Už jste letos napsali Ježíškovi?

Ne? Tak to máte nejvyšší čas – víte, jak dlouho chodí pošta o Vánocích!

Vánoční trhy se ve své obvyklé podobě, jak je známe z posledních let, v našich krajích sice nekonají, přesto i letos zcela jistě přijede do našich domovů Ježíšek. Jeho předvojem se tradičně stal 19 metrů vysoký smrk ztepilý, který postavili na pražském Staroměstském náměstí, letos přivezený z nedalekého Kamenného Přívozu z Posázaví. Zdobí jej šest kilometrů řetězů, několik set vánočních koulí v modré, červené a bílé barvě – v barvách národní trikolory Trhy však jsou podobně jako ve větší části Evropy bez tradičních stánků s vánočním punčem, svařákem a dalších laskomin je jako šafránu.

Možná nastal vhodný čas zavzpomínat, jak jsme slavili Vánoce před půl stoletím – vzpomínáte?

S mým nejlepším kamarádem Jirkou jsme již dlouhé týdny před Vánoci při našich toulkách přemýšleli, čím bychom rodiče potěšili pod stromeček. Z nevelkého kapesného, které jsme od nich dostávali, jsme hlavně mysleli právě na ně. Na velké nákupy to nestačilo, proto jsme zapojili svou fantazii a s pomocí návodů, které tenkrát vycházely v oblíbeném ábíčku – časopisu pro školáky, jsme vyráběli nejrůznější vánoční ozdoby z papíru, korálků, řetězy, brože, zkrátka vše, na co stačila naše fantazie a um.

Jak se blížil čas Štědrého dne, přibývalo v domácí špajzce množství cukroví. Maminka postupně vkládala do krabic od banánů desítky druhů dobrot v podobě máslových věnečků, košíčků s různými náplněmi, rohlíčků, vosích hnízd, řezů, se kterými jsem jí po večerech pomáhal a vždy se těšil na kousek, který se z nějakého důvodu nepovedl, abych jej mohl sníst.

Zhruba týden před Vánoci jsme tradičně s tatínkem chodili do rybích sádek pro dva čerstvé kapry. Jednoho jsme na Štědrý den hodili obřadně do rybníka a druhého snědli. Cesta k sedm kilometrů vzdálenému rybníku Komorník na okraji malebného údolí Plakánek v Českém ráji, pod kterým se nádrže s živými kapry, štikami, pstruhy a dalšími rybami nacházely, nepostrádala prvky romantiky - zasněžená zvlněná krajina okolo nás, ve které dýchal kouř vycházející ze skrčených domků tu a tam lemujících cestu, nás zavedla až k porybnému. Tatínek s ním zpravidla moudře pohovořil, zeptal se, jaké byly letošní výlovy, porybný tradičně láteřil, že to dříve bývalo lepší, a pak tatínek ukázal na dva kapry v kádích a ti se již za chvíli plácaly v síťovce – také se na oblíbenou tašku našeho mládí pamatujete? Ryby obvykle přežily cestu zpět domů, aby putovaly do jediné vany, kterou jsme měli, takže jsme se ve zbývajícím čase do Vánoc již nevykoupali.

Pamatuji se, mohlo mně být již nějakých deset let, jak si rodiče stále mysleli, že věřím na Ježíška. Ale to se spletli! Chodil jsem od druhé třídy základní školy přes celé městečko do hodin klavíru k nevidomé slečně Linkové a cestou jsem míjel trhy, kde se prodávaly vánoční stromky. Rodiče se mnou moji víru neprobírali, a tak jsem je nechával ještě dvoje Vánoce v přesvědčení, že věřím v Ježíška. K večeru mně zkrátka maminka vyhnala s tatínkem na podvečerní vycházku, aby měla čas na zdobení vánočního stromku; někdy jsme měli i stromky dva – jak to chudinka v tak krátké době naší vycházky stíhala, dodnes nevím, mobily tenkrát ještě neexistovaly. Později jsme vánoční stromek zdobili již několik dní před Štědrým dnem.

