Věděli jste, že první sokolové k nám přiletěli z Číny?

První dochovanou písemnou zmínku o sokolnictví hledejme v záznamech historika Jun-tsit-ena o Žlutém císaři, mýtickém čínském vládci - vládl podle různých pramenů v letech 2697-2598 (nebo také v letech 2674-2575) před naším letopočtem), stvořil první lidi, vynalezl zpracování kovů, stavbu cest,… ale také měl na svých praporech zobrazené sokolí pero – většina historiků akceptuje hypotézu, že císař měl na svém dvoře na osm set sokolů a orlů.

Popularita lovu se ostatně objevuje v čínských historických spisech poměrně často, třeba v jednom z éry Xsi-Ping ze 2. století našeho letopočtu se výslovně uvádí, že vládce Teng si často vyjížděl do císařských lesů na lov s jestřáby, psy a také sokoly.

Historici se domnívají, že sokolnictví se postupně rozšířilo do Japonska (druhým centrem mohla být Korea) a dále do vnitrozemí Asie. V historickém Heiaském období Japonska (794-1185) sem přišel čínský sokolník Oyo Kanemitzu, ve výcviku sokolů a jestřábů byl natolik úspěšný, že mu Japonci nabídli nejkrásnější nevěstu dle jeho výběru, a že výběr z řady tisíce nejkrásnějších dívek byl náročný! Nicméně Oyo si evidentně dobře vybral spanilou děvu Kuretake, zplodili dceru Akimihikari, která se stala vášnivou a velice úspěšnou sokolnicí.

Ve 13. století popsal cestovatel Marco Polo setkání 10 000 sokolníků na dvoře Kublajchána (vnuk Čingischána, pátý velký chán), který si vydržoval nejvíce sokolníků v historii.

Do střední Evropy sokolnictví prokazatelně proniklo na konci 4. století v době velkého stěhování národů ze stepí Střední Asie a Blízkého Východu, kde pro ně byly ideální podmínky v podobě prostorné otevřené krajiny, aby se od šestého století postupně rozšířilo do všech kontinentů. Ve vyspělých evropských zemích Evropy, především na panovnických dvorech a v řadách vyšší šlechty, sloužilo jako pomocný zdroj pro získání obživy. Sokol v ruce muže vždy představoval nějakého vysoce postaveného jedince, ne-li přímo vladaře. Tento mytický prvek je známý z řady evropských i mimoevropských podání; ne vždy se jednalo o sokola, ale ptáka s odznakem královské moci v zobáku.

Sokola měl vyobrazeného na svém štítu a praporech hunský vládce Attila (5. století), Uherský král Matyáš Korvín (1458 – 1490) pořádal asi nejskvělejší hony na našem území, kterých se osobně zúčastnil se svými sokoly, francouzský král Ludvík XIII. (1610 – 1643) nebo ruský car Alexej Michajlovič Romanov (1645 – 1676), zvaný též car sokolníků – oba sokolnictví milovali, Marie Burgundská, manželka německého císaře Maxmiliána (1493 – 1519) zahynula na sokolnickém lovu při pádu z koně – chudinka.

V novodobější historii připomeňme sokola rákosového, který je národním ptákem Mongolska (National Bird), sokola stěhovavého vyvedeného ve zlaté barvě mají za v národní symbolice Spojené arabské emiráty.

Sokolnictví dalo světu i první vědeckou knihu o přírodě ‚De arte venandi cum avibus‘ (volně přeloženo jako Dovednost lovit ptáky). Stávalo se, že draví ptáci byli nejcennějším platidlem králů, dokonce i války byly mnohdy ukončeny a zastaveny diplomatickými dary sokolů. V Belgii dodnes děti k výuce vlámštiny využívají knihy o sokolnictví, ostatně svatý Bavon, patron vlámských sokolníků (7. století), se zasloužil o rozšíření sokolnictví v Evropě.

Obraz bílého sokola v letu nesla i červená strana historického praporu České obce sokolské, navržený Josefem Mánesem.

