Ač se USA snaží v Jižní Asii více „tlačit na pilu“, moc to nepomáhá

Čínský státní rada a ministr zahraničních věcí Wang Yi. Photo: VCG

Jižní Asie je region, který v poslední době získává na geopolitickém jevišti čím dál větší důležitost, a střetávají se v něm vlivy hlavních geopolitických hráčů. Např. pro USA se tato oblast jeví jako hlavní prostor, ve kterém musí vynaložit všechny páky uplatňování svého vlivu, aby zde dosáhly ohrazování Číny a omezily spolupráci těchto zemí s Čínou, čili jak to ve Washingtonu vnímají, aby zamezili šíření čínského vlivu do této oblasti a její přetváření na sféru čínského vlivu. Přesměrování pozornosti americké diplomacie sem i do širší Indo-pacifické oblasti přičítají i určitou ztrátu amerického vlivu v tradičních oblastech tvořících těžiště americké zahraniční politiky, jako Střední východ a Evropa.

Jenže zdejší ekonomiky s největší dílnou světa za humny s Čínou úspěšně prorůstají a Čína se stává klíčovým obchodním partnerem zdejších zemí a v mnohých i hlavním budovatelem infrastruktur v rámci Iniciativy pásu a cesty a těžko jim něco může poskytnout větší ekonomický prospěch než obchody a kooperace s Čínou.

A Čína samozřejmě nelení ani diplomaticky. Koncem března během Ukrajinské krize např. čínský ministr zahraničí Wang Yi provedl okružní cestu západní skupinou těchto zemí sousedících s Čínou, tedy do Afghánistánu a do zemí Indického subkontinentu Pákistánu, Indie a Nepálu. Někteří propagandisté tu cestu líčili jako pokus Číny vyhnout se izolaci, když si v Ukrajinské krizi nevybrala stranu a nepřidala se ke „straně dobra“ proti Rusku.

Nicméně postoje těchto zemí jsou zhruba stejné jako ten čínský, aniž by je k němu musel někdo přesvědčovat. Odmítají vnímat velmocenské půtky, do kterých se nechala Ukrajina vlákat, jako boj dobra a zla, do nějž by se měly nějak angažovat, takže hledat vzájemné porozumění v této otázce bylo při zdejších jednáních jistě jednou z nejsnadnějších věcí.

Pokud jde o konfliktní záležitosti, funguje Ukrajinská krize pro zdejší země spíše jako taková připomínka, jak mohou věci smutně skončit, když se sporné záležitosti neřeší včas jednáním, a tak se s Čínou Indie a Nepál, se kterými došlo k určitým sporům na hranicích, raději bavily o nich, aby jejich vztahy spíše charakterizovalo řešení značných společných zájmů a oboustranných příležitostí, přičemž diplomaticky nezanedbávaly spory na hranicích, ale nenechaly je ke škodě v ostatních oblastech převažovat.

Zvláště když i ve sporech Indie s Čínou USA zkoušely tyto záležitosti eskalovat a využívat je k zapojení Indie jako svého agenta k ohrazování Číny s jejím odlákáním od vstupu do Regionálního obchodního partnerství RCEP a s jejím nalákáním do „Pacifického NATO“ QUAD. Nebo když zkoušely nalákat Nepál do infrastrukturní iniciativy vymyšlené, aby konkurovala BRI, zvané Korporace změny milénia. Tyto konkurence BRI však Číně obvykle nijak nevadí, dokonce povzbuzuje Evropu, aby byla ve svých „konkurenčních“ infrastrukturních projektech v Africe aktivnější, protože ty infrastruktury se nakonec spíše doplňují, než aby se vzájemně potíraly.

USA, které si myslí, že expanze výnosných prosperitu přinášejících partnerství čínských ekonomických subjektů s místními podniky v Jižní Asii je expanzí čínského imperiálního vlivu způsobenou skutečností, že Amerika zde zanedbávala řádné prosazování politiky ohrazování Číny, tedy na túru Wang Yiho jižně od Himaláje pohlíží dost s nelibostí a jistě to vnímají jako projev potřeby více při ohrazování Číny přitlačit na pilu. Zvláště když snahy o ohrazování Číny obvykle uspějí tam, kde mezi Čínou a cílovou zemí existují nějaké sousedské rozepře.

