Objevy moravských speleologů v Číně

Začalo to vlastně nevinně – můj první zájezd v životě v roli jeho organizátora a ještě v projektovém ústavu, ve kterém jsem tenkrát – za socíku – působil. Šlo tenkrát o hodně – ta ostuda, kdyby se zájezd na Moravu nepovedl!

Povedl.

Na závěr jsme navštívili Moravský kras a vstoupili hned do nejdelší české objevené krasové jeskyně – Amatérské.

Slovo dalo slovo, a návštěvy jeskyní – tentokrát již soukromé - pokračovaly.

Byl jsem tenkrát mladý a se dvěma děvčaty se vydával měsíc co měsíc na objevování tajemna do Moravského krasu.

Jeskynní guru Honza nás vítal u pátečního večerního pražského rychlíku v železniční stanici Blansko – Macocha, tak se tenkrát ta stanice jmenovala.

Po uvítacích líbačkách nás odvezl na lovecký zámeček – Salmovu chatu v nitru Moravského krasu, tehdy pracoviště Geografického ústavu ČSAV. V Salmovce si pronajímal prostor pro svá bádání i profesor Karel Absolon – jedna z velkých postav evropské archeologie první poloviny 20. století, mj. objevitel Punkevních jeskyní a jejich propojení s propastí Macochou.

V chatě bývalo útulno a vyprávění se často protáhlo do pozdních nočních hodin – ne však tak hluboko, abychom se následně nevypravili do některé z okolních více než tisícovky objevených jeskyní.

Honza míval vždycky po ruce vhodný klíč, který umožňoval dostat se do některé z mnoha nepřístupných jeskyní.

A tajemné dobrodružství mohlo začít!

Tak se stalo, že jsme postupně složili jeskyňářskou maturitu, zúčastnili se i silvestrovského plesu moravských speleologů,… a také si znovu prošlápli největší českou jeskyni – Amatérskou, nejdelší jeskynní systém na našem území a ve střední Evropě; 18. ledna loňského roku uplynulo již 50 let od jejího objevení. Tehdy skupina dvanácti mladých amatérských speleologů učinila největší objev českých jeskyňářů - dodnes je prozkoumáno více než 40 km jejich prostor a další čekají na své prozkoumání.

Na rozdíl od objevitelů jsme měli výhodu v podobě kvalitnějšího vybavení a jištění – tehdejší objevitelé – mladí kluci, toužící hlavně po dobrodružství, měli než hornické helmy, staré kombinézy,… ale hlavně je nikdo na povrchu nejistil – v případě déle trvajícího deště hrozilo zaplavení celého profilu jeskyně a tím i neodvratného skonu objevitelů, což se také v historii objevování jeskyně stalo. Nás hlídala telefonická služba na povrchu, která monitorovala stav počasí, aby v případě jeho nenadálé změny nás mohla pevnou linkou varovat – je vám jasné, že v jeskyni se na mobil prostě nikam nedovoláte!.. a tenkrát žádné mobily ještě neexistovaly.

Honza otevírá nenápadné železné dveře v boku Pustého žlebu a vydáváme se nejprve po cca 400 metrů dlouhé tzv. ministerské stezce - úsek, po kterém se vodí oficiální návštěvy a který jsme tenkrát absolvovali společně s kolegy z ústavu. Ten však záhy končí a my postupujeme dále tmou. Občas světlo narazí na cosi lesklého – sklíčko / zrcadlo mezi skalními puklinami, které avizuje, že nedošlo k žádnému posunu skalních bloků a nehrozí tudíž žádný sesuv.

Putujeme dále korytem Macochy. Cesta je nekonečná a přitom během několika hodin ujdeme stěží dva kilometry a stačíme projít nevýznamnou část celého jeskynního systému. Přestože náš pobyt v jeskyni trvá již řadu hodin, na povrchu se noc již dávno přehoupla v den. Našinec zná z filmových příběhů, že má mít s sebou provázek, klubko barevné nitě, kterou odmotává za sebou, aby se neztratil a dostal se bezpečně zpět k východu. Realita bývá trochu jiná, my muži – dříve jeskynní lovci, chceme být občas sami, zalézáme do jeskyní, kde přemítáme o nesmrtelnosti chrousta, své problémy si přece snažíme vyřešit sami, než abychom zatěžovali křehkou ženskou duši nějakým klubkem nití. Chybí pochopitelně betonové chodníčky, zábradlí, schodiště nebo elektroinstalace a tak obrysy krásna okolo nás osvětlují jen kotouče světla z našich karbidek.

Prozkoumat celou jeskyni není v našich ambicích, to bychom museli proplavat několik sifonů a jezer, abychom se dostali do dalších prostor; obdivujeme však rozlehlé dómy s krápníky, vyhýbáme se rozlehlým bludišťím – nemáme ten provázek, který bychom za sebou odmotávali a podél kterého se bezpečně dostali zpět!

