Proč je čínská flétna jedinečná?

Může za to její jedinečná membrána uvnitř trubice – takovou nenajdete nikde jinde.

Flétny byly známé a populární již ve starověku, jejich vynález byl spojován s významnými bohy, v Egyptě třeba s Usirem, bohem plodnosti a úrody. Vzešly pravděpodobně z píšťaly a postupně se jich vyvinulo mnoho typů. Po pádu Římské říše ztratila flétna na dlouhá staletí svůj význam - až do renesance byla prakticky nepoužívána.

Jinak tomu ovšem bylo u čínské flétny. Ta patří k tradičním národním hudebním nástrojům – dlouhá prázdná trubka, o něco tlustší než prst s několika otvory. Jak jednoduché! Ale když na ni zahrajete, proud vzduchu způsobí vibrace a ozve se úžasně jemný a melancholický tón.

Nejstarší kostní flétna byla objevena v 80. letech 20. století v okresu Wuyang v čínské provincii Henan, kde ležela ukrytá více než osm tisíc let a svým stářím je zřejmě nejstarší objevenou flétnou vůbec. Je známé, že širšího uplatnění nalezla již ve 3. století našeho letopočtu na konci vlády dynastie Chan v dnešní severovýchodní Číně, které bývá označované jako zlatá éra v čínské historii.

Materiál na její výrobu byl různý – dokonce nechyběl kámen, nefrit, měď nebo dřevo. Posléze začal dominovat bambus, nejenom pro jednoduchost výroby, ale i krásný zvuk. Flétna dokáže vyloudit nejenom krásný tón, ale i napodobit pocity klidu a rozjímání, různé zvuky přírody, třeba zvuk ptáků. Nejednou dokázala svým podmanivým tesklivým tónem zachránit lidem život.

Hra na bambusovou flétnu následně vzkvétala v dynastii Tchang (7.- začátek 10. století). Na dvoře žilo mnoho tehdy známých hudebníků, flétna zněla na každém kroku a dostala membránu, zcela čínský vynález – kromě otvoru na foukání a šesti zvukových otvorů pro prsty přibyl otvor s tenkou membránou z rákosu uvnitř trubice. Takto upravená bambusová flétna neboli dizi začala díky vibracím vzdušného proudu vydávat jasný, zvučný a jemně bzučivý tón. Tím je unikátní a odlišuje se od všech ostatních podobně vyřezávaných fléten různých kultur světa.

Od minulého století zažívá čínská flétna nebývalého rozmachu a dnes patří mezi hlavní široce používané hudební nástroje s uplatněním v tradiční čínské lidové hudbě, její koncertní podobě nebo v čínské opeře. Je snadné ji vyrobit, přenášet, i hra na ni není složitá. Ale vyloudit nadpozemsky krásný tón, který by rezonoval s okolním světem, vyžaduje pilné cvičení. Její další uplatnění je také třeba při nácviku bojového umění, které nespočívá jen v soustavě postupů a tradice, jak bojovat s protivníkem, ale flétna vede bojovníky i k psychické průpravě.

Každá oblast Číny vyrábí jiný druh flétny: zmiňovaná dizi ze severovýchodní Číny je vyrobena z fialového bambusu, flétna vyrobená z oblasti Suzhou a Hangzhou ve východní části Číny poblíž Šanghaje je vyrobena z bílého bambusu, na jihu používají k výrobě hlasitější verze Tung siao velmi štíhlý, lehký, světle zbarvený bambus.

Přestože je dnes většina fléten vyráběna z bambusu, můžete ji také nalézt v porcelánové nebo slonovinové podobě: 70 – 80 cm dlouhá trubice s pěti či šesti otvory na přední straně a s jedním otvorem na palec na zadní straně. Další otvory vespod flétny slouží k ladění, odvětrávání a upevnění ozdobných střapců. Druhů čínské flétny je ovšem více a mají různá ladění.

V Evropě používají hudebníci různé další druhy – jistě znáte Panovu flétnu, na kterou podle řecké mytologie hrál bůh pastýřů a stád Pan. V symfonických orchestrech se potkáváme s klasickou příčnou flétnou. Nejen mezi mládeží je oblíbená zobcová flétna, která se způsobem tvorby tónu podobá píšťalám varhan. Z ní vychází i irská píšťalka. Příbuzným hudebním nástrojem je okarína (z italského ocarina – husička), uzavřený nástroj se čtyřmi až dvanácti otvory a náustkem je vyrobená obvykle z hlíny nebo keramiky. I ona má své kořeny v čínské, japonské a mexické kultuře. V evropské společnosti se stala populární hračkou zvláště pro mladé. Existují dokonce koncertní díla s použitím několika okarín.

Pro čínskou hudbu je typická vytříbenost, zjemnělost, vyrovnanost i poetické ladění, kdy slyšíme a představujeme si zvuky lůna krásné čínské přírody se zvukomalebnými efekty. Její vývoj prošel několikatisíciletou historií v sídlech vládců, úředníků, byla ovlivněna buddhistickými a taoistickými mudrci a básníky. Hudba sloužila jako nástroj intimní meditace v harmonii s poezií, malířstvím a kaligrafií, někdy též s popíjením vína. Mezi názvem skladby a hudbou samotnou často nebývá přímý vztah – jedna melodie může vyvolat různé (často i protichůdné) pocity, nálady nebo obrazy. Proto bývá jedna skladeb uváděná pod zcela různými názvy, třeba Měsíc zrcadlící se na hladině jezera, Měsíční noc na jarní řece, Tanec v odění duhy nebo Odlet ze světa bez zármutku.

Zatímco západní hudba často oslavuje lásku, přátelství, vypráví příběhy,… čínská zpívá o vysokých horách, proudící vodě v řekách i stojatých vodách jezer, zurčení potůčků i vodopádů, připomíná vlahé jarní vánky, zpěv ptáků, hlasy vycházející z lesa, zasněné hlasy léta, krůpěje orosené rosy, hloubku oblohy plnou hvězd i tiché padání vloček prvního zimního sněhu. Představujeme si draky, jak se prohánějí na blescích, objevují se dávno zapomenuté motivy našeho dětství, bezstarostnosti a dětských her, které se k nám vracejí s nostalgií a novým půvabem.

Připojme obrovský geografický prostor Číny, kdy každá její část přichází s jinými nápady, vlivy etnik od bifonických (dvouzvučných) hrdelních zpěvů mongolského typu, přes tibetskou meditační hudbu, na západě turkmensko-arabskou pro nás s naprosto cizím systémem tónů, až po gamelany jižní Asie, což je označení pro orchestr bicích nástrojů.

Vraťme se však na závěr k flétně: její opravdoví Mistři ovládají tzv. cirkulární dech, kdy se hráči nadechují nosem a vydechují část vzduchu do flétny, ale zároveň jim část vzduchu cirkuluje v plicích, aby přežili. Díky tomu mohou hrát desítky minut „jedním dechem“ bez přerušení tónu. V Česku toto umění ovládají třeba Mistři klarinetu a sopránového saxofonu: Felix Slováček nebo flétový mág Jiří Stivín a všichni hráči na hudební nástroj didgeridoo.

Také jsem kdysi hrával na klarinet uprostřed velkého dechového orchestru – tvořilo jej několik desítek mužů a jen flétnistka byla žena – vzpomínám, jak dodávala celému hudebnímu tělesu určitou noblesu a její přítomnost na zkouškách i na koncertech zjemňovala vztahy mezi jednotlivými sekcemi hudebních nástrojů.

Miroslav Hrdlička