Čínské písmo a umění kaligrafie

Na světě se používá několik set druhů písem, ale čínské má mezi nimi nezastupitelné postavení – je totiž písmem s nejdelší nepřerušenou tradicí užívání na světě. I když mu předcházelo třeba staroegyptské obrázkové písmo nebo sumerský klínopis, žádný z nich se již nepoužívá, ale čínské znaky ano.

Pokud se obrátíme k legendám, jedna z nich vypráví o byrokratovi jménem Cchang-ťie, dvorním rádci bájného Žlutého císaře (podle mýtů stvořitel lidí a zakladatel prvního čínského státu, položil základy lékařství, architektury, stavby cest atd.), který okolo roku 2.650 před naším letopočtem lovil zvěř na hoře Jang-sü (dnes provincie Šan-si na severu země), i spatřil obří želvu, její modré čáry na krunýři přitáhly jeho pozornost a začal studovat logiku v jejich žilách. Tehdy jej napadlo, že i lidé by mohli význam věcí, dění a své myšlenky vyjadřovat a zaznamenávat pomocí podobných symbolů. Později své studium rozšířil na další zvířata z celého tehdy známého světa, hvězdy na nebi… a vynalezl první symbolický systém zvaný C' (字), a ten se stal prvním čínským písmem. V den jeho zrodu „uslyšel čínský lid truchlení ďábla a viděl obilí padat z nebes jako déšť“ – to označovalo „druhý vznik světa“.

Co je na tom pravdy již pravděpodobně nezjistíme, ani to, jestli měl Cchang-ťie čtyři oči, jak uvádějí jiné prameny, ale nicméně – čínské písmo bylo na světě.

První záznamy jednoduchých značek čínského písma zachytili paleografové na neolitické keramice z 16. století před naším letopočtem, další objevy písma učinili na želvích krunýřích nebo pohřebních keramických nádobách, případně věšteckých kostkách. Měly podobu piktogramů – jednoduchých nákresů věcí okolo nás: vody, slunce, vzduchu, zvířat, rostlin, ale třeba i pracovních nástrojů… Zanedlouho se z nich vyvinul další stupeň znaku, tzv. ideogram, který již naznačoval určitou myšlenku, pozici, množství apod. Pro příklad nemusíme jít daleko: když nakreslíme symbol srdce, každý v něm hned vidí lásku – pokud jej propíchneme šípem je jasné, že autor nám sděluje, že se zamiloval. Na počátku byly určité skupiny lidí schopny používat určité obrázky a znaky spontánně a teprve na určitém stupni vývoje z nich vznikal ucelený systém.

Nejen díky existenci tohoto písma fungovala Říše středu dlouhá staletí v pozici jakéhosi centra vzdělanosti pro rozsáhlé oblasti východní a jihovýchodní Asie, a tak není divu, že čínské znaky ovlivnily vývoj japonštiny, korejštiny nebo vietnamštiny, a čínské písmo v těchto zemích fungovalo jako úřední písemný jazyk až někdy do konce 19. století.

Nejobsáhlejší slovníky ukazují na šedesát nebo dokonce osmdesát tisíc znaků, v běžných slovnících jich naleznete sotva desetinu tohoto počtu, vzdělaný člověk používá zhruba čtyři až pět tisíc znaků a běžný čtenář si vystačí se dvěma tisíci znaky. Nové znaky již nevznikají - nové moderní výrazy se zapisují skládáním dvou nebo více znaků - představme si výraz „noviny“ jako kombinaci informace a papíru nebo „televizi“ jako elektřinu a dívat se. 澳大利亚 je výraz pro Austrálii, ale přitom význam jednotlivých znaků nedává smysl: zátoka+velký+zisk+Asie.

Zatímco evropské jazyky zpravidla nemají více než 50 znaků, které se naučí dítě na konci první třídy, v Číně lidé znaky studují celý život. I tak během první třídy zvládne a pochopí malý čínský školák přes 300 znaků a na konci druhé třídy již zná cca 800. Učení znaků je pochopitelně značně složité a náročné na paměť.

Naučit se čínské písmo je pro běžného Evropana obtížné, písmo má však i některé výhody – třeba, že jeden čínský znak ve většině případů odpovídá jedné slabice čínské slovní zásoby a vyjadřuje význam jednoho slova nebo jednoho kořene slova (morfému). V praxi je tvorba, složení a význam znaků složitější a není v moci tohoto článku postihnout všechna byť základní pravidla tvorby a používání znakového písma. Znaky nesouvisí s výslovností (nezaznamenávají hlásky ani tón), proto je můžeme použít i v jiných jazycích (třeba v japonštině nebo korejštině).

Psaní znaků má pochopitelně svá pravidla, musíte znát jednotlivé tahy, ze kterých se skládá, ale také jejich pořadí. Existuje několik základních tahů různých modifikací, píšou se zleva doprava a řádky přibývají shora dolů. Napadá mně vzdálená podobnost, kterou jsem si odnesl z vojenské výuky při slepování jednotlivých části vojenské mapy podle tahů gumy při gumování - zleva doprava a v tomto případě zespoda nahoru – jednotlivé listy se kladly tak, aby levý list překrýval pravý a spodní se lepil na horní.

