Dědictví UNESCO: Jeskyně buddhů – Jünkang

V minulém díle jsme se vybrali do oázy v nehostinné poušti Gobi, do blízkosti města Tunchuang, kde nám minulé generace zanechali v podobě Jeskyní tisíce buddhů přímo „encyklopedii čínské historie“. Tyto jeskyně vznikaly v průběhu staletí na křižovatce starobylé Hedvábné stezky, ale rozhodně nejsou v Číně jediné. Dnes se vydáme dál na východ, do dalšího významného města dávné minulosti, do města Tatchung v provincii Šansi, na hranici s dnešním Vnitřním Mongolskem. I zde vznikly před mnoha staletími uměle vyhloubené jeskyně s neméně působivými sochami buddhů – Jeskyně Jünkang.

Dnes nevelmi výrazné město Tatchung bylo hlavním sídlem dvou dynastií, ale ani jedna z nich nebyla čínská. Když po pádu téměř 400 let trvající silné dynastie Chan nastalo období nepokojů a vnitřních sporů, využil tuto situaci turkický národ Toba. Založil svoji vlastní dynastií – Severní Wej, která trvala od roku 386 do 534 n.l. Poté, co se zmocnila celého severu, dobyla tato dynastie v roce 398 město Tatchung a udělala si z něho hlavní město. Z vládců této dynastie se stali horliví buddhisté a zanechali za sebou impozantní památky. Nejpůsobivější jsou rozhodně jeskynní chrámy na západ od samotného města – Jeskyně Jünkang, které byly do seznamu kulturního dědictví UNESCO byly zapsané v prosinci roku 2001.

Jeskyně se začaly hloubit v roce 453 za dynastie Severní Wej a většina byla dokončena před rokem 493, kdy bylo hlavní město dynastie přemístěno jižněji – do Luo-jangu. Práce ale probíhaly i později, do období let 520 až 525. Jeskyně vznikaly tak, že se nejprve vyhloubila jejich část na vrcholku skály, pak se kopalo směrem dolů a nakonec ven, takže zůstaly dva otvory nad sebou. Pracovalo zde 40 000 řemeslníků, kteří sem přicházeli až z Indie a Střední Asie. Výrazný cizí vliv je patrný na sochách v jeskyních, mezi obvyklé čínské draky a fénixy jsou zakomponovány i řecké motivy – trojzubce a akantové lístky, perské symboly, vousaté postavy a dokonce i sochy hinduistických bohů Šívy a Višnua.

Jeskyně vytesané do skal směřují od východu k západu v délce přes jeden kilometr a jsou rozděleny na tři skupiny – východní, centrální a západní. Celkem se dochovalo 51 jeskyní, 252 výklenků a kolem 51 000 buddhistických soch. Pečlivé opracování skulptur s důrazem na detail navazuje na realismus z dynastií Čchin a Chan v letech 221 před n. l. až 220 n. l) následovaný romantismem dynastí Suej a Tchang (581- 907).

Západní jeskyně jsou nejstaršími jeskyněmi komplexu. I když byly sochy vytesány hruběji, jsou stejně působivé, jako více propracované postavy v centrálních jeskyních. Pět jeskyní vytvořených v letech 453 až 462 pod dozorem mnicha Tchan Jao svou přísnou jednotou půdorysu a ztvárnění skýtá klasický klenot prvního období čínského buddhistického umění. Obří buddhové s kulatými obličeji, ostrými nosy, hlubokýma očima a tenkými rty údajně představují pět císařů. Nejslavnější z nich, čtrnáct metrů vysoký buddha v jeskyni číslo 20 sedí vystavený působení živlů ve výklenku, který kdysi chránil dřevěný přístřešek. Postava je typická pro umění dynastie Severní Wej, záhyby jejich šatů jsou uspořádány v pravidelných záhybech, rysy tvoří jednoduché křivky a rovné linie. Obrovské uši se skoro dotýkají ramenou. Když budete pozorně sledovat různé sochy buddhů nebo i jiných legendárních postav v čínské tradici, můžete si u mnohých všimnout dlouhé ušní laloky. Věřilo se, že ten, kdo má masité a svěšené ušní laloky, ten má v životě štěstí.

