Čínská bojová umění: Úvod

Naše povídání o čínském bojovém umění vás postupně provede různými styly a školami. Na toto téma existuje na internetu i jinde množství článků, takže mnohé informace vám možná budou již známé. Přesto se pokusíme zprostředkovat vám nový a ucelenější pohled na věc. Seznámíme vás s historií čínských bojových umění a jejich významem, s tím, co jednotlivé školy spojuje a v čem se liší. Budeme se snažit popsat také praktickou stránku cvičení včetně principů, na kterých jsou bojová umění založená. A protože jsou bojová umění důležitou součástí čínské kultury, zabrousíme přitom často i do oblasti filozofické a literární.

Původ všech bojových umění musíme hledat v běžném životě. Nutnost cvičit se v boji vyvěrala zcela přirozeně z lidské potřeby opatřovat si potravu lovem a hájit svou existenci před nepřáteli. Tak lidé odedávna rozvíjeli své schopnosti například v lukostřelbě a používání různých bodných a sečných zbraní. V Číně se pro rozvoj bojových umění vytvořily zcela specifické podmínky. Za prvé to byl velmi dlouhý a souvislý kulturní vývoj. Zároveň však tento vývoj probíhal na pozadí velmi bouřlivé historie. O hluboké minulosti z doby před naším letopočtem, nejsou pochopitelně k dispozici přímé písemné záznamy. Až z pozdějších pramenů si můžeme udělat představu, jak mohl tento vývoj probíhat. Lidé žili v soudržných rodinných klanech, mezi nimiž se často uzavírala příměří, ale také často vedly války. Každý klan si proto vychovával vybrané zdatné jedince a cvičil je v boji. Došlo-li k vyhlazení jednoho klanu druhým, přeživší příslušníci poražené strany utíkali na opuštěná místa, kde se skrývali, museli se bránit před lidskými nepřáteli i před dravými šelmami, které byly v té době hojné. Při tom se stále zdokonalovali v boji a jejich hlavním motivem byla pomsta. Princip, který tak dobře známe z kung-fu filmů.

Základní dovedností nutnou pro úspěch v boji, ať už beze zbraně či se zbraní, byla vždy tělesná síla. Nejvýraznější to bylo v armádním výcviku, protože starověká čínská vojenská výzbroj byla extrémně těžká, jen meče mohly vážit až desítky kilogramů. Už jen zbroj unést, natož s ní bojovat, vyžadovalo značnou sílu. Dá se říci, že základní taktikou bylo drtit nepřítele „hrubou“ silou. Ubránit se takto vedenému útoku lze jen silou srovnatelnou. Lidská síla však má své hranice. Její účinnost se zvyšuje, teprve když je použita chytře. V Číně došlo k tomu, že byly pro účely boje využity poznatky filosofie. Takovým bojovým stylům se říká vnitřní styly – nej-ťia-čchüan (内家拳) - a jsou pro Čínu typické.

Myšlenkový proud, který bojové umění v Číně mocně inspiroval, nebyl vnesen odnikud zvenčí, ale vznikl na území Říše středu. Je prastarý a teprve později byl označen jako taoismus (tao-ťia 道家). Vznikl dávno před tím, než žil legendární Lao-c‘ - Starý mistr (老子), oficiálně pokládaný za zakladatele taoismu, a jeho kořeny sahají až ke Knize proměn (I-ťing 易经), do doby 2000 let př. n.l. Celá taoistická filozofie je výsledkem přemýšlení o jevech, ke kterým dochází v kosmu i v lidském těle. Konkrétně přiblížit některé základní taoistické pojmy se pokusíme příště. Taoismus poskytl mimo jiné teoretický rámec čínské medicíně a navázal na sebe i náboženské praktiky a lidovou zbožnost. Avšak bojové techniky založené na taoistických principech nebyly nikdy určeny pro široké masy. Typický taoista byl samotář žijící v nepřístupných horách, kde se oddával cvičení a meditacím, později byly taoistické praktiky studovány a pěstovány mnichy v klášterech. Pro „normální smrtelníky“ však zůstávala bojová umění utajená a po většinu trvání čínské historie bylo jejich veřejné praktikování dokonce zakázáno, protože byla pokládána za společensky potenciálně nebezpečná. Změna nastala až s nástupem poslední dynastie Čching (1644-1911), která kvůli získání lidové podpory nastolila celkově volnější režim. V té době vzniklo velké množství škol a byly pořádány veřejné soutěže, které se rychle staly populární. Ti, kteří nechtěli zůstat řadovými žáky, odcházeli a zakládali vlastní školy a vydělávali si tím na živobytí. Bojové umění se tedy na jedné straně stalo dostupné a mezi lidmi se rozšířilo, na straně druhé se však z něho mnohdy do jisté míry vyprázdnil původní obsah.

