České prskavky společně s čínskou zábavnou pyrotechnikou dominují světu

Fascinace ohněm je odvěká jako lidstvo samo; v začátcích lidské existence bylo třeba se v jeskyni zahřát a na ohništi uvařit teplé jídlo. Pro speciální účely se začal oheň užívat až mnohem později. Řecký oheň (někdy též byzantinský) začali používat Byzantinci v námořních bitvách; šlo o tekutou zápalnou směs různých přírodních hořlavých substancí typu síry, smůly, koudele, ropy či petroleje, která hořela ve styku s vodou - jakýsi předchůdce napalmu. Jeho výroba patřila k nejpřísněji střeženým státním tajemstvím Byzance; první zmínka o jeho použití se datuje k roku 678 našeho letopočtu, kdy jej byzantská flotila použila, aby odrazila obléhání Konstantinopole Araby.

Ovšem pro vznik pyrotechniky byl zásadní objev čínských alchymistů v 8. století našeho letopočtu, kteří hledali elixír života; na něj sice nepřišli, ale objevili něco, co sice život neprodlužuje, ale může jej naopak radikálně zkrátit – když totiž smíchali síru s dusičnanem draselným a medem a to vše důkladně zahřáli, až se z nádoby vyvalil sloup ohně.

Je paradoxní, že zábavná pyrotechnika je vlastně daleko starší než střelné zbraně samotné – petardy se objevují v čínských záznamech již v 11. století, zatímco první děla až o tři století později. Od té doby však bylo na světě vymyšleno velké množství druhů zábavné pyrotechniky, které produkují originální zvukové a vizuální efekty, různě zbarvené jiskry, rakety, které vykouzlí pestrobarevné obrazce. Většina efektů je založena na střelném prachu nebo na směsi jemu podobných.

Zábavná pyrotechnika, jak ji známe dnes, ovšem dlouho nebyla klasickou součástí zábavy: nicméně za první republiky byly prskavky masově používány ve filmech třeba s Adinou Mandlovou, Oldřichem Novým a dalšími celebritami své doby. Vzpomeňme na zábavnou scénku z ikonického českého filmu nedávné doby Pelíšky, kdy Boleslav Polívka přichází na vánoční návštěvu rodiny svého bratra s hořící prskavkou v ruce a tu zapíchne nic netušící Simoně Stašové do drdolu… a její následné zděšení před zrcadlem, když ji objeví.

V poslední době se zábavná pyrotechnika stává součástí různých městských nebo i rodinných oslav – před několika roky jsem navštívil soukromý silvestrovský večírek, jehož součástí byl i půlnoční ohňostroj – pravda, byl jen několik minut dlouhý, majitel však za něj dle vyjádření jeho manželky zaplatil velké peníze!,… ale zkrátka – Nový rok přichází jen jednou za rok a je třeba jej náležitě oslavit.

Zábavná pyrotechnika ve velkém se v Evropě v podstatě vyrábí jenom v severočeských Neštěmicích, (součást Ústí nad Labem), a to velice úspěšně - výroba prskavek má ve zdejším závodě DRZTEP tradici dlouhou od 50. let minulého století. Stará se o ni na 35 zaměstnanců, vlastně zaměstnankyň, které jsou i ve vedení firmy. Denně spotřebují na tři tuny materiálu a ročně vyrobí desítky miliony kusů prskavek. V poslední době se tu začaly vyrábět i tvarované prskavky a firma je jejich jediným výrobcem v Evropě. Celá výroba včetně testování probíhá stále ručně, i proto zřejmě postupně odpadla řada konkurentů a více prskavek produkuje již jenom Čína.

Jak se taková prskavka vlastně vyrábí?

Ačkoliv je její výroba zahalena tajemstvím a výrobce si podíl jednotlivých ingrediencí, které jsou k její výrobě potřeba tají, nesmí chybět čtyři základní složky: hlavní tvoří oxidační činidlo (dusičnan barnatý nebo dusičnan draselný), další významnou složku představují kovové, většinou železné piliny, hliníkový prach a pojivo v podobě bramborového škrobu, nebo mouky, příp. dextrinu, které drží všechny komponenty pohromadě. Celý krátký výrobní proces začíná nasekáním drátu na potřebnou velikost, případně jeho svařením do patřičného obrazce, pokud mají být výsledkem různé tvary zvířat; následuje jeho namáčení s pyrotechnickou směsí a zázrak je hotový.

Charakteristické sršení jisker odvisí od velikosti zrnek kovového prášku, její barvu vychází ze složení směsi – bílé pocházejí od hořčíku, titanu nebo hliníku, oranžová od železa, slitina titanu a železa jí dodají nazlátlou jiskru. Teplota v aktivní zóně prskavky dosahuje 1100 oC.

Jedna zajímavost: pokud zapálenou prskavku ponoříte do vody – zhasne, pokud to uděláte s celým svazkem – kupodivu bude hořet dále. Je to dané tím, že voda velice rychle odvádí teplo, tudíž jediná prskavka se rychle pod vodou ochladí, ale celý svazek nikoliv; v jeho nitru se uchovává dostatečně vysoká teplota, aby prskavky dále hořely. Kupodivu ke svému hoření nepotřebují kyslík, zásobují se sami rozkladem nitrátu barnatého. Nutno však před případnými experimenty varovat – rozpálené částečky kovu reagují pod vodou s vodními molekulami a štěpí ji na vodík a kyslík; zatímco kyslík se podílí na dalším hoření prskavky, vodík stoupá nad hladinu, kde hoří.

Prskavky mají libovolnou délku – od 10 cm až třeba po jeden metr a v poslední době i roztodivné tvary – námětem bývají roztodivná zvířata, srdíčka, číslice,... zkrátka vše, co jde z drátu natvarovat. Z nejdelších prskavek můžete vytvořit špalír zářivých jiskřiček, který vydrží i na váš hodně dlouhý silvestrovský tanec.

V poslední době se export z Česka soustřeďuje hlavně na německý trh, dále do Francie, Velké Británie nebo sousedního Slovenska. Naopak nejvíce prskavek a zábavné pyrotechniky k nám proudí z Číny.