Hoffmeistrova KUO-CHUA je čtivá i v dnešní době

Při svých dalších výpravách po pražských antikvariátech jsem nedávno narazil na zajímavou knihu známého českého diplomata, malíře, básníka, novináře a spisovatele Adolfa Hoffmeistra s názvem KUO-CHUA-cestopisná reportáž o čínském malířství z roku 1954, díky které jsem pochopil zase o trošku více tajemství Číny a její tehdejší umělecké prostředí, zdroje inspirace umělců i jejich samotnou tvorbu.

Opravdu renesanční člověk Hoffmeister se v roce 1953 zúčastnil tříměsíčního (!) zájezdu české kulturní delegace do Číny. Jako malíř tam věnoval největší pozornost výtvarnému umění a všemu tomu, co se týkalo čínského malířství, inspirace i samotné tvorby. Výsledkem jeho postřehů, poznatků a zkušeností je právě výše uvedená a náležitě obsáhlá studie věnována nejenom čínské malbě, dřevorytu nebo karikatuře, ale i lidovému umění, uměleckému průmyslu a v neposlední řadě stínovému divadlu. I na dnešní dobu velkoryse pojatá kniha je bohatě vyzdobena ukázkami z tvorby slavných čínských malířů minulosti i tehdejší současnosti, dále je zdobená množstvím lidových vystřihovánek a řadou zdařilých portrétních kreseb, které autor maloval v rámci této tříměsíční návštěvy Říše středu. Ze samotné knihy je znát a cítit, že se autor v Číně za relativně dlouhého času určitě nenudil, snažil se ji pochopit, a to především prostřednictvím života obyčejných lidí, ať už ve městech nebo na venkově, prostřednictvím života umělců a jejich děl, spisovatelů, se kterými se setkal a hovořil na své reportážní cestě a podobně.

Světoběžník a na svou dobu mimořádně vzdělaný Hoffmeister v knize popisoval mimo jiné tehdejší charakteristické rysy či třeba zvláštnosti místních malířů, kdy jej nadchla například skutečnost, že každý čínský malíř používá kromě svého specifického podpisu i originální razítko: „Podpis malíře není vždy úplný. Někteří mistři vynechávají příjmení, první ze dvou, či tříznakového jména. Ale nikdy nemohou vynechat razítko, protože samotný podpis bez něho neplatí,“ vysvětluje ve své knize Hoffmeister s tím, že každý umělec má své razítko s heslem nebo se jménem, které je ryto buď do kamene nebo do kovu. Také ho zaujala další zvláštnost čínských malířů, konkrétně fakt, že své obrazy tehdy nerámovali. „Obrazy se nerámují, protože to je nečínské. Svinují se a ukládají do obrazových knihoven nebo zásuvek, aby podle náladového výběru zdobily stěnu a vystřídaly se s vrtochy počasí a majitele obrazu. Obraz je podlepen hedvábím a navinut na dolní rukověť. Samotné podlepování obrazů je křehké a vrtkavé umění,“ popisuje v reportážní knize její autor a dodává, že když poté v Praze rozvinul své svitky obrazů, naplnil ho zároveň s pocity úcty a podivu ruměnec sebekritické skromnosti, protože pochopil, co to znamená skutečné mistrovství.

V poměrně staré, ale velmi zachovalé knize, kterou ilustroval, upravil a obálku i vazbu navrhl sám Hoffmeister, je 73 obrazů v textu, 54 v obrazové části, 16 příloh světlotiskem plus 2 barevné přílohy, které názorně ukazují kumšt a umění čínských malířů. Texty v reportáži se věnují také jednotlivým městům, která československá delegace tehdy navštívila, mimo jiné se na pár dnů zastavila v Šanghaji, o níž Hoffmeister píše takto: „Šanghaj je Babylon Dálného východu, je to šestimilionová sopka, jejíž dunění zní do spánku. Vybuchuje najednou či střídavě smrští světel na Buntu, gejzíry řevu na ucpaných řekách a ohňostrojem reklam na Nankingské třídě. Světelná noc a třeštící den valí řečišti ulic vlny lidí, v divokém spěchu za prací a z práce. Je to rozhodný, pěnivý a řinčivý nástup nových sil,“ popisoval autor knihy, který zřetelně viděl souvislosti s dobou minulou, kdy byla tato metropole podle jeho slov nejtemnější burzou drog, narkotik, opia, tabákově zlatých děvčat a hochů, nejpochybnější falešná herna čtyřiceti tisíc bělogvardějských uprchlíků, ruleta náhod, podvodů a neřestí.

A měl jistě pravdu, protože Šanghaj byla skutečně těžce zkoušeným městem vykořisťovaných dělníků, pracujících dětí v textilkách, které vedly doslova stávku za stávkou, byla městem krvavých srážek na nárožích ulic ve čtvrtích obsazených téměř a jenom cizinci, kde ulice nesly jména jako třeba Avenue Joffre, což opravdu nebyl čínský generál. „Šanghaj byla jevištěm nejtvrdšího třídního boje,“ mínil v knize její autor.

S poetismem jemu vlastním si všímal také zvláštností čínské povahy, kde je podle něj zcela jinak zasazen smysl pro nenávist, odplatu, trest, utrpení, bolest nebo třeba pláč a trefně komparoval tyto rysy s naší evropskou měkkou soucitností, soustrastnou dobrotou a nedostatkem tvrdosti. Doslova píše, že se vyškrtávaly z překladů čínských nebo vůbec východních románů odstavce tak naturalistického krutopisu a názorné představivosti, při jehož čtení se mu dělalo mdlo a raději se měnily významy slov s tím, aby se překlad stal stravitelným našim přecitlivělým mozkovým závitům a nervům. „Realismus čínský se totiž často překlápí v naturalismus podrobností. Jakmile opustí zahradu poezie, vstupuje do zahrady muk,“ všímá si Hoffmeister.

V samotném závěru této zajímavé reportážní knihy se její autor básnicky svěřuje s tím, že ho z čínského množství a kroku věků v kulturních dějinách Číny jala závrať přesně taková, jako jímá člověka na nejvyšších vrcholcích. Dodává, že se právě v rozlehlé Říši středu ocitl tváří v tvář nekonečnu a že je za ten pro něho zcela nový pocit vděčný.

Jedno je jisté, autor knihy už tehdy potvrdil, že jihovýchodní Asie je naprosto jiný svět nebo chcete-li kosmos než například Evropa a platí to pochopitelně až do dnešních časů. Pro větší pochopení této části světa je dobré si tuto knihu přečíst i dnes a kochat se nejenom jejím poeticky laděným cenným textem z dalekých cest a básnickými obraty, ale i její obrazovou přílohou. Protože Hoffmeister dokáže svým pohledem na tehdejší čínskou přítomnost bezpochyby oslovit a nadchnout i dnešního čtenáře.

Radovan Rybák