Jak by mohla ukrajinská krize přetvořit budoucnost Evropy?

Autor: Andrew Korybko je americký politický analytik sídlící v Moskvě.

Ruská speciální vojenská akce na Ukrajině bude mít dalekosáhlý dopad na budoucnost Evropy. Moskva tvrdí, že Západ pod vedením USA porušuje krajní meze národní bezpečnosti v této bývalé sovětské republice a v širším regionálním měřítku. Nejpřímější dopad má to, že se členské státy NATO spojují za USA pod záminkou užší spolupráce proti vznikající tzv. „ruské hrozbě“. Mnoho členů se obává, že by je Rusko mohlo napadnout po Ukrajině.

Bez ohledu na to, že je velmi nepravděpodobné, že by Moskva chtěla testovat závazek Washingtonu k článku 5 kolektivní obrany NATO, který je vykládán tak, že útok proti jednomu členovi je útokem proti všem z nich, tato obecná představa velmi jasně ovlivňuje dnešní rozhodování evropských zemí. Dokonce i Německo, které dříve odmítalo posílat zbraně do oblastí konfliktů kvůli své hrozné historii zahájení druhé světové války, je nyní posílá na Ukrajinu a dokonce tak činí tajně, „aby se vyhnulo bezpečnostním rizikům“.

De facto vůdce EU také pozastavil plynovod Nord Stream II mezi ním a Ruskem, který byl v posledním půl desetiletí terčem obrovského amerického tlaku. Kromě toho si blok stanovil lhůtu pro postupné ukončení své „závislosti“ na ruském plynu, ropě a uhlí do roku 2027. V souvislosti s tím agentura Reuters uvedla, že „Evropská unie závisí na Rusku asi ze 40 % svého zemního plynu, a Rusko jí také dodává asi 27 % dovozu ropy a 46 % dovozu uhlí.“

Toto zrychlené „oddělení“ vzájemné komplexní energetické závislosti EU s Ruskem je plné strategických rizik, protože blok by se mohl ponořit do ještě horší ekonomické krize v důsledku očekávaného prudkého nárůstu cen, který by podle předpovědi měl doprovázet větší dovoz zkapalněného zemního plynu (LNG) z USA a západní Asie. Kromě toho jsou zelené investice, ke kterým se EU zavázala, nákladné a jejich uskutečnění bude nějakou dobu trvat, což znamená, že EU se možná nebude schopna plně „oddělit“ od Ruska v příštích pěti letech.

V každém případě je samozřejmým trendem, že tyto dvě strany se skutečně ve všech ohledech „oddělují“. Není to jen energie, ale prakticky vše, co tyto civilizační partnery po staletí spojovalo. Bezprecedentní sankční kampaň Západu vedená USA proti Rusku zajistí, že se v dohledné době k sobě nevrátí. To zase vrátí EU pod klesající unipolární hegemonii USA, což jí poskytne tolik potřebnou podporu, kterou jistě využije pro své vlastní zájmy.

Takzvaná „ruská hrozba“, která je dnes v Evropě medializována, bude mít pravděpodobně za následek další výdaje na obranu, k nimž by potenciálně mohlo dojít na úkor stereotypně štědrých sociálních výdajů bloku. To by podpořilo americké cíle, protože Washington vždy chtěl, aby členové NATO věnovali 2 % svého HDP na obranu. Mnozí pravděpodobně také koupí americké vojensko-technické produkty, když podniknou kroky k vytvoření dříve navrhované armády EU.

Tato struktura by v podstatě doplňovala NATO a sloužila by jako zástupná síla USA pro „zadržování“ Ruska v Evropě. Po svém komplexním rozvoji v čase a v plné koordinaci se svými americkými patrony by armáda EU mohla být schopna příslovečně „převzít břemeno regionálního vedení“ (jak to vždy s oblibou popisují politici ve Washingtonu). To by mohlo uvolnit americké síly, aby se více zaměřily na jejich pokusy o „omezování“ Číny v Asii, což je nicméně odsouzeno k neúspěchu.

V důsledku možného postupného stahování USA z Evropy (kdykoli by k tomu došlo) se očekává, že Německo bude bojovat s Francií a Polskem o to, kdo se stane hlavním partnerem USA. Tento koncept sahá až k válce NATO v Libyi v roce 2011, kdy bývalý prezident USA Barack Obama tvrdil, že jeho země „vedla zezadu“, zatímco její britští a francouzští spojenci v NATO „vedli zepředu“, když během této kampaně prováděli většinu bojových operací.

Vznikající scénář je, že Německo by „vedlo zepředu“ proti Rusku, zatímco USA by poskytovaly takzvanou „zásadní podporu“, jako je zpravodajství, logistika, vojenské vybavení, poradci a tak dále a tak dále, jak mnozí popisují.

Budoucnost Evropy se proto znepokojivě podobá její minulosti, o které se mnozí dosud domnívali, že je součástí minulé éry, která se již nikdy nevrátí. Napětí mezi Ruskem a NATO, o kterém se očekává, že bude mít nejpřímější podobu Rusko-EU, což bude s největší pravděpodobností charakterizováno rusko-německým a rusko-polským napětím, bude pravděpodobně definovat tuto novou éru. Protože tito dva spolu aktivně soutěží, USA je rozdělí a budou jim vládnout ke svému hegemonickému prospěchu. (Kl)