Jsou Číňanky krásné? Jak je vnímáme my z Evropy?

Pánové, jistě byste vyjmenovali nejméně deset nejkrásnějších českých žen, se kterými byste chtěli jít na rande. Ale znáte alespoň jednu přitažlivou Číňanku? Přiznám se, že já tedy ne. Než jsem odletěl do Číny, měl jsem o Číňankách představu, že jsou všechny v základních rysech stejné nebo alespoň podobné – prostě mně jejich tváře splývaly, jedna jak druhá… několik set milionů! Když jsem do Číny přiletěl, nějakou chvíli mi trvalo, než jsem začal vnímat rozdíly a to přesto, že všechny měly havraní vlasy, tmavé oči, většina světlou pleť, na obličeji nebylo výrazných prvků.

Nedávno jsem opět navštívil svou známou čínskou průvodkyni Čang Wu žijící v Praze, se kterou jsem si povídal již před Vánoci, https://czech.cri.cn/communication/3888/20210111/604399.html a dal jsem s ní na toto téma řeč. Wu neskrývala překvapení, tohle téma ode mě přece jenom nečekala. Byl krásný letní den, okolo nás se na vltavské náplavce producírovalo bezpočet mladých českých dívek a my jsme začali mluvit o těch čínských.

„Víš Miroslave“, začala Wu, „u nás máme několik standardů krásy, které vy nemáte. Patří mezi ně například bílá pokožka – čím světlejší tím lepší“.

Je pravda, že jsem při svých toulkách Pekingem potkával i v parném létě mladé ženy v dlouhých rukávech, nad hlavou rozprostřený slunečník, některé měly dokonce zahalenou celou tvář, ze které jim vyčuhovaly jenom brýle – sluneční pochopitelně. Jiné si pokožku mazaly jakýmsi krémem – pochopitelně, že bílým.

„Bílá pokožka je u nás vnímána jako určitý druh životního standardu, s tvojí opálenou pokožkou bys těžko s námluvami v Číně uspěl. Nechápu, jak můžete chodit do těch solárií, ve kterých si ještě kazíte zdraví“.

Nesměle jsem podotkl, že opálení mám z prací na zahrádce, kde se slunci nelze vyhnout… ale raději jsem toho nechal, její výmluvný pohled mluvil za vše – prostě by mně v žádném případě na rande se mnou nekývla, nicméně pokračovala v standardech: „Mezi další rysy, které se líbí čínským mužům na jejich ženách, patří nenápadný obličej s hladkou pokožkou bez výrazných tvarů, úzké rty“.

Ukázalo se, že podobný názor máme na tvar obličeje, který musí být symetrický, pravidelný a plný. Vzpomněl jsem si na svou poslední návštěvu drážďanského Muzea hygieny, které navštěvuji s žáky a studenty různých ročníků škol – průvodkyně nás postaví před panel, na kterém na nás civí asi dvacítka podobných obličejů mladých žen, které jsou na první pohled téměř k nerozeznání. Při bližším pohledu však zjistíte, že se liší právě plností svých obličejových rysů a jeho souměrností – zkrátka líbí se nám plnější tvary a pravidelné rysy obličeje.

Existuje jeden výrazný a na první pohled patrný rozdíl a tím jsou víčka očí – buď oko překrývají anebo nikoliv; ženy, které chtěly být krásné, podstupovaly operace na povytažení víček a některé dosáhly výrazného úspěchu i na západě.

„Víš Wu, mně se například za mlada líbil sexy symbol všech mužů 60. a 70. let minulého století, herečka Raquel Welchová. Podobně jako řada dalších hollywoodských hereček – byla prostě pro mě exotická, mimo jiné proto, že její otec pocházel z Bolívie a matka byla Angličanka; měla plné tvary, výrazné rysy v obličeji, usměvavou tvář,… a ten pohled očí! Lišila se od ostatních, byla prostě výjimečná. Myslím, že i takové typy se líbí čínským mužům na cizinkách, co myslíš?“.

