Velká čínská zeď v klidné zóně? Navštivte Mutyanyu!

Přiznám se k tomu, že rád cestuji kdekoliv po světě jako baťůžkář. Mám rád ten pocit naprosté volnosti, když si vyrazím jen s batohem na zádech a štráduji si to sám, cestou necestou, k vysněnému cíli. Doprovodem jsou mi většinou české lidové písničky, které nosím stále s sebou v hlavě a když jsem schvácen horkem, je mi zima, nebo třeba trpím chvilkovým nedostatkem vody či jídla, můj zpěvník českých písniček mi v pravou chvíli, jako onen jukebox na písničky, začne spontánně v hlavě hrát tu pravou. Ten citlivý automat na písně staré jako svět zemře až jednou společně se mnou, nyní však samovolně spouští tklivé melodie, kdykoliv cítí, že jsem na cestách a nechce se mi jít dál, když přemáhám únavu a nohám poroučím, aby šly pořád dál a dál anebo mi hraje v uších v momentech romantických opojení, kdy se člověk kochá krásami přírody. Jeho repertoár je široký, melodický a ryze český. Mnohokrát mi pomohl v nesnázích, když jsem objevoval nová místa tak říkajíc po svém a dodával mi náležitou kuráž, když se mi třeba nechtělo jít dál nahoru do kopce, sluneční paprsky mi pálily na hlavu, vítr mi bránil v chůzi a podobně.

Když jsem žil a pracoval v Číně, chtěl jsem pochopitelně alespoň den strávit na Velké čínské zdi, kochat se onou starobylostí, okolní přírodou a cítit se přitom jako poutník. Jen s batohem, vodou, trochou jídla a na místech, kde není přehršel turistů. Pochopte, taxíkem jsem celou cestu až na čínskou zeď jet nechtěl, zvolil jsem veřejnou dopravu, tedy metro, poté autobus a až na poslední krátký úsek cesty místní taxík. Čínští kolegové mi ochotně podrobně popsali cestu a já se jednoho sobotního rána vydal z Pekingu severozápadním směrem do Mutyanyu, střediska vzdáleného zhruba osmdesát kilometrů od hlavního města Číny. Tu cestu jsem si prožil, jak se sluší a patří na poutníka a přiznám se, že sem tam se mi v hlavě spustil onen automat na české písničky, protože ten den byla zrovna horká červnová sobota, slunce pálilo, a právě na čínské zdi se před ním nebylo téměř ani kam schovat. V hlavě mi zněly skutečně romanticky laděné písně, oslavující přírodu a historii starou jako sám svět, po čele mi stékaly kapičky potu a já se cítil blaženě. Asi jako každý, kdo komu se zrovna splnil jeho sen.

Ale pěkně po pořádku pro všechny ty, kteří v budoucnu hodlají navštívit Peking a touží navštívit Velkou čínskou zeď právě v Mutyanyu. Podle mých zkušeností se celá trasa dá zvládnout za jeden den, časně ráno vyrazíte z Pekingu a večer se do něj vrátíte. Jedná se však o náročně strávený den. Posuďte sami.

Vyrazil jsem brzy ráno, jen v kraťasech a tričku. S batohem na zádech jsem spěchal na nejbližší metro, a nakonec vystoupil na stanici metra Dongzimen. Ze spletitých chodeb metra mě vyvedl východ D, já přešel most a vydal jsem se směrem doprava a asi za 15 minut dorazil na menší autobusové nádraží, odkud odjížděli zeleně zbarvené autobusy směrem k čínské zdi právě v Mutyanyu. Tam jsem čekal ve frontě pouhých 15 minut na autobus číslo 916 a za chvíli jsem už seděl pěkně u okénka a pozoroval okolí, když jsme opouštěli toto velkoměsto. Poradím vám, pokud budete mít v Pekingu koupenou kartičku na metro, ukažte ji řidiči autobusu a bude vás stát cesta tímto autobusem pouhých 12 yuanů a pojedete v něm jednu hodinu. Po hodině jízdy vystoupíte z autobusu na zastávce Huairou North Street. Místní ochotní cestující vám ještě v autobusu ukážou samotnou zastávku, protože nebudete prvním turistou, který se vydal na čínskou zeď touto cestou. Právě tam můžete přestoupit na autobus H24, nebo H35, který vás doveze až do Mutianyu Huandao. Pokud budete šetřit čas jako já, vydáte se ze zastávky Huairou North Street na poslední část cesty taxíkem.

Taxikáři vám nabídnou jízdu autem až do samotné Mutyanyu. Jel jsem taxíkem lehce přes půl hodiny a jízda mě stála čtyřicet yuanů, protože se přiznám, že jsem tak trošku smlouval o ceně. Navíc mě smlouvání baví a měl jsem pocit, že tento druh jednání o ceně bavil i samotného taxikáře, takže nakonec byla spokojenost na obou stranách, a tak to má být. Nejenom v obchodě, ale i v životě jako takovém.

Když jsem dorazil do Mutyanyu, překvapilo mě, jak je celé středisko rozlehlé a co všechno nabízí. Pro poněkud pohodlnější turisty tam byla dokonce připravena lanovka, která zhruba za českou pětistovku vyvezla pohodlného klienta až na samotnou zeď. Já jsem zvolil chůzi směrem do kopce a zhruba po hodině jsem se přes krámky nabízející suvenýry, hotely a restaurace dostal na samotnou zeď. Vstupné činilo 45 yuanů a vstupenku bylo možno zakoupit v několika obchůdcích stojících podél zmíněné cesty na zeď.

Ten den bylo nádherné počasí, slunce pálilo a já litoval, že jsem si sebou nevzal klobouk, protože nebylo kam, kromě několika strážních věží, se před paprsky slunce schovat. Nadšení však bylo silnější a já celé odpoledne a podvečer strávil především focením nádherných scenérií, zákoutí podél mírně se točící zdi, fotil jsem její divoké zátočiny, vzápětí strmé úseky i nenadálá odpočinková místa, kde se dala vstřebávat nejenom ona okolní rozkvetlá příroda, ale bylo možno cítit i dávnou historii.

Turistů tam toho dne mnoho nebylo, ale i tak byla pochopitelně slyšet mandarínština, angličtina, španělština a řada dalších jazyků. Velká čínská zeď je běžně v obležení turistů, je to téměř každodenním zvykem třeba na Badalingu a jinde. Mě šlo především o prožitek a ten jsem si našel právě na zdi v Mutyanyu, na kterou turisti toho dne trošku zapomněli.

Ten den jsem udělal spoustu fotek, které jsem vzápětí posílal svým přátelům, protože i na čínské zdi bylo možno se připojit k wifi! Když jsem se v podvečer vracel zpátky do střediska, abych se stihl včas vrátit do Pekingu, domluvil jsem se na společné jízdě taxíkem s dvojicí mladých turistů původem z Madridu. Měl jsem tedy možnost si procvičit španělštinu i v rámci výletu na čínskou zeď. Do samotného Pekingu jsem se vrátil opět stejnou cestou, tedy autobusem a metrem kolem deváté hodiny večer. Všem cestