat čínský rozvojový model, tak také pokusem „udělat Ameriku opět velikou,“ jak to vždy sliboval Trump, stejně, když dva dělají totéž, není to totéž, a odpůrci toho projektu v jeho nejapném provedení vidí spíše něco podobně zkázonosného, jako byla Babylónská věž, s jejímž sesunutím se zhroutila i Babylónská říše.

Laffer poukazoval, že ten balík za 3,5 bilionu $ (ve všech vládních programech) vyvolá následné škodlivé náklady větší, než je tato částka, jak to obvykle u projektů typu „Babylónská věž“ bývá. „Aby to bylo ještě horší, současná výše federálního deficitu a poměr dluhu k HDP je „ve Spojených státech v době míru historicky bezprecedentní. To nás uvrhne do postavení země třetího světa.“

USA např. v současnosti nemohou přijmout strop na výši dluhů, jak o to někteří kongresmani usilovali, protože by to spustily státní bankrot, neboť z nových dluhů splácejí ty staré a dluhový strop by znamenal platební neschopnost.

V lednu přišla data ukazující, že index spotřebitelských cen v prosinci dosáhl 7% ročně, tj. nejrychlejší růst od června 1982, kdy byl ještě Laffer součástí Reaganovy administrativy bojující za stabilizaci rostoucí inflace. Laffer v tomto kontextu káral Bidena, že dělá „pravý opak“ toho, o čem říká, že je zapotřebí ke zkrocení 7% inflace, tj. nejvyšší za 40 let.

Ač americká ekonomika loni rostla nejrychleji od Reaganova prezidentování, tak nešlo o skutečný růst, nýbrž o zotavování z pandemické deprese. Je to podobné, jak když se člověk ležící v nemocnici zotavuje, přičemž si zvyšuje kondici rychleji než Ester Ledecká během přípravy na Olympiádu. Určitě to neznamená, že vzestup kondice bude postupovat dále tímto tempem, jak když se pacient během týdne stal z ležáka se selhávajícími základními funkcemi na JIP a pak začal zase chodit, takže by někdo udělal projekci vzestupu kondice, podle níž takový pacient za pár týdnů bude porážet zlaté olympioniky. Mezinárodní měnový fond pro USA předpovídá růst 4%, přičemž pro Čínu na letošek předpovídá 4,8%. Navíc v USA má přijít ten Investiční zákon za 1,2 bilionu $ zrovna, když centrální banka zastavuje monetární stimulace, neboť už je vyčerpala v pandemických letech. A inflace je na vysoké úrovni. Pravdou ovšem je, že infrastrukturně USA už řadu let za Čínou zaostávají, natožpak aby získávaly další výhody z významných infrastrukturních projektů za jejími hranicemi jako Čína. Ale vysokou inflací a vysokým dluhem se zbavily možností, teď provádět fiskální a monetární stimulace.

Přičemž ty prostředky promrhaly na své hegemonické ambice, aniž by takové investice přinášely návratnost, jak plyne ze zprávy z projektu Náklady války od Brown University uvádějící že, USA za 20 let po 11.9 vydaly za války odhadem 8 bilionů $.

Kdyby místo válčení budovaly infrastruktury, rozvíjely špičkové průmysly, věnovaly se sociálnímu rozvoji a místo projekcí moci vojenskou silou v zahraničí budovaly a investovaly, jako to dělá Čína se svým pásem a cestou, tak by Čína možná dohánět nestíhala a ve světě by měly vliv jako vítaní přátelé a partneři, z čehož by sklízely větší prospěch, než když je svět vidí jako obávané „humanitární bombarďáky“.

Karel pavlíček, zvláštní korespondent CMG v Praze