V centrální části komplexu se dochovaly nejlepší jeskyně s monumentálními sochami. Asi nejpůsobivější je sedmnáct metrů měřící Buddha se zlatým obličejem v jeskyni číslo 5, měkce září a máte u něj pocit, jako by opravdu patřil do jiného světa. Jeho nadpřirozený vzhled umocňují modré vlasy a rubínově červené rty. Po jeho boku stojí pozorně dva bódhisattvové a další buddhové všech možných velikostí lemují výklenky zlehka zakřivených stěn jeskyně.

Stejně poutavé, i když zcela odlišné jeskyni číslo 6, dominuje tlustý centrální pilíř s Buddhy a bódhisattvy, doslova „bytostmi toužícími po osvícení“, vytesanými v hlubokém reliéfu. Pro zajímavost, v mahájánovém buddhismu se bóddhisatvy nazývaly bytosti, které systematickým cvičením dokonalostí usilují o stav buddhovství, avšak zdržují se vstupu do úplné nirvány, dokud nebudou vysvobozeny všechny bytosti. Bódhisattvové pomáhali všem tvorům a byli připravení vzít na sebe jejich strádání i přenést na ně své karmické zásluhy.

Vraťme se ale do jeskyně číslo 6. Reliéfy na vertikálních stěnách vypráví příhody ze života Gautamy Buddhy – zakladatele buddhismu. Když budete obcházet komnatu po směru hodinových ručiček, rozvine se vám na těchto obrazech souvislý příběh. Vypráví o zrození Buddhy z podpažní jamky své matky i Buddhova otce, jak veze malého synka na slonovi. Na severní zdi se mladý princ setkává s věštcem, který prý princi předpověděl, že se stane asketou, pokud se setká s nemocí, stářím a smrtí. Ve snaze odvrátit tento osud, držel Gautamu jeho otec po celé mládí za zdmi paláce. Když se ale ve 29 letech mladý princ setkal poprvé se starými lidmi a následně nemocemi a strádáním, opustil pohodlný život v palácích a vydal se na strastiplnou cestu za vysvobozením od lidských útrap.

Východní jeskyně leží trochu bokem a nejsou tak velkolepé, jak ostatní. Zde byla vyhloubená největší jeskyně v komplexu Jünkang, měřící 25 metrů do hloubky. Možná sloužila jako přednáškový sál. Na jejím konci stojí deseti metrový Buddha s jeho dvěma průvodci, všichni velice obratně vytesáni a ve velmi dobrém stavu. Obecně lze říct, že sochy v jeskyním systému Jünkang se dochovaly mnohem lépe než v dalších dvou stejně slavných komplexech – jeskyních Muokao a Lungmen, kde byla stará díla vystavená zubu času a vandalismu v mnohem větší míře. Pískovcové postavy v Tatchungu mají měkké a zaoblené tvary a jsou podobné spíš terakotovým sochám v jeskyních Muokao u Tunchuangu, na kterých se začalo pracovat jen o pár let dřív, než ostrým, lineárnějším rysům vápencových soch u Luojangu.

O velkolepých a rozsáhlých jeskyních Jünkang se říká, že jsou pokladem kamenných skulptur z čínského starověku. Podle doby jejich vzniku se dělí na tři období s odlišnými styly soch. Mimo jiné se zde dochovaly rytiny s tematickým zaměřením na hudbu, tanec, drama a akrobacii. Zrcadlí tehdejší šíření buddhistických myšlenek a společenský život za dynastie Severní Wej.

Zachycují také vývoj indického a středoasijského buddhismu v Číně. Došlo v nich k nevídané integraci různých stylů, čímž vznikl „jünkangský standard“, který představoval přelom v rozvoji čínského buddhistického umění. Také buddhistické postavy zhotovené za vlády dynastie Severní Wej v jeskyních Muokao a Lungmen nesou stopy jeskynního umění v Jünkangu.