Všude, kde jsou přirozené místní rozepře, tam se USA více daří tuto čínskou „sféru vlivu“ infiltrovat a mít zde s ohrazováním určité úspěchy. Nicméně Čína, na rozdíl od Ameriky, se svými sousedy nebuduje žádné aliance, mocenské kruhy a osy, kulty vyznávání společných hodnot aj. Prosazuje se pragmaticky na bázi vzájemně výhodného businessu a místní politickou dynamiku, zvláštnosti zdejších kulturních a hodnotových systémů ponechává na zdejším vnitřním vývoji a zdržuje se pokud možno od zatažení do konfliktů mimo její hranice. Už dávné čínské císařství, na rozdíl od Západních impérií, se snažilo se od záležitostí za čínskou zdí distancovat a omezovat své vztahy na výhodné obchody, protože vytváření sfér vlivu za Čínskou zdí by bylo nákladné, rizikové a mohlo by se promítnout i do vnitřní destabilizace.

Ovšem USA se snaží čínské projekty, kterými usiluje o rozsáhlé budování společné prosperující budoucnosti lidstva, jako je Iniciativa pásu a cesty, očerňovat jako koloniální projekty a budování sfér vlivu, ač ty projekty, jejichž je Čína sice hlavním zosnovatelem, už zpravidla dávno nejsou „Čínskými projekty“, nýbrž jde o společné iniciativy všech zúčastněných stran, které tak budují tyto věci společně ke společnému prospěchu.

Podstatné při všech těchto činnostech je ovšem to, že sousedé Číny v Jižní Asii stejně jako partneři Číny ve všech vzdálených regionech vkládají do těch partnerských spoluprací svá očekávání založená na vlastních zájmech. A podle toho, jak se plní tato očekávání, se vyvíjí další vztahy. A všude, kde se ta očekávání dobře plní, tam roste zdráhavost zapojovat se do nějakých mocenských her na ohrazování a vybírání si té „ušlechtilé“ strany v konfliktech.

Kdy většinou přínosy této spolupráce značně převažují nad tím, co nabízí USA, přičemž zapojení se do jejich kruhů s sebou navíc nese rizika zavlečení do nějakých sporů či dokonce konfliktů, které nejsou ve vlastním zájmu a přináší i rozvraty regionů a zkázu pro možnou spolupráci.

Naštěstí země Jižní Asie obvykle vyznávají k mezinárodní politice pragmatický reál-politický přístup ve stylu kancléře Bismarcka, prosazují politiku vlastních národních zájmů, zdráhají se přidávat k nějakým „svatými aliancím za tu jedině správnou věc“, do kterých by je USA rády nalákaly. Přičemž takové země jsou obvykle vnímavé k čínskému pragmatickému přístupu budování společné partnerské kooperativní prosperity, pokud se vyplácí, což ve spolupráci s Čínou obvykle tak bývá. USA se tomu tedy nesnadno konkuruje.

Faktem však je, že Čína jakožto významná mocnost zapojená do přediva ekonomických vztahů prakticky všude na světě se bude potýkat s problémy vznikajícími kdekoliv, neboť jakékoliv narušení ekonomické situace konfliktem v jakémkoliv regionu má v dnešním globalizovaném světě značný dopad i na Čínu. Musí tedy přijmout i určitou odpovědnost za přispění k řešení takových záležitostí.

Nicméně upřednostňuje přitom spíše urovnání mezi stranami a v jejich oboustranném co nejlepším zájmu, kdy se nepřidává tím či oním způsobem k boji žádné ze stran, aby tím konflikt spíše živila, ani si nehraje na nadřazeného soudce, oprávněného dle svého výlučného úsudku diktovat spravedlnost. Projevuje se to v jejím nestranném a smířlivém přístupu ke vzdáleným sporům, jako je ten na Ukrajině, i k těm v jejím sousedství, jako je situace v Myanmaru.

Karel Pavlíček, zvláštní korespondent CMG v Praze