„Máš pravdu, evropským mužům se zase na Asiatkách naopak líbí, jak jsou štíhlé, ale pro čínské chlapce není sexy dívka až tak pozitivní, protože to ještě neznamená, že by byla krásná, stačí se trochu více namalovat - případně zmalovat - výrazněji se obléci… Ale ano, na Evropankách obdivujeme rozmanitost barev očí a vlasů, výrazné rysy postav, u žen bujné poprsí.

Dodal jsem, že podobné tomu bylo i s mými dalšími idoly z mládí:

„Třeba zpěvačka Dalida, narozená v Egyptě italským rodičům, znalas ji? Měla koncem 70. let koncert v Praze, je však dávno po smrti, Raquel loni oslavila své osmdesátiny. Ale představ si, že neznám ani jednu čínskou herečku!“

„Opravdu? Ani filmovou hvězdu první velikosti Fan Ping-ping, ta hrála přece i v řadách X-Men nebo Iron Man. O jejich daňových únicích a dalších porušení zákona se přece psalo na celém světě.“

„Představ si, neznám.“

„To je ale škoda, tu musíš poznat. Ale abychom pokročili dále“.

Wu si prohlédla moji chybějící kštici na hlavě a posléze pravila:

„Víš Miroslave, jsi takový Bruce Willis, já vím, že v Evropě na tento typ holky letí, ale u nás bys nepochodil, muži musí mít havraní vlasy, to tvoje nejsou,… a vlastně jich ani moc nemáš.“

Snažil jsem se zabodovat alespoň s poslední charakteristikou, o které jsem věděl, že na ní přijde řeč – intelekt! A hle, tady jsme se více méně shodli – tedy v tom, že čínské i české ženy obdivují, když je muž vtipný, chytrý a vystupuje v roli ochránce.

Naši diskusi jsme zakončili konstatováním, že přestože Evropané a Číňané vnímají krásu odlišně, vlastně záleží na každém z nás, jaký typ žen se nám líbí a parafrází na údajný výrok řeckého myslitele Hérakleita: „Vše plyne, vyvíjí se a nic netrvá – panta rei“. A tak je to i s naším pohledem na ženskou krásu.

Ale pozor, chlapi - jakmile se vám zalíbí Asiatky, není cesty zpět! Nebudou se vám již líbit žádná jiná děvčata.

„Ale druhý je však mnohem závažnější“, vstoupila do mého monologu Wu:

“Číňané na rozdíl od nás berou vztah velmi vážně. Čínská dívka než se rozhodne, zda dá svému nápadníkovi šanci, tak si položí otázku: mohu ho ukázat mé rodině? Bude se jim potenciální nápadník líbit? Pokud se dopátrá k NEgativní odpovědi, jste bez šance! A ještě větší smůlu budete mít, když děvče řekne ANO – pak už jí neutečete. Zkrátka, když už se dostanete do rodiny potenciální nevěsty, která vás přijme za svého, očekávejte, že se budou dít věci! Zatímco v našich zeměpisných šířkách se rodiče často poznají až při svatebním obřadu, v Číně si málokteré děvče dovolí s vámi cokoliv začít, dokud vás nepřijmou rodiče… maximálně tak randění přes den po parcích a vodění se za ruku. Pokud ale jste rodinou „schválen“, čeká vás ještě další úkol - několik měsíců se dívce svých snů dvořit. V této době si vás dívka testuje, jestli jste vhodný pro založení rodiny a naplnění jejich snů. Ani nyní nepřicházejí v úvahu žádné intimnosti, ale můžete očekávat třeba romantická rande. Když však dívka uzná, že jste její vyvolený, mají věci podobný ráz jako u nás,… nicméně k oltáři směřují mladí lidé rychleji, stejně tak k početí prvního dítěte – je přece třeba splnit povinnost vůči rodičům, kteří budou mít hlavní zásluhu na výchově vašeho potomka!“

Vzpomněl jsem si, jak jsem o svatbě nedávno psal, https://czech.cri.cn/culture/3886/20210511/661244.html a jaké by to bylo být v kůži mladého ženicha. Ale při pohledu do zrcadla jsem s úlevou konstatoval, že takové štěstí mně již nemůže potkat, jenom o tom mohu psát.

