Listy z Číny – za Karlem Slavíčkem

Jimramov – městys na hranici Čech a Moravy

Až se zklidní současná nepříznivá situace vyvolaná pandemií koronaviru, až opět nastane čas příhodný pro cestování po významných a zajímavých místech České republiky, udělejte si někdy výlet do nevelkého, leč bohatou historií oplývajícího městyse, který leží přesně na hranicích Čech a Moravy v kraji Vysočina. Městys se jmenuje Jimramov, naleznete ho asi 15 kilometrů severovýchodně od Nového Města na Moravě a nedaleko města Poličky. Pozoruhodný je z několika důvodů. Jeho historické jádro bylo vyhlášeno za městskou památkovou zónu… Mimochodem – status městyse náleží obci, jež je velikostně a významově něco mezi vesnicí a městem, Jimramov ji získal zpět v roce 2006. O bohaté historii Jimramova se nejvíce dozvíte v Síni rodáků, kterou naleznete na zdejším náměstí Jana Karafiáta, v budově bývalé školy. Městys se pyšní hned několika významnými rodáky. Jméno náměstí napovídá, že jedním z nich byl Jan Karafiát, autor první české původní autorské pohádky pro děti, slavných Broučků, dále jimi byli bratři Alois a Vilém Mrštíkovi, malíř Čeněk Dobiáš anebo katolický kněz Karel Slavíček.

A právě o tohoto rodáka nám dnes půjde.

Čínští_studenti_bohemistiky_u_hrobu_Karla_Slavíčka

Kdo byl Karel Slavíček?

Stručně řečeno – Slavíček byl katolický kněz, příslušník jezuitského řádu, současně matematik, hudebník, kartograf a astronom, především však – a to je aspekt, který nás zajímá – misionář, jenž v první polovině 18. století strávil posledních téměř dvacet let svého života v Číně. Můžeme bez rozpaků prohlásit, že Karel Slavíček byl první významnou českou osobností, která nejenže Čínu navštívila, která zde dokonce po dlouhá žila, která byla v úzkém kontaktu s čínským císařským dvorem a která v Číně prosadila svůj mnohostranný talent.

Karel Slavíček se v Jimramově narodil o Štědrý den roku 1678. V rodné vsi (v té době šlo o sídlo, v němž bylo kolem 70 obydlených domů) dlouho nezůstal. Středoškolská studia absolvoval na brněnském jezuitském gymnáziu. Novicem Tovaryšstva Ježíšova (neboli jezuitského řádu) se stal už v šestnácti letech, hned po ukončení gymnázia. Poté se věnoval studiu filozofie, bohosloví a řady exaktních věd a současně působil jako profesor na různých školách. Na olomouckém gymnáziu přednášel filozofii, v polské Vratislavi vyučoval poetiku, pak se vrátil zpět do Olomouce. Na univerzitě zde vyučoval hebrejštinu a matematiku. Zabýval se též studiem hudby, redigoval matematické spisy, kreslil mapy. Už jako student nakreslil podrobnou mapu Prahy. Jeho astronomická pozorování později ocenili přední evropští vědci. Byl skutečně mnohostranně vzdělán. Přesto jako své hlavní poslání vnímal misijní působení v dalekých zemích.

Misijní působení Karla Slavíčka

Od konce 16. století mířila do Číny řada evropských misionářů.

Karlu Slavíčkovi bylo 36 let, když roku 1714 požádal o souhlas, aby mohl odjet do Číny. A byl jedním z mála, komu bylo okamžitě vyhověno. Josef Vraštil (také jezuita, žijící v letech 1878-1944), překladatel a editor Slavíčkovy korespondence z Číny, k tomu ve své biografické studii uvádí:

„Někteří o to žádali třeba desetkrát, a víc než deset let, ale marně. Mimo obecné požadavky vědecké a mravní, jež se žádaly od každého nastávajícího misionáře, měl Slavíček navíc to, že rozuměl výborně matematice a byl dobrý výkonný hudebník. To také rozhodlo o jeho rychlém určení pro Čínu, kde se od misionářů Tovaryšstva Ježíšova žádala znalost aspoň jednoho oboru právě uvedeného. Proto byl vybrán jako velmi schopný.“

Slavíčkovy přípravy na cestu do čínské mise trvaly více než rok. V červenci roku 1715 píše Slavíček v děkovném listě generálovi řádu Michelangelu Tamburinimu do Říma:

„Otče generále, když často uvažuji o tom, že se vaše veledůstojná paternita naklonila k vyplnění mého přání, tu se mi zdá, ačkoliv jsem ještě nevstoupil na loď, že už všecek pluji v oceánu Boží prozřetelnosti. Chystám se dále na cestu s myslí klidnou.“

Plavbu do Číny ale Slavíček zahájil až v březnu následujícího roku. Od října roku 1718 se pak datují dopisy, které Karel Slavíček adresoval z Číny do Čech. Popisuje v nich barvitě a s řadou přesných vědeckých detailů nejen průběh vlastní plavby, ale i své pozdější působení v misii. Takto zahajuje popis své cesty do Číny:

„Dne 13. března roku 1716 k večeru jsme vstoupili v Lisabonu na loď Svatá Anna o třiceti dělech. Je to dílo francouzské, naštěstí pro nás, protože jsme z jezuitů první a také asi poslední, kterým se podařilo po portugalské lodi dospět tak rychle do cíle.“

Po více než půlroční cestě, při které zažil na moři mnohá dobrodružství, dostal se Slavíček 30. srpna 1716 do Macaa. Cestu si krátil studiem čínštiny.