Poznámka:

Miroslav Horníček popsal život jeskynního člověka a počátek divadelního potlesku velice hezky: přes den se ženy staraly o rodinu, sbíraly plody a vše co se dalo zužitkovat v okolí jeskyně, muži se věnovali lovu. Večer se najedli, dali spát děti, sesedli se okolo ohně, a jeden začal vyprávět - co ten den zažil, jak se mu dařilo, druhý se přidal vyprávěním o tom, co nového objevil, přidal se třetí… a posluchači začali plácat rukama o stehna – první projev odměny pro učinkující, který dodnes používáme… jenom tleskáme rukama o sebe.

Po mnoha hodinách temna a tajemna vylézáme z jeskynní ulity, vnitřně posíleni, uvolněni, s nabitými baterkami životní energie - venku září slunce.

Moravští speleologové – ve svém oboru patří ke světové špičce - již prozkoumali prakticky všechno, co se v kraji dalo a proto se vydali bádat do okolích zemí – Slovenska, Slovinska, Polska, Maďarska i nepsané kolébky speleologie Francie. Ale také do Číny, což je terra inkognita světové speleologie, která na své největší objevy teprve čeká. Registrovaných speleologů je zde jen několik set a neprobádaných a nedotčených krasových území na ploše téměř dvanácti Českých republik jsou tisíce.

Během několika expedic se jim podařilo v Číně objevit více než tři desítky jeskynní chodeb s obrovskými podzemními sály, například v oblastech Xiaonanhai, Zhenba, Ningqiang. V jeskyni Tianxingyan Češi objevili nejen kilometry nových chodeb, ale i sál dlouhý 200 a široký 150 metrů - v Moravském krasu dosahuje největší přírodní prostor Hlavní dóm v Kateřinské jeskyni v podobných parametrech 90 metrů délky a 44 metrů šířky. Jeskyňáři z Česka dostali na starost území o rozloze několika desítek kilometrů čtverečních, aby ukázali, co umí.

Výběr objektů není jen záležitostí místního průzkumu, mnohé objevy činí z tepla svých domovů pomocí aplikace satelitních snímků z aplikace Google Earth a teprve následně přijdou ke slovu terénní auta, cepíny, lana…

Práce speleologů není jednoduchá, stále hledáte světlo na konci tunelu, kopete při slabém osvětlení, nezřídka bivakujete, někdy je třeba s sebou táhnout člun, kterým se přesunete po podzemním jezeře.

Výsledkem je nejen objev nových prostor, ale třeba nástěnných maleb, prastarých pecí, do spirály vytesaných děr, které nejspíše sloužily pro stavbu žebříku. Nalezly se i pozůstatky Stegodona orientalis – prehistorického příbuzného mamuta.

Češi jsou nadšeni – o tom se jim může v Česku jen zdát.

Čína je zkrátka pro speleology výzva pro několik generací objevitelů.

V Česku máme však také jeden světový unikát.

Je jím Hranická propast – nejhlubší v České republice a nejhlubší zatopená propast světa.

Zdá se, že ani nemá dno, další a další pokusy dostat se pod ověřené 404 metry hloubky zatím selhaly, odborníci spekulují až o úctyhodných 800 metrů hloubky, snílci až o tisícimetrové hranici. Na samotné dno zatím nepronikla žádná sonda ani dálkově ovládaná miniponorka.

Zatímco dříve se měřila hloubka dna pomocí olovnice spuštěné ke dnu, od 60. let minulého století se propast stávala výzvou pro potápěče a naměřená hloubka postupně narůstala.

V září 2016 poslední výzkum česko-polské expedice potvrdil hloubku 404 metrů, a to jen díky dosažení konce vodícího kabelu robota, čímž překonal dosavadní rekord, který držela italská propast se slanou vodou Pozzo del Merro nedaleko Říma se svými 392 metry.

„Pro Hranice je to přelomový objev, protože máme nejhlubší zatopenou jeskyni na světě. Na oslavy je ale ještě příliš brzy, budeme bádat dál. Zjistili jsme totiž, že propast dál pokračuje," řekl David Čani, člen České speleologické společnosti Hranický kras.

Samotná propast má elipsovitý tvar, lemují ji kolmé stěny.

Zatímco většina krasových jevů vzniká pronikáním vody shora do horniny, Hranická propast vznikla obráceně – voda v jezírku je vysoce nasycená oxidem uhličitým, v podstatě se jedná o kyselinu uhličitou, která proniká puklinami ve vápenci vzhůru a tím pádem leptá podzemní prostory.

Prozradím vám svůj sen – podívat se do nejdelší čínské jeskyně. Již jsem navštívil i druhou nejdelší slovenskou jeskyni – Stratenskou s délkou chodeb 22 km, komplex francouzských jeskyní, ve kterých se ukrýval cromagnonský člověk. Ale čínská Shuanghe Donggun se svými 238 kilometry objevených prostor (údaje o délce se liší podle zdrojů) je prostě výzva! Figuruje v první desítce nejdelších jeskyní světa a je největší v Asii.

Miroslav Hrdlička