„Je pravda“, medituje Wu, „že doba se mění a popsané zvyky se týkají hlavně venkovských oblastí; ve městech to je jiné, tady vztahy bývají volnější, více podobné těm vašim. Čína je však natolik rozmanitá a komplikovaná, že v každé její části nalezneš rozdíly.“

„Ale vidíš, teď jsem si na něco vzpomněla: přestože současní mladí Číňané mají dnes možnosti prosadit se prakticky jako u vás a rozhodují se sami za sebe, přece jenom tady přetrvává jedna historická zvyklost pramenící z generačního rozdílu mezi nimi a jejich rodiči. V každém městě existuje alespoň jeden park, ve kterém rodiče připravují pro své potomky „rande na slepo“. To je něco jiného než u vás: je to jakási burza seznamovacích příležitostí. Do parku chodí výhradně rodiče puberťáků s jakýmisi tabulkami, na kterých podávají informace o svém synovi nebo dceři, ve kterých nechybí informace nejen třeba o jeho / její výšce, váze, dosaženém vzdělání, postavení v zaměstnání, majetkových poměrech, hypotéce apod. a hledají protějšek odpovídajících parametrů. A okolo chodí rodiče jiných dětí, kteří tabulky pročítají a u některých se pokouší dohodnout „rande na slepo.“ Dohoda směřuje až tak daleko, že zahrnuje třeba i výši odstupného za odchod pracovní síly z domu podle jeho / jejího vzdělání a postavení. Pokud je rande dojednáno, nezbývá potomkovi, než na takové rande zajít, i když jejich očekávání není zdaleka tak vysoké, jako jejich rodičů – zkrátka poslouchat rodiče se tady musí a „dohazování“ partnera je stále součástí čínské kultury, alespoň na venkově. Ve městě se mladá generace seznamuje zpravidla přes své kamarády, případně se stále více seznamují pomocí bezplatné mobilní seznamovací aplikace tan-tan, obdoby populárního a ve světě rozšířeného tinderu.“

Doplňuji, že i v Česku se téměř tři pětiny mladých lidí seznamují pomocí podobných aplikací, a stále méně na živo a s úžasem jsem zjistil, že na internetových seznamkách ujíždí skoro všichni nezadaní (i někteří zadaní) známí mých synů.

„Mezigenerační rozpor, kdy více konzervativní rodiče a přece jenom sofistikovanější potomci často nenacházejí společnou řeč, se snaží v poslední době řešit například různé TV show, ve kterých se chlapci ucházejí o přízeň dívek – každý chlapec o sobě něco řekne a děvčata hodnotí, někdy i v tandemu se svými matkami. Chlapci se často chlubí výší svého konta, v jakém jezdí autě, kde bydlí… Debata se přenesla i na celonárodní úroveň a doznala přece jenom změkčení některých pravidel“

„A líbím se ti, Wu?“ prohodil jsem odvážně závěrem.

„No, jsi poměrně sečtělý o Číně, nicméně trochu postarší,… ale na co jsme zapomněli – neumíš čínsky, základní předpoklad pro randění s Číňankou, které moc nerady s někým mluví cizí řečí, ve které si není jistá v kramflecích, zvláště v některých citlivých věcech!“

„Ach jo“ vracím se do reality a loučím se s Wu. Okolo nás se stále promenuje plno dívek, z nichž většina jistě mluví česky, bere Bruce Willise za svůj vzor, má ráda opálené tělo. Odjíždím svým Seatem Toledo vstříc české realitě a v hlavě přemítám: ano, podívám se zase do Číny!

Miroslav Hrdlička