Studium čínštiny

Ve svých dopisech, které Slavíček posílal z Číny svým českým druhům (vyšly souhrnně pod názvem Listy z Číny do vlasti a jiná korespondence s evropskými hvězdáři 1716-1735, v roce 1995 je vydalo nakladatelství Vyšehrad) učinil autor několik pozoruhodných zmínek o čínském jazyku:

„Čínská výslovnost působí příslušníkům všech národů mnoho potíží, ale Čechovi nebo Polákovi téměř žádné. Dosvědčuje to gramatika jednoho polského františkána a než jsem ji dostal do rukou, potvrdila mi to má vlastní zkušenost a souhlas Číňanů, jejichž výslovnost brzy chápu a reprodukuji jak slovem, tak písmem. Ne snad, že by český nebo polský jejich jazyk obsahoval všechny hlásky, neboť v čínštině je mnoho hrdelních a také jinak zcela židovských.“

Na jiném místě pak o čínštině píše: „O čínských znacích by ovšem v Evropě mělo být známo, že je na žádný způsob nelze srovnávat s písmy, kterých používá kterýkoli jiný národ pod sluncem. Písma všech ostatních jazyků jsou pouze znameními fonetické výslovnosti, zatímco čínské znaky jsou znameními pro představu mysli.“

Slavíček na čínském císařském dvoře

Po kratším pobytu v Kantonu se Karel Slavíček s dalšími misionáři vydal na cestu do Pekingu. K císařskému dvoru. Píše o tom: „Počínaje dnem osmého prosince jsme od města Nan čchangu až do Pekingu jeli po souši v cestovních nosítkách, jež se kladou na hřbet dvěma mezkům. Osoby a všechny zavazadla tvořila průvod několika set mezků a koní, jenž se ozýval neustálým cinkotem zvonků, dokonce jejich lahodným souzvukem. Císař nám poslal dvakrát vstříc posla a pobízel nás, abychom si pospíšili. Ale než jsme dojeli, už zase odcestoval na lov za čínskou zeď…. Třetího února z rána jsme císaře očekávali klečíce při cestě na kolenou. Sotva nás spatřil, ihned nás dal eunuchem uvést do místního paláce a to zadní branou, kudy smí vcházet jen dvořanstvo. Dostali jsme pak jídlo na stříbrných mísách. Konečně jsme byli pozváni do jeho komnaty a pozdravili jsme tohoto podivuhodného mocnáře devaterou úklonou hlavy až k zemi. Dělá se to takto: Kdokoli přijdou poprvé před císařovu tvář, vstoupí do místnosti a stojí opodál rozestavění v řadě s oběma rukama visícíma podle těla. Potom hned všichni najednou pokleknou a v příštím okamžiku opírajíce se rukama o podlahu podobně najednou se hlavou dotknout podlahy. Poté, vzpřímivše se všichni pozvolna, zůstanou chvilku klečet, a pak zase a do třetice se dotýkají čelem země. Pak se společně postaví na nohy, setrvají několik okamžiků v postoji, a opakují trojí úklonu jako dříve. Potom zase tak povstanou, vykonají potřetí pokleknutí a při něm naposledy trojí úklonu v přiměřených intervalech.“

Vzápětí poté začal císař prověřovat znalosti a schopnosti misionáře Slavíčka. Nejprve se hovořilo o rozmanitých věcech z aritmetiky a geometrie.

Na řadu pak přišly další Slavíčkovi dovednosti, a sice jeho znalost hudby:

„Potom mi císař zanotoval stupnice ...c,d,e,f... a tak dále, a kázal, abych ji opakoval po něm. Zahrál si na mém spinetu a vyptával se na různé věci a nakonec za mnohých roztomilých důkazů přízně výslovně prohlásil, že má z mého příchodu velkou radost a že si už dávno přál, aby přišel nějaký dobrý hudebník, který by byl zároveň dobrým matematikem. Když jsme od císaře odcházeli, rozkázal nás počastovat nápojem zvaným čcha, neboli čaj.“

Slavíček zde mluví o císaři Kchang Si, který byl druhým panovníkem mandžuské dynastie Qing a vládl v Číně v letech 1661 až 1722. „Je mu už šedesát tři roků,“ píše Karel Slavíček. „A vládne padesát šest let.”

Na rozdíl od svých předchůdců byl císař Kchang Si tolerantní vůči cizím náboženstvím, která do Číny pronikala. Roku 1692 dokonce vyhlásil plnou svobodu křesťanství.

