Dědictví UNESCO: Jeskyně tisíce buddhů – Jeskyně Mo-kao

Dnes se v našem seriálu vypravíme daleko na severozápad Číny, do míst, kde se uprostřed vlnících se písečných dun pouště Gobi zelená oáza starobylého města Tun-chuang (Tunchuang). Do míst, kde ční příkré hory Čchi-lien, a kde se v tichém šumu pouštního větru rozléhá solná poušť Lobnor. Vydáme se po stopách starých mnichů, sochařských řemeslníků a malířů, kteří v této oáze, kdysi významné zastávce na Hedvábné stezce, vytvořili obdivuhodné dílo – Jeskyně tisíci buddhů. Ale pěkně popořadě. Vraťme se o pár století dozadu.

Psal se rok 138 před naším letopočtem. První císař Číny, Čchin Š Chuang-ti již přes sedmdesát let odpočíval ve své nekropoli střežené Terakotovou armádou a v Říši středu již vládla další silná dynastie - dynastie Chan. Na severozápadě od hlavního města Věčného míru, v Čchang-anu, řádily kočovné kmeny Hunů, které bránily čínským karavanám v obchodních cestách na Západ. A tak vyslal císař Chan Wu-ti svého diplomata Čang Čchiena do Západních oblastí, aby vyhledal nomády Jüe-č‘. Měl s nimi navázat spojenectví proti Hunům, kteří s tehdejší dynastií vedli početné války (trvající od roku 206 př.n.l. do 9. n.l.). Čang Čchienovu výpravu však „překvapivě“ přepadli Hunové a Čang byl deset let držen v zajetí, než se mu podařilo uprchnout. Dostal se do Západních oblastí, navázal kontakt s nomády a poté se po mnohých útrapách vrátil zpátky do Čchang-anu. Vyprávěl císaři, že nomádi v Západních oblastech nechtějí proti Hunům bojovat, ale navrhl, aby stezka, po které putoval, byla využita k mírové obchodní výměně. Poté, co císař Čangův návrh vyslechnul, vyslal v roce 119 před n. l. do Západních oblastí druhou výpravu s cílem navázat mírové vztahy mezi dynastií a královstvími v těchto oblastech. Výsledkem této mise bylo zahájení vzájemné obchodní výměny mezi Chany, neboli Číňany, a středoasijskými národy. Toto byly počátky slavné Hedvábné stezky, po které později putovaly obchodní výpravy z Říše středu přes Perský záliv až do oblasti dnešního Říma a jako důležitá obchodní a kulturní tepna fungovala až do 14. století našeho letopočtu. Po této stezce se dostal do Číny mimo jiné i buddhismus, který zanechal na stezce své nesmazatelné stopy.

Jedním z důležitých uzlů na Hedvábné stezce, a zároveň jeden z nejvýznamnějších archeologických objevů v Číně, byl jeskynní systém Mo-kao (Muokao), zvaný také „Jeskyně tisíce buddhů“, ležící v blízkosti městečka Tunchuang. Ten byl kdysi strategickým bodem na Hedvábné stezce, hlavní spojovací linií mezi střední Asií, Blízkým východem a Evropou.

Jak velký a bohatý byl ve své době Tunchuang! V dobách raného čínského buddhismu, za dynastie Západní Ťin (317-420 n.l.), se v městečku usazovali poutníci, učenci a mniši přicházející po Hedvábné stezce. Zabývali se zde překládáním svatých buddhistických textů – súter. Odtud se pak toto náboženství šířilo dál do Číny. Někdy se zastavili i obchodníci nebo urození lidé, kteří chrámy dotovali, aby si zajistili na svých cestách úspěch. Legenda vypráví, že v roce 366 n.l. měl mnich Jüecun vidění: u města Tunchuang, na východním svahu hory Mingša – v překladu Hory zpívajícího písku – v jasné záři a v tichém pohroužení hleděl na město Buddha Maitréja a tisíce buddhů. Považoval to za znamení a začal tady hloubit první jeskyně. V jeho úsilí pokračovaly i další generace. Hloubení jeskyní a práce na sochách i nástěnných malbách trvaly až do dynastie Jüan (1279-1368 n.l.). V průběhu staletí zde vznikl velkolepý jeskynní systém, který se dochoval až do současnosti. Ve zkoušce času obstálo 492 jeskyní, ve kterých stojí 2100 kolorovaných soch a 45.000 m2 nástěnných maleb. Jeskyně Mokao byly v prosinci v roce 1987 zapsané do seznamu kulturních památek UNESCO.

