Exodus Ukrajinců vytváří novou imigrační krizi pro Evropu

Autor: William Jones je bývalý korespondent Executive Intelligence Review v Bílém domě a člen Institutu Chongyang pro finanční studia Lidové univerzity v Číně.

Miliony Ukrajinců, které uprchly z Ukrajiny do Polska a dalších částí Evropy, přinášejí novou imigrační krizi do Evropy, podobnou tomu, co se stalo dříve v amerických válkách v Sýrii a Iráku.

Reakce evropských národů je však velmi odlišná. Ukrajinci utíkající ze své země jsou vítáni s otevřenou náručí.

Mnozí z nich stále zůstávají v táborech v izolovaných oblastech u Středozemního moře a mnoho lodí naplněných přistěhovalci je vraceno zpět, často s tragickým koncem pro ty na palubě. Ve Spojených státech, kde se přistěhovalectví stalo citlivým tématem pro politické debaty, je ukrajinským uprchlíkům nabízen „azyl“.

Proč tento „dvojitý standard“ s ohledem na přistěhovalectví? Část může být přičítána rasovým předsudkům. Přijetí stovek nebo možná tisíců „bílých Evropanů“ do země může být vhodnější, než přijmout stovky nebo tisíce španělsky mluvících přistěhovalců ze Salvadoru nebo Afričanů. Důvody mohou být také politické. Přijetí Ukrajinců, které mnozí ze Západu považují za prchající před „ruským útlakem“, může apelovat na politické předsudky lidí.

Nicméně, ne se všemi, kteří uprchli před válkou na Ukrajině, se zachází stejně. Mnoho Afričanů a asijských zahraničních studentů, kteří také chtějí odejít, je často umisťováno na „konec fronty“ v imigračním procesu. Když dorazí na místo útočiště, jsou předmětem přísnějších požadavků, což opět odráží „dvojité standardy“.

Adeyemo Abimbole, nigerijský student studující na Ukrajině, řekl ABC News, že on a skupina afrických studentů čekali na vlak do Polska téměř tři dny, ale bylo jim řečeno, aby čekali dál. „Ukrajinci dostávají prioritu, tedy děti a ženy,“ řekl Abimbole. Rusko, na druhé straně, otevřelo své hranice indickými studentům studujícím na Ukrajině.

Podle údajů z Ministerstva školství a vědy Ukrajiny, v roce 2019 studovalo na Ukrajině asi 80.000 mezinárodních studentů ze 158 zemí, z nichž většina, asi 23 %, byla z Indie, následovaná Marokem, Ázerbájdžánem, Turkmenistánem a Nigérií.

Někteří afričtí studenti zjistili, že snadno překročí hranici na Slovensko. Nicméně, v Polsku se někteří přistěhovalci s odlišnou barvou pleti stali terčem obtěžování pravicových polských skupin, když dorazili do pohraničního města Przemysl.

V jednom případě u rumunské hranice, když se afričtí studenti dostali do přední části fronty, se jim Ukrajinci za nimi snažili zabránit ve vstupu. Když se studenti obrátili na ukrajinskou armádu, aby jim pomohla, byli požádáni, aby se připojili k řadě těch, kteří jdou pěšky a jsou tvořeni především lidmi jiných ras.

Svět je samozřejmě zděšen humanitární krizí vyplývající ze situace na Ukrajině. Je však jasné, že „humanitarita“ je stále zbarvená „geopoliticky“ a dokonce i „rasovou politikou“. To je však v přímém rozporu s pojmem „humanitarita“, podle kterého jsou si „všichni lidé rovni“ a ztráta i jednoho života je ztráta pro celé lidstvo. Tak proč jsou při záchraně životů lidí dělány rasové nebo politické rozdíly?

To poukazuje na závažnou mezeru, která stále existuje, pokud jde o definici „rodiny lidstva“. Naučíme se žít s hladověním v subsaharské Africe, ale hladovění mezi „nám rovnými“ přináší odlišné emoce.

To musí být přičítáno skutečnosti, že svět není zcela „zralý“ v morální oblasti. Friedrich Schiller, známý německý básník a filozof, vypráví starý příběh „Dobrého Samaritána“ v dopisech Kallias. Muž byl zbit, okraden a ponechán smrti na kraji silnice. Čtyři cizinci mu nabídnou pomoc, ale u všech je jejich nabídka špatně motivována, vypočítavostí, chamtivostí nebo pocitem povinnosti. Pátý muž naopak opustí své vlastní věci a odnese zraněného muže do bezpečí. Akci tohoto muže považujeme za krásnou, říká Schiller, protože on „ve svém jednání zapomněl sám na sebe“ a „splnil svou povinnost s lehkostí někoho, kdo jedná z pouhého instinktu.“

Je jasné, že svět má před sebou dlouhou cestu k dosažení Schillerovy představy o „krásné duši“. Ale měli bychom se pokusit dosáhnout tohoto ideálu a tím dát nový význam představě o „humanitaritě“. (Kl)