Maminka již od začátku prosince gruntovala celý dům, zatímco otec na poslední chvíli ještě kdesi na schodech balil dárky tak, abych jeho činnost neviděl. Mezi mé kratochvíle patřila četba nebo poslech rádia, televizi jsme tenkrát ještě neměli, rodiče dbalí mojí výchovy ji koupili až s mým odchodem na vysokou školu, abych se nerozptyloval a soustředil se na školu. Díky tomu jsem v mládí přečetl spoustu knížek, naučil se třeba hrát šachy, na několik hudebních nástrojů, měl čas na sbírání tehdy populárních známek, ale třeba i krabiček od zápalek (ty sloužily na stavbu nejrůznějších hradů a jiných staveb).

V podvečer Štědrého dne, to už byla úplná tma, jsme vyrazili na hřbitov zapálit svíčku maminčiným rodičům. Tuhle chvíli jsem měl z celého Štědrého dne snad nejraději: míjeli jsme většinou již nazdobené a rozsvícené vánoční stromky; přesně jsem věděl, kde a u koho stál vánoční stromek loni. Cestou jsme popřáli osazenstvu místní železniční stanice příjemnou vánoční službu a již jsme vcházeli na hřbitov.

Ta mystická atmosféra, která se přede mnou otevřela! Stovky rozsvícených svíček, upravené hroby…zpravidla tady již nikdo nebyl, patřili jsme mezi posledními návštěvníky hřbitova.

Po příchodu domů jsme se převlékli do svátečního, maminka vyndala slavnostní jídelní servis, který se mohl používat jen a jen právě na Vánoce; v nevelké kuchyni jsme vyzdobili jídelní tabuli, přinesli košíky s cukrovím a často pro nás exotickým ovocem – třeba kubánské pomeranče nebo kousky kompotovaného ananasu, mísy s cukrovím, všude okolo nás to začalo vonět smaženým kaprem, nechyběly svíčky, prskavky nebo františek, z rádia se linuly koledy.

Rybí štědrovečerní polévku jsem zrovna nemiloval, ale řízky z kapra jsem si bohatě přidával.

A pak už to bylo podobné jako u vás doma – zazvonil zvonec a překvapeni jsme přešli do obývacího pokoje, kde zářil stromeček a pod ním bývalo opravdu hodně dárků, ze kterých jsem míval velkou radost.

Dárky jsem rozbaloval a těšil se z nich hodně dlouho. Když jsem se potěšil s posledním, nastal čas jít na půlnoční mši. V našem kostele se tu noc zpravidla sešlo mnoho desítek lidí. Pamatuji se, že jedné třeskuté vánoční noci přišel do kostela celebrující farář ve značně podroušeném stavu, svoje kázání ještě jakž tak ustál, ale ve finále, když měl otočit soškou Panny Marie, mu to nešlo, několik minut s ní zápasil, posléze vylezl na židličku, ze které však spadl i se soškou.

Miloval jsem ovšem zvuk varhan, sám jsem měl možnost si na ně občas zahrát. Vrcholným dobrodružstvím pro nás kluky patřil průzkum skrytých zákoutí kostela. Dostali jsme se tak i na klenbu chrámové lodi – pod námi desítky metrů, chůze po vrtkavém trámoví… tenkrát jsme o tom tak nepřemýšleli. Farář byl zkrátka boží hodný člověk.

Na Boží hod jsme pravidelně navštěvovali tetu Máňu, spolužačku mé maminky, která bydlela v 10 kilometrů vzdálené vesnici Osenice (pochází odtud známý hudebnický rod Försterů). V lese často leželo i půl metru sněhu; cesta se v poměrně členitém terénu protáhla na několik hodin. Teta Máňa nás přivítala příjemně vytopeným venkovským stavením, bohatým pohoštěním, v chlívku jsme obhlédli nové přírůstky prasat, králíků či slepic, a následovalo dlouhé vyprávění – teta žila celý život sama, přátelství vydrželo oběma ženám až na sklonek jejich životů.

Další vánoční prázdninové dny jsem se jako každý školák radoval z dárků, hodně četl, chodil bruslit, neustále ujídal cukroví – na váhu jsem tenkrát nemusel hledět.

Část cukroví, pochopitelně toho, které jsem měl nejvíc rád, jsem potajmu vkládal do velké skleněné láhve, obrátil ji dnem vzhůru a ukryl na bezpečném místě na půdě, abych si na cukroví na jaře pochutnal. Cukroví však zpravidla ztratilo vše ze své původní chutě, někdy jsem na ně i dočista zapomněl.

Byla to krásná doba mého venkovského dětství.

Miroslav Hrdlička