Získají USA Evropu?

Autorka: Radhika Desai je profesorka politických studií na Univerzitě Manitoba v Kanadě.

Švýcaři nedávno přerušili staletí neutrality v konfliktech a válkách, aby se zavázali k sankcím EU proti Rusku. Může se zdát, že to podporuje americký cíl destabilizovat vládu ruského prezidenta Vladimira Putina zasažením jeho bohatých oligarchických podporovatelů a kriticky důležitého Švýcarskem registrovaného ropovodu Nord Stream II, který byl připraven dodávat ruský plyn do Evropy.

Skutečný význam tohoto švýcarského kroku se však projeví až když vedle něj přiřadíme německou obrannou politiku nikdy neposílat zbraně do konfliktních zón a prohlášení, že od nynějška vynaloží 2 procenta svého HDP na obranu, které NATO požaduje.

Němci a Švýcaři své činy zdůvodňují ohrožením „celého poválečného uspořádání“ a obranou „hodnot, které tvoří základ naší civilizace“. Tato ušlechtilá slova však skrývají temnější pravdu.

Když britský premiér Boris Johnson obvinil Putina, že chce „překreslit mapu Evropy v krvi“, pomáhal americkému prezidentovi Joe Bidenovi skrýt kriticky důležitý prvek jeho agendy. Současný konflikt o Ukrajinu, o kterém lze říci, že začal minulý týden nebo minulý rok nebo před osmi lety nebo ještě dříve, má mnoho složek. Mezi ty zjevnější patří dlouhodobé obavy Ruska o bezpečnost, válka kyjevské vlády proti Doněcku a Luhansku, neonacistické prvky v kyjevské vládě a členství Ukrajiny v EU a NATO.

Složkou, která téměř úplně chybí v propagandě, která se počítá jako mediální pokrytí konfliktu na Západě, je však touha USA znovu si podřídit Evropu.

Země kontinentální Evropy dlouho prosazovaly svou autonomii, a to jak kvůli sobě samotným, tak i proto, že se v nich historicky vyvinuly odlišné formy kapitalismu, více státem regulované, produktivnější, méně zaměřené na finance než britsko-americká varianta. Dokonce i na vrcholu studené války se Francie, která se dlouho vyhrazovala proti dominanci USA a „zvláštnímu vztahu mezi USA a Velkou Británií“, v letech 1966 až 2009 stáhla z velení NATO a Německo normalizovalo vztahy s východní Evropou a Sovětským svazem a nakonec donutilo samotné USA k uvolnění. Po studené válce bylo pro Evropu ještě méně důvodů, aby přijala vedení USA.

USA odpověděly opakovaným úsilím přimět Evropany k návratu zpět do svého tábora. Ve válce o bývalou Jugoslávii Spojené státy zasáhly, aby zmařily západoevropské plány po studené válce na autonomní evropský bezpečnostní pořádek ve spolupráci s Ruskem, doplněný o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU, francouzsko-německý společný vojenský sbor a vytvoření německé sféry vlivu ve střední a jihovýchodní Evropě. Obecněji řečeno, americký „globalizační“ projekt měl za cíl vymazat odlišné národní ekonomiky tím, že je přinutí přejít k nejliberálnějšímu a na finance zaměřenému britsko-americkému režimu.

V novém století, kdy se moc USA zjevně snížila a moc Číny vzrostla, EU znovu usiluje o svou autonomii tím, že prosadila plány na autonomní armádu a má zájem o větší ekonomickou spolupráci s Čínou. Jak je dobře známo, události, které vedly k občanské válce na Ukrajině v roce 2014, zahrnovaly rivalitu mezi USA a EU o Ukrajinu. To, že Evropané mají vizi pro Ukrajinu a Evropu, která je odlišná od té americké, bylo také zřejmé z evropského úsilí pokusit se jednat s Ruskem až do samotného předvečera ruských vojenských operací, které začaly minulý týden, a poté.

Během několika dní, kdy propaganda nasycuje západní diskurzní prostor, by se mohlo zdát, že USA úspěšně překonaly neochotu Evropanů a znovu je dostaly pod kontrolu. „Mohlo by se zdát“ však může být rozhodující výraz. Jak válečná mlha stále houstne, nelze mnoho brát jako samozřejmost. Může se zdát, že USA jsou na dobré cestě k dosažení svých cílů, mezi něž patří zrušení odsuzujícího verdiktu o potupném stažení z Afghánistánu udělenému USA jako světové velmoci a jejich zpravodajským schopnostem. Nicméně přes jejich moralizující bušení do hrudi nejenže USA a EU jednají zdrženlivě ohledně přímého vojenského zapojení do konfliktu, jejich sekce zůstaly značně pod „extrémními“ možnostmi, kterými Biden hrozil. Uvalily „obra všech sankcí“ – vyloučení ze SWIFT, aby selektivně neovlivnily evropské dodávky energie z Ruska.

Tyto sankce si mohly vynutit masivní kolaps ruských akcií, masivní pokles hodnoty rublu a od švýcarského rozhodnutí podpořit evropské sankce mohou dohnat Nord Stream II k bankrotu. Americký finanční systém však zdaleka není nezranitelný a Evropa zůstává závislá na ruské energii. Mocnosti na žádné straně Atlantiku nebudou akceptovat velké náklady. Až další vývoj událostí nám tedy prozradí, zda se tentokrát USA podařilo získat Evropu. (Kl)