K hlavním výhodám obrázkového písma v jazykově roztříštěné Číně, kde se hovoří mnoha i vzájemně nesrozumitelnými jazyky a dialekty patří to, že se znaky píší všude stejně – přestože se mluvčí kantonštiny nedomluví s mluvčím standardní čínštiny, stejná slova se jinak vyslovují v Pekingu než v Šanghaji,… mohou si psát a rozumět jeden druhému. Proto třeba čínská televize u filmů vysílaných v čínštině uvádí čínské titulky, rovněž noviny v čínských znacích jsou srozumitelné pro všechny kouty země. Podobně tomu bylo vlastně dříve v Evropě, kdy latina byla zprostředkujícím jazykem pro mnoho národů - dnes je to hlavně angličtina, v muslimských zemích arabština. Podobnou funkci srozumitelnou pro celý svět plní dnes rozšířené různé piktogramy, emotikony, dopravní značky, číslice, mezinárodní znaky, zkratky; mnohá pro svá sdělení používají i barvy – červená vždy znázorňuje výstrahu, nebezpečí, studená modrá barva uklidňuje, může vyjadřovat melancholii, je spojována se sny, zelená klid, optimismus atd.

Zrušit či nezrušit obrázkové písmo? V Číně se o tom vedou více než sto let diskuse na nejrůznějších úrovních, co s tím – nahradit znakové písmo hláskovou abecedou či ponechat tradiční znakové písmo? Oba tábory mají své značné příznivce i odpůrce i pádné argumenty. Jistě to však aktuálně nepřichází v úvahu, protože Číňané by ztratili kontakt s celou svou dlouhou kulturní historií, přišli o umění kaligrafie a jak jsme připomněli výše vlastně o společný jazyk.

Něco se však přece jenom mění - s postupujícím psaním informací na počítačích a komunikací prostřednictvím textových zpráv se řada znaků prostě zapomíná a schopnost psát znaky ručně upadá. Ostatně, kdy jste, milí čtenáři, naposledy napsali rukou dopis? Vybavíte si ještě třeba, jak se správně píše psací velké písmeno „Ž“ nebo „T“? Psaní znaků v mobilních aplikacích a textových editorech funguje na principu zadávání slov v mezinárodní hláskové transkripci pchin-jin, kdy se pisateli nabízejí možnosti, ze kterých pasívně vybírá, kterou použít. Je skutečností, že se znakové písmo neustále zjednodušuje, třeba i spontánně, kdy pisatelé z lenivosti vypouštějí některé tahy příp. několik tahů odbudou jedním. V zájmu zvýšení gramotnosti proběhla ve druhé polovině 20. století v Čínské lidové republice oficiální reforma, která zjednodušila až jednu třetinu používaných znaků.

Umění čínské (štětcové) kaligrafie

Dekorativní způsob písma (Šu) je považován za samostatnou uměleckou disciplínu a patří odjakživa mezi čtyři základní dovednosti klasické čínské vzdělanosti společně s uměním malovat (Chua), hrou na strunné nástroje (Čchin) a uměním strategických desek (Čchi). Přiznejme si, že chaotická změť čar má v sobě estetickou harmonii, a písmo nebylo ve své dlouhé historii pouze nástrojem dorozumění, ale mělo i funkci estetickou - pokud jste chtěli získat dobré místo u dvora, vyžadoval se u úřednických zkoušek od vás krásný rukopis, císařské dvory zakládaly a financovaly kaligrafické školy.

Mezi poklady literátovy pracovny patří čtyři kaligrafické nástroje: umělecký štětec (nejlépe z vlasce z lasičky), papír, suchá tuš a třecí kámen (ideálně z přírodní břidlice, používá se k přípravě pevné tuše, v jedné třetině má sešikmenou prohlubeň pro možnost docílení různé hustoty tuše). Umění kaligrafie postupně proniklo do psaní dopisů a poznámek, tradičních čínských dvojverší, později se objevovaly na malbách, nápisech na vějířích – ve své podstatě kombinuje malířství a kaligrafie v jednom uměleckém díle, kdy malíř vtěluje ke své malbě komentář či postřehy, kterými vysvětluje své pocity a myšlenky. Časem se stávaly předmětem hodným sběratelského zájmu.

Postupně vzniklo několik písemných stylů: jednodušší a pro psaní rychlejší úřednické písmo li-šu bylo přijato za celonárodní oficiální písemný styl již v době sjednocení říše středu za vlády dynastie Čchin (221 – 206 před naším letopočtem). Posuďte sami, jak vypadají zjednodušené znaky 隶书 od tradičních 隸書.

li-šu

Kchaj-šu, nebo-li vzorové písmo se hodilo na psaní různých esejů, nápisů na pomníky apod. Působilo totiž velmi formálně a konvenčně pro denní použití, každý vztyčený znak, psaný pevnou rukou, symbolizoval morálku a přímočarost v myšlení a činech.

Kchaj-šu

Cchao-šu, trávové písmo se blíží svou povahou těsnopisu – píše se jedním rozevlátým tahem, bez zastavení, plné energie - v Evropě jej často označujeme pojmem „rozsypaný čaj“.

Cchao-šu

Vliv čínské kaligrafie ovlivnil i některé západní umělce, třeba Mattise nebo Picassa, který prohlásil: “Pokud bych se narodil v Číně, tak bych se pravděpodobně stal spíše kaligrafem než malířem“.

Neláká vás, milí čtenáři, proniknout do tajů čínského písma?

Miroslav Hrdlička