Na Pražském hradě, poblíž Jeleního příkopu, ve dvoře hned naproti Jízdárně, byla loni otevřena v Domě sokolníka stálá expozice věnovaná sokolnictví. Malé sokolnické muzeum se nachází v jednopatrovém domě s dřevěnou pavlačí ze začátku 17. století, na místě, kde od dob císaře Rudolfa II., velkého mecenáše nejen umění, ale i podporovatele věd, sokolník přebýval a staral se o dravé ptáky, bažantnici a ostatní okrasné ptactvo. V historicky věrných prostorech je zachycen interiér sokolny tak, jak mohla v té době vypadat; nechybí sokolnické náčiní, lovecké zbraně – kuš, luk či kopí, součástí expozice je také projekce dokumentu, který vás provede historií sokolnictví na území českého království od pátého do 21. století.

A právě v tomto domě si dali začátkem listopadu sokolníci dostaveníčko; oblečení v dobovém oblečení, ale i se svými opeřenci, mezi kterými nechyběl kromě sokola i výr, poštolka, jestřáb nebo orel, aby si společně s novináři a zahraničními sokolníky připomněli desáté výročí přijetí sokolnictví na seznam nehmotného dědictví UNESCO. Stalo se tak společně s dalšími deseti státy - příklad vzorné spolupráce mezi národy, nominace takového počtu zemí byla v historii existence seznamu UNESCO rekordní.

Dnes se sokolové, společně s dalšími dravými ptáky, prezentují při show pro veřejnost nebo filmovém průmyslu; nezastupitelnou úlohu mají na letištích, kde cvičení dravci fungují jako biologická ostraha. Jejich úkolem je umožnit bezpečný odlet a přílet letadlům a tím chrání lidské životy; v nemocnicích chrání heliporty, jinde historické památky, hygienické podmínky farem, plaší vetřelce nad vinicemi a sady.

Sokolnictví je příkladem jednoho z nejstarších vztahů mezi člověkem a dravcem. Sokol je přizpůsoben k lovu kořisti, kořist naopak vyvinula mnoho způsobů, jak mu uniknout. To vede k fascinujícímu pohledu do způsobu, jakým příroda funguje a představuje intelektuální výzvu pro sokolníka, jeho chápání i chování. K tomu si sokolník musí vytvořit silný vztah a prokázat umění empatie s dravcem. Sokolnictví je považováno za hluboce empatickou aktivitu a sokolníci chápou, že jejich dravci i lovené druhy zvěře musí být zachovány pro další staletí.

Mezinárodní úmluva UNESCO má vyšší právní sílu než národní zákony, sokolnictví tak poskytuje právní ochranu a není možné je zakázat v zemích, kde je zapsáno. V úmluvě UNESCO se signatářské země zavazují chránit tradice, jako jsou tradiční dovednosti nebo znalosti a rituály, ruční práce, písně, tance, umění a poezie nebo postupy a know-how vztahující se k přírodě.

Pokud si budete chtít pracovnu, byt a černou kuchyní sokolníka prohlédnout a nahlédnout do jeho profese, budete se muset objednat. V současné době je Dům sokolníka stejně jako Pražský hrad pro veřejnost uzavřený… ale to nebude trvat věčně!

Sokolnictví by mělo být povýšeno na umění, protože je to jediný oduševnělý způsob lovu, který svou povahou patří ke skutečnému umění. Lidé mohou čtyřnohého tvora ovládat násilím a jinými prostředky, zato ptáka, který krouží vysoko ve vzduchu, může zajmout a vycvičit jen lidský duch. Vítězství lidského ducha nad nejsvobodnějším ze zvířat, nad dravcem, který se po vypuštění na pěst vrátí, i když to odporuje jeho přirozenosti, ne proto, že by pohrdal svobodou, která mu byla zdánlivě darována, ale proto, že se vrátit musí, přinucen géniem člověka, který ho drží neviditelným poutem..

... napsal Fridrich II. Hohenštaufský, „Sokolí císař“, římský císař, král sicilský a titulární král jeruzalémský (1194 – 1250), známý svým obdivem vůči východnímu způsobu života a orientálnímu luxusu - vlastnil i zvěřinec plný exotických zvířat a sepsal latinský traktát O lovu se sokolem (De arte venandi cum avibus), jedno z nejvýznamnějších zoologických děl středověku – primárně pojednává o sokolnictví.

Miroslav Hrdlička