Jeskyně Mokao jsou proslulé svou jedinečnou výzdobou – sochami a rozsáhlými nástěnnými malbami. Podoba soch, ztvárnění oděvů, ozdob a výrazů odráží specifika jednotlivých historických období a vlivů z Indie a Blízkého východu.

Ani nástěnné malby bohatostí stylů a obsahu za sochami nijak nezaostávají. Kdyby se postavily jedna vedle druhé, vznikla by téměř 30 kilometrů dlouhá galerie buddhistického umění. Obrazy znázorňují převážně postavy Buddhy, bódhisattvů a božstev. Tyto „obrázkové knihy“ uložené v jeskyních ztvárňují rozličné příběhy ze súter, jiné náměty spojují historické postavy s náměty legend o buddhismu z Indie, střední Asie i Číny, ale najdete tady i obrázkové příběhy o zázračnostech, které se v poušti kdysi staly. Západní badatelé nazývají tunchuangské nástěnné malby "knihovnou na zdi".

Jeden z obrazů například vypráví pověst o zázračném jelenovi s přenádhernou devíti barevnou srstí, jedné z dřívějších inkarnací Buddhy Šakjamuniho. Tento jelen se zjevil karavaně přicházející z Persie a vyvedl je z pouštní bouřky. Když se vrátil do lesa, uslyšel volání o pomoc. To se lovec hadů topil v jezírku. Zázračný jelen jej z vody vytáhl a vyvedl z lesa ven. Lovec mu slíbil, že o něm nikomu nikdy neřekne. Když se vrátil do Tunchuangu, perská karavana, kterou devíti barevný jelen vyvedl z bouře, vyprávěla tento zážitek králi. Když se o tom doslechla královna, přála si kůži tohoto zázračného tvora, chtěla si z ní nechat ušít kožich. Král vyhlásil, že ten, kdo kůži přinese, bude bohatě odměněn. Lovec hadů okamžitě na svůj slib zapomněl. Slíbil králi, že ho dovede k jelenovi i vypravila se družina do lesa, kde jelen lovce zachránil. Lovec opět simuloval, že padl do tůně a volal o pomoc. Když jelen přiběhl, zajmula ho králova družina. Jelen jim vyprávěl, jak jej lovec hadů zradil. Král jelena pustil na svobodu a lovec hadů se v tůni opravdu utopil.

Fresky se při procházení jeskyněmi Mogao jakoby vynořují před očima. Každý patriarcha vypadá jinak, však se také v každém z nich odráží celoživotní práce mnichů. Barvy mniši připravovali drcením minerálů a drahokamů. To vše jen proto, aby byly co nejjasnější a fresky co nejkrásnější. Mnichové také svými dláty zpřístupnili horu. Do skály vytesali i devítiposchoďovou budovu, aby tak ochránili 34,5 metrů vysokou sochu Buddhy. Z toho všeho na nás mluví strhující příběh buddhismu, dýchá na nás oddanost asketických mnichů a jejich nesmírná zručnost, zakoušíme zde bohatou, pestrou historii a vše vybízí k tomu podívat se k nebesům a shlédnout apsary, buddhistické valkýry a bohyně, které létají v mracích a jejichž krása je nadpozemská.

To nejvzácnější však bylo objeveno až v roce 1900, kdy byla náhodou odhalena tajná místnost, nazvaná "jeskyně ukrytých svitků". V nevelké jeskyni bylo nalezeno asi 50 000 pokladů: buddhistické svitky, dokumenty, vyšívané látky, obrazy a portréty Buddhy na pevném hedvábí a další vzácné staré předměty. Doba vzniku těchto artefaktů spadá do období mezi 4. a 11. stol. n. l. Zahrnuty jsou prakticky všechny oblasti života společnosti. Jejich obsah se dotýká historie, zeměpisu, politiky, národností, vojenství, jazykové kultury, umění, náboženství, medicíny, techniky a technologie Číny, střední a jižní Asie a Evropy. Tato jeskyně se proto označuje jako "encyklopedie starověké Číny".

Jeskyně od začátku lákaly badatele z řady zemí celého světa. Z Tunchuangu odvezli na 40 000 svitků a mnoho cenných obrazů a soch. V současnosti se dvě třetiny artefaktů nalézají mimo Čínu – v Anglii, Francii, Rusku, Indii, Německu, Dánsku, Švédsku, Koreji, Finsku, Americe, a Čína se v současné době snaží o navrácení těchto artefaktů. Přesto je v Jeskyních tisíce buddhů pořád co objevovat a jeden den Vám na podrobnou prohlídku rozhodně stačit nebude.