Severské členství v NATO není garantem regionální bezpečnosti

Autor: Freddie Reidy je spisovatel na volné noze žijící v Londýně. Vystudoval historii a dějiny umění na Univerzitě v Kentu v Canterbury se specializací na ruské dějiny a mezinárodní politiku.

Pro stoupence globálních a bezpečnostních záležitostí není možné podceňovat význam rozhodnutí Švédska a Finska ucházet se o členství v NATO. Zatímco oba národy uvádějí radikálně změněnou bezpečnostní situaci v Evropě, povede jejich vstup do NATO k bezpečnějšímu evropskému nebo dokonce globálnímu bezpečnostnímu prostředí?

Konflikt na Ukrajině vyvolal bezprecedentní odezvu. Německo, dlouho konzervativní ve výdajích na obranu, oznámilo radikální zvýšení vojenských výdajů až na 2 procenta HDP, zatímco historicky se státy jako Švýcarsko připojily ke koordinovaným evropským omezením vzdušného prostoru a dalším finančním sankcím.

Posun Švédska je možná nejradikálnější, když se vzdalo více než 200 let trvající obranné doktríny, díky níž zůstalo dokonce během druhé světové války neutrální.

Pokud však sankce a přehodnocení bezpečnostních opatření mají za cíl odradit od vojenských akcí v Evropě, co stojí v cestě nekontrolovatelnému vyhrocování a formalizaci nové studené války?

Finský prezident Sauli Niinistö prohlásil, že na konci loňského roku Rusko prohlásilo, že „Finsko a Švédsko nemohou vstoupit do NATO, prohlásily, že NATO nebere nové členy“. Než budeme pokračovat: „My (Finsko a Švédsko) jsme byli vojensky neangažovaní z naší vlastní vůle, ale tím, že to Rusko uvedlo, vysvětlilo, že v tom nemáme svou vlastní vůli.… a to je obrovská změna.“

Odcházející tisková mluvčí Bílého domu Jen Psakiová se v reakci na zprávy o úmyslu severského dua požádat o členství v NATO snažila zdůraznit, že „NATO je obranná aliance“ a „je dobré pro naši bezpečnost na celém světě“.

V době zvýšeného napětí však musí NATO zajistit, že pokud budou přijaty, bude členství Finska a Švédska přispívat k výše zmíněnému posílení regionální a globální bezpečnosti. Nyní existuje výslovná hrozba exponenciálního vyšroubovávání spirály rétoriky a vojenského postoje. Lídři si však musí uvědomit, že bezpečnost není zaručena vojenskými výdaji.

I když je suverénním právem Švédska a Finska usilovat o vlastní obranná opatření, přínos členství v NATO by měl spočívat v jednotě a kolektivní solidaritě a neměl by být používán jako útočný nástroj. Budování sil NATO nebo zřízení významných raketových baterií například podél rusko-finské hranice by bylo zničující pro vyhlídky na budoucí mír a spolupráci.

V takovém okamžiku nemohou obranná opatření přerůst a zastínit diplomatické snahy a ohrozit vyhlídky na zajištění budoucího míru nebo urovnání ukrajinské krize.

Pokud je rozšiřování členství v NATO vnímáno jako existenční hrozba pro Kreml, největší hrozbou pro toto rozšiřování je deeskalace. Pro NATO je při demonstrování obranných záměrů zásadní transparentnost spíše než militarizace východní části Finska.

Je také velmi důležité, aby nebyl žádný národ diplomaticky zahnán do kouta. Vzhledem k tomu byl přímý dialog mezi finským a ruským prezidentem poněkud uklidňující. Niinistö poznamenal, že „On (ruský prezident Vladimir Putin) potvrdil, že si myslí, že je to chyba. Nevyhrožujeme vám. Celkově byla diskuse velmi, mohu říci, klidná a chladná.“ Zatímco vztahy jsou vážně napjaté, udržování bilaterálního dialogu je prvořadé a mělo by existovat co nejméně politických absolutních hodnot.

Zvýší krok Švédska a Finska jejich bezpečnost? Ano. Zvyšuje však stejný krok také hrozbu konfliktu? Ano.

Pravděpodobně důležitějším aspektem záměru Stockholmu a Helsinek jsou diplomatické aspekty NATO, obecná politika „útok na jednoho je útokem na všechny“. Jakákoli vojenská eskalace v obou regionech by proto měla být omezena na praktické minimum v zájmu zamezení vzniku takového druhu vojenského třecího bodu, který by se dostal do dějin s pádem Berlínské zdi. Vyhrocování si nemůže uzurpovat pragmatismus a diplomacii. (Kl)