Roku 1722 však císař Kchang Si umírá a jeho nástupce Yen chen má vůči křesťanům zcela odlišný postoj. S nástupem vlády nového císaře nastaly pro evropské misionáře zlé časy. Roku 1724 byli vypovězeni misionáři ze všech křesťanských osad mimo hlavní město. O ochranu křesťanské misie v Číně i zdejších věřících žádali nového čínského císaře i tak významní diplomaté, jako portugalský či ruský velvyslanec. Při svých zdvořilostních návštěvách u dvora se na zhoršující poměry pokoušeli poukázat, ovšemže marně, sami misionáři. Slavíček si však vybudoval u císařského dvora tak významné postavení, že ani poté, kdy byla většina ostatních misionářů z hlavního města vypovězena, on mohl zůstat a dále rozvíjet svoji vědeckou činnost.

Vědecká činnost Karla Slavíčka u císařského dvora

Slavíček působil v Číně jako vědec hned v několika příbuzných oborech. Navázal zde na svá astronomická pozorování a jeho poznámky, roztroušené v dopisech předním evropským učencům, se později objevily i v několika astronomických publikacích. Slavíček píše o zatemněních Slunce, pozoruje pohyb Měsíce a planet. V souvislosti s astronomií se věnuje také matematice a kartografii. Jeho listy obsahují řadu vědeckých námětů, výpočtů, plánků, tabulek, přehledů i polemik, jež mají velký význam pro dějiny vědy.

V dopisech francouzskému hvězdáři Mikuláši Dlislovi se Slavíček zmiňuje o své mapě císařského sídelního města Pekingu. O tomto rozlehlém a lidnatém městě podal zprávu i dříve, v korespondenci do Čech.

„Pokud jde o počet obyvatel, může se Peking snadno rovnat čtvrtině obyvatel německé říše. To jest obyvatelstvu téměř všech císařských dědičných zemí. Jen pouličních strážníků je tu na sto tisíc. Má-li každý po jedné ženě a dvou dětech, už je jich celý kmen. Čtyři sta tisíc lidí. A není je skoro ani vidět. V jedné ulici může být více obyvatel, než v celé Praze, neboť přední pekingské třídy se vyrovnají trojnásobně šířce pražského mostu nebo jsou ještě širší. Bývají tak přeplněny, že se jimi jezdec může jen stěží prodrat, stále se musí s koněm vyhýbat na tu, neb onu stranu…

Z věží chrámu pekingské koleje a velmi vzdálené císařské observatoře jsem provedl geometrický náčrt mapy pekingských hradeb, jak vnitřních, tak vnějších. Tutéž práci v menším měřítku jsem opakoval před třemi roky. A začal jsem tu zanášet ulice jako i ostatní významnější místa či paláce a domy. Zhotovit půdorys města Pekingu bylo pro mne o to snazší, že jsem před sedmadvaceti lety nakreslil podobným způsobem mapu pražského trojměstí. Se všemi náměstími, ulicemi a prostranstvím. Avšak ve větším měřítku.“

Kvůli ničivému zemětřesení v roce 1730, kterému padlo za oběť na sto tisíc obyvatel, a vzhledem k Slavíčkovým narůstajícím zdravotním potížím, zůstala však mapa Pekingu nedokončena.

Zdravotní potíže, jež Karel Slavíček přičítal i zdejšímu klimatu, ho vedly k myšlence vrátit se zpět do Evropy. Akademiku Bajerovi v roce 1734 napsal:

„V zásuvkách mám nemálo prací, vytvořených po večerech a nocích. Dosáhnu-li odchodu od tohoto dvora a z této říše, jejíž podnebí mi bylo napořád tak nepřátelské, a bez úhony se dostanu do svých Čech, i tak budu mít dost toho, čím se bude pražská tiskárna mořit.“

Toho se však Karel Slavíček již nedožil. Zemřel 24. srpna 1735 v Pekingu ve věku pouhých nedožitých sedmapadesáti let.

Díky svým dopisům, které posílal do Čech, zůstane však navždy prvním Čechem, který zanechal významné zprávy o všem, co se přihodilo na čínském dvoře, který vytvořil velmi cenné doklady o tehdejší čínské historii, vědě a kultuře. Byl v pravém slova smyslu prvním českým sinologem. Zprostředkoval jako jeden z prvních vzájemné poznání dvou velkých kultur – čínské a evropské.

Náhrobek_Karla_Slavíčka-detail

Náhrobek v Pekingu

Z původního místa, na kterém byl Slavíček v Pekingu pohřben, byl jeho náhrobek v pozdějších letech přenesen na pozemek, který svého času patřil pekingské politické škole. Zde je dodnes ke spatření, obklopen náhrobky dalších misionářů.

Před několika lety jsem měl vzácnou příležitost – stal jsem se svědkem okamžiku, kdy čínští studenti katedry češtiny na univerzitě zahraničních jazyků přišli k náhrobku Karla Slavíčka položit květinu a vzdát mu svůj hold.

Jiří Hubička