Už jste jistě slyšeli výraz kung-fu, možná i slovo wu-šu, víte však, co všechno se za těmito slovy skrývá?

Tyto dva výrazy, kung-fu a wu-šu, označují čínská bojová umění. Slovo kung-fu zdomácnělo v evropských jazycích v 60. letech díky oblibě hongkongských bojových filmů u západního publika. Zároveň se však zcela pozměnil jeho původní význam. Kung-fu totiž neznamená bojové umění, ale vcelku prozaicky „čas“. Přesněji řečeno, je to čas a úsilí, který člověk věnuje nějaké činnosti, až v ní dosáhne určité, velmi vysoké úrovně. Tato úroveň, kterou bychom česky označili nejspíš slovem „mistrovství“, není přesně dána a záleží na každém oboru, jaký výkon již lze za „kung-fu“ považovat. Tak je možné dosáhnout mistrovskou úroveň např. ve vaření, krájení surovin, při přípravě čaje atd. Stejně tak každá škola bojových umění má pro kung-fu svá vlastní měřítka.

Podobně i slovo wu-šu (武术) nezůstalo ve své domovině ušetřeno posunu významu. Dnes se tímto slovem označuje především moderní čínské bojové umění, provozované jako sportovní disciplína s nově ustanovenými pravidly a kodifikovanými sestavami, které má mnohdy s tím tradičním společnou jen vnější formu (je to taková gymnastika s bojovými prvky). Protože se do evropských jazyků wu-šu překládá jako „bojová umění“ (např. anglicky „martial arts“), svádí to k tomu, abychom na wu-šu hledali především jeho estetickou hodnotu, tak jako ve sportech s uměleckým přesahem - tanci či krasobruslení. Tak je dnes skutečně wu-šu vnímáno ve své moderní podobě i v samotné Číně a zdánlivě v tom utvrzuje i přítomnost znaku šu (术), který nalezneme rovněž v čínském slově „umění“ – i-šu (艺术). Znak šu (术) však znamená také „dovednost“ či techniku“ – ťi-šu (技术) a v tomto smyslu je třeba ho chápat i ve slově wu-šu. Bojová umění totiž původně vůbec neměla být krásná na pohled, ale především účinná, neboť boj byl v pohnutých historických dobách vždy otázkou života a smrti. Wu-šu a tradiční bojová umění tedy není jedno a totéž.

Na závěr si dovolíme krátkou vsuvku o čínštině, která sice přímo nesouvisí s naším tématem, ale bude se nám hodit i v dalším povídání. V moderní čínštině se tvoří slova většinou spojením dvou i více znaků, jak jsme právě viděli na příkladu kung-fu, i-šu, ji-šu, wu-šu. Naproti tomu klasická čínština si pro každé slovo „vystačila“ se znakem jedním. Vzhledem k tomu, že každý znak má několik (či dokonce mnoho) významů a nepatří k určitému slovnímu druhu (tj. podstatné jméno, sloveso atd.), jeho smysl se dá odhalit až z kontextu. Čtení klasického čínského textu bychom tak mohli přirovnat k luštění rébusu. Důsledkem toho je mnohovrstevnatost a velká významová bohatost, která je pro klasickou čínštinu typická a která nemá v žádném jiném jazyce obdoby. Zároveň je to i důvodem, proč je tak těžké se klasické čínštině naučit. Původní význam starých znaků a textů je skryt i rodilým Číňanům, nemají-li klasické vzdělání.

(Pozn. na okraj: Klasická čínština: v císařské Číně to byl jazyk literátů, vzdělaných lidí a úředníků, od hovorového jazyka se výrazně lišil. Dalo by se říct, že to byla taková čínská latina)