Jak by mohla ukrajinská krize přetvořit budoucnost Evropy

Autor: Andrew Korybko je americký politický analytik sídlící v Moskvě. Článek odráží názory autora, a ne nutně názory CGTN.

Ruská speciální vojenská operace na Ukrajině, která byla spuštěna, když Moskva tvrdila, že Západ pod vedením USA porušuje krajní meze její národní bezpečnosti v této bývalé sovětské republice a v širším měřítku, bude mít dalekosáhlé důsledky pro budoucnost Evropy. Nejbezprostřednějším dopadem je, že se členové NATO shromáždili za USA pod záminkou užší spolupráce v boji proti obnovené takzvané „ruské hrozbě“. Mnoho členů se obává, že by je Rusko mohlo napadnout po Ukrajině.

Bez ohledu na to, že je krajně nepravděpodobné, že by Moskva chtěla testovat závazek Washingtonu k článku 5 kolektivní obrany NATO, který je vykládán tak, že útok proti jednomu členovi je útokem proti všem z nich, tato převažující představa velmi jasně formuje dnešní politiku evropských zemí. Dokonce i Německo, které dříve odmítalo posílat zbraně do oblastí konfliktu kvůli své hrozné historii zahájení druhé světové války, je nyní posílá na Ukrajinu a dokonce tak činí tajně, „aby se vyhnulo bezpečnostním rizikům“.

Tento de facto vůdce EU také pozastavil plynovod Nord Stream II mezi ní a Ruskem, který byl v posledním půl desetiletí terčem obrovského amerického tlaku. Kromě toho si blok stanovil lhůtu pro postupné ukončení své vlastní „závislosti“ na ruském plynu, ropě a uhlí do roku 2027. V souvislosti s tím agentura Reuters uvedla, že asi 40 % plynu v EU závisí na ruském plynu. Rusko také dodává asi 27 % dovozu ropy a 46 % dovozu uhlí.

Toto zrychlené „oddělení“ vzájemné komplexní energetické závislosti EU s Ruskem je plné strategických rizik, protože blok by se mohl ponořit do ještě horší ekonomické krize v důsledku očekávaného prudkého nárůstu cen, který by podle předpovědi měl doprovázet větší dovoz zkapalněného zemního plynu (LNG) z USA a Západu. Kromě toho jsou zelené investice, ke kterým se EU zavázala, nákladné a jejich uskutečnění bude nějakou dobu trvat, což znamená, že EU se možná nebude schopna plně „oddělit“ od Ruska v příštích pěti letech.

V každém případě je samozřejmým trendem, že tyto dvě strany se skutečně ve všech ohledech „oddělují“. Není to jen energie, ale prakticky vše, co tyto civilizační partnery po staletí spojovalo. Bezprecedentní sankční kampaň Západu vedená USA proti Rusku zajistí, že se v dohledné době toto spojení neobnoví. To zase vrátí EU pod klesající unipolární hegemonii USA, což jim poskytne tolik potřebnou podporu, kterou jistě využijí pro své vlastní zájmy.

Takzvaná „ruská hrozba“, která je dnes v Evropě medializována, bude mít pravděpodobně za následek další výdaje na obranu, k nimž by potenciálně mohlo dojít na úkor stereotypně štědrých sociálních výdajů bloku. To by podpořilo americké cíle, protože Washington vždy chtěl, aby členové NATO věnovali 2 % svého HDP na obranu. Mnozí pravděpodobně také koupí americké vojensko-technické produkty, když podniknou kroky k vytvoření dříve navrhované armády EU.

Tato struktura by v podstatě doplňovala NATO a sloužila by jako zástupná síla USA pro „zadržování“ Ruska v Evropě. Po svém komplexním rozvoji v čase a v plné koordinaci se svými americkými patrony by armáda EU mohla být schopna příslovečně „převzít břemeno regionálního vedení“ (jak to vždy s oblibou popisují politici ve Washingtonu). To by mohlo uvolnit americké síly, aby se více zaměřily na jejich pokusy o „omezování“ Číny v Asii, které jsou nicméně odsouzeny k neúspěchu.

V důsledku jejich možného postupného stahování z Evropy (kdykoli by k tomu došlo) se očekává, že Německo bude bojovat s Francií a Polskem o to, kdo se stane hlavním partnerem USA „vedoucích ze zákulisí“. Tento koncept sahá až k válce NATO v Libyi v roce 2011, kdy bývalý prezident USA Barack Obama tvrdil, že jeho země „vedla zezadu“, zatímco její britští a francouzští spojenci v NATO „vedli zepředu“, když během této kampaně prováděli většinu bojových operací.

Vznikající scénář je, že Německo by „vedlo zepředu“ proti Rusku, zatímco USA by poskytovaly takzvanou „zadní podporu“, jako je zpravodajství, logistika, vojenské vybavení, poradci a tak dále, což mnozí popisují jako „nová železná opona“, která se stahuje napříč Evropou. Polsko by pravděpodobně sehrálo klíčovou roli také vzhledem k jeho historickým neshodám s Ruskem a přání jeho konzervativně-nacionalistického vedení vzkřísit jejich bývalý Commonwealth.

Budoucnost Evropy se proto znepokojivě podobá její minulosti, o které se mnozí dosud domnívali, že je součástí minulé éry, která se již nikdy nevrátí. Napětí mezi Ruskem a NATO, o kterém se očekává, že bude mít nejpřímější podobu Rusko-EU, která bude s největší pravděpodobností charakterizována rusko-německým a rusko-polským napětím, bude pravděpodobně definovat tuto novou éru. Protože tyto dvě země spolu aktivně soutěží, USA je rozdělí a budou jim vládnout ve svůj hegemonický prospěch.

Tuto dynamiku může být politicky nemožné preventivně odvrátit, protože diplomatická řešení bezpečnostního dilematu vyprovokovaného Spojenými státy, které původně spustilo tento sled událostí, se ve světle rychle se měnícího vývoje posledních tří týdnů jeví stále vzdálenější. Pozorovatelé proto mohou jen doufat, že zvítězí chladnější hlavy a že se stále nepopiratelnější nová studená válka nikdy nezhorší, jak se mnozí bojí, pokud někdo udělá špatný krok a vše se vymkne kontrole.

Jia