Blíží se dohoda o volném obchodu států Zálivu s Čínou

Poté, co spektakulárně ostudný odchod USA z Afghánistánu zarazil poslední hřebík do rakve autoritě Ameriky jako hegemona, jemuž musí státy Perského zálivu přizpůsobovat své zahraniční a obchodní politiky, vrátily se země Zálivu ke sbližování s Čínou jako kdysi, když během let 2004 až 2016 probíhala jednání mezi Radou pro spolupráci arabských států v Zálivu GCC a Čínou o uzavření dohody o volném obchodu v rámci sdružení FTA. Během tehdejšího přerušení jednání hrály svou roli kromě tlaku USA i rozkoly mezi těmito státy. Nicméně spolupráce s Čínou na Středním východě v rostoucí míře probíhá i napříč rozkmotřenými stranami a částečně ty spory snad i trochu zmírňuje. Např. při úzké spolupráci s Íránem v kombinaci se sbližováním s arabskými monarchiemi ze Zálivu.

Minulý měsíc se proto v Pekingu konal přímo slet ministrů zahraničí monarchií z GCC, kteří přiletěli ze Saúdské Arábie, Kuvajtu, Ománu, Bahrajnu i s generálním tajemníkem tohoto sdružení. Spojené arabské emiráty (UAE) tam sice tehdy svého ministra neměly, ale celého toho procesu se velice aktivně účastní.

Své odhodlání UAE ke spolupráci s Čínou projevily dokonce až tak razantně, že zrušily s USA svou dohodu o vojenských dodávkách bitevníků F-35, když na ně USA přes tento kontrakt atp. zkusily vyvinout nátlak, aby od Číňanů nenakupovaly technologie 5G. Na čemž je také vidět, jak se Čína pozvolna začíná na Středním východě stávat protivahou ke zdejší tradiční americké hegemonii. UAE se už předtím v jasném prohlášení jejich ministra zahraničí po jednání s jeho čínským protějškem vyjádřily, že chtějí uzavření dohody FTA s GCC urychlit a že to je jeden z jejich zahraničně politických cílů pro rok 2022.

Toto sbližování má svoji logiku v elementárních ekonomických a geopolitických skutečnostech. Čína sesadila USA z pozice největšího spotřebitele ropy světa, zatímco Záliv je největším producentem ropy na světě. Čína se stala hlavní lokomotivou industrializace táhnoucí zprůmyslnění a budování infrastruktur ve většině industrializujících se oblastech světa, přičemž státy Zálivu usilují o diverzifikaci a komplexní industrializaci své ekonomiky, aby už nezávisely jen na těžbě uhlovodíků. Svým zeměpisným umístěním je Střední východ jednou ze stěžejních součástí dopravních tras a tedy nutnou součásti čínské iniciativy Nové hedvábné stezky – tedy Iniciativy pásu a cesty BRI, čehož chtějí místní země také náležitě využít. Jejich tíhnutí k tomuto vývoji, které už poněkud ustupující USA nemají možnost tolik blokovat, je tedy zákonité.

Při budování BRI klade Čína značný důraz na pozemní cesty mimo dosah všudypřítomných amerických námořních flotil „zabezpečujících svobodnou námořní dopravu“, ale budování přístavů a následných infrastruktur k tomu patří též, a tak je rozvoj přístavů, logistických uzlů a následné dopravy v Zálivu pro Čínu čím dál přitažlivější. Dokonce loni stáhla 20 miliard dolarů z investičních záměrů pro Afriku a počítá se tím, že budou přesměrovány právě na Střední východ. Zvláště když tyto investice Číně mj. zvyšují energetickou bezpečnost.

V současnosti státy GCC zajišťují 40 procent čínské poptávky po energiích. Kdy jsou tu navíc i další hráči v oblasti mimo GCC jako Írán. USA prosazují politiku větší energetické soběstačnosti a nahrazování dovozů ze Středního východu vlastní těžbou. Zdejší země stojí i před otázkou, jak se optimálně rozvíjet, aby zajistily budoucnost svým příštím generacím, což je nutí hledat cesty ve své industrializaci a v zapojování do globálních dodavatelských řetězců i vysokou přidanou hodnotou své práce a nejen hodnotou svých uhlovodíků. A tím, kdo zvládl industrializaci u sebe doma nejlépe a kdo předvádí, že ji umí šířit po světě, je Čína. Časy USA jako jednoho z hlavních hybatelů industrializace a prorůstových investice ve světě jsou dnes spíše záležitostí učebnic historie. Proto se narůstající přitažlivost Číny pro všechny, kdo se industrializují a modernizují, nevyhýbá ani státům Zálivu, ač donedávna úzkým spojencům USA.

Růst vzájemné provázanosti zdejších ekonomik s ekonomikou čínskou spojený s ústupem ekonomických vazeb na USA a doplněný potřebou vytvářet modernější smluvní rámce pro ekonomickou spolupráci se neomezuje na zdejší oblast a projevuje se zejména v prudkém nárůstu vznikání sdružení volného obchodu a jejich rozšiřování o další členy. Bývaly časy, kdy v globální účasti ve sdruženích volného obchodu měla největší podíl Amerika. Ty časy jsou ale už pryč a v současnosti má v účasti ve sdruženích volného obchodu největší podíl Čína. V tomto vývoji sehrála svou roli i vnitřní politika Spojených států. Během Trumpovy administrativy přišla politika „Amerika v první řadě“ se snahou o návrat zpracovatelského průmyslu na své území a o jistou míru ochranářství na svém trhu, kde se v důsledku klesající konkurenceschopnosti amerických podniků značně prosazovali jejich zahraniční konkurenti.

To vedlo mj. až ke stažení USA ze začleňování do mezinárodních sdružení volného obchodu, zvláště z Trans-pacifického partnerství. Naděje, že se toto směřování obchodní politiky USA změní s nástupem Bidenovy administrativy se nepotvrdily. Spíše to vypadá, že je to hlouběji založený kurz směřování Washingtonu, který ani moc nezávisí na tom, kdo zrovna sedí v Bílém domě.

Nicméně znamená to také, že zemím, které se ekonomicky sbližují, už USA tolik ve sbližování nemohou „zaclánět“ a ani překážet, aby si sdružení volného obchodu zakládaly zcela volně bez přílišných ohledů na geopolitické ambice zámořských velmocí.

U zemí GCC také nefunguje ten obehraný bubák, se kterým straší USA a na ně navázané finanční instituce jako MMF, kdy před zapojováním do rozvojových aktivit spojených s Čínou a s iniciativou BRI varují jako před dluhovou pastí. Nicméně kromě toho, že v současnosti řada zemí raději prchá od „rozvojové pomoci“ MMF – čili dluhové pasti – do „dluhové pasti“ rozvojové spolupráce s Čínou, tak u zemí GCC je to spíš tak, že mají značnou hotovost, kterou jsou nuceny investovat do zahraničí, ale nyní ji raději investují do vlastního rozvoje a strach z dluhové pasti mít nemusí. Kromě toho by se možná užší spoluprací s čínskými institucemi mohly dostat do postavení, kdy by samy mohly na financování čínských rozvojových projektů v zahraničí vydělávat i vedle čínských bank.

Také skutečnost, že Peking na Středním východě úzce spolupracuje s oběma znesvářenými tábory, zmírňuje mezi těmito tábory napětí. Konec konců Číně, na rozdíl od USA, které některé rozkoly raději rozdmychávaly a vedou velice nepřátelskou politiku vůči Íránu, by se jistě nelíbilo, kdyby Írán, značně teď na Číně ekonomicky závislý, útočil na státy GCC, ve kterých má Čína své značné ekonomické zájmy, a přesně tak je to i naopak. Je tedy i naděje, že by čínský vliv do této rozbroji generace zmítané oblasti mohl přinést jisté uklidnění.

Karel Pavlíček, zvláštní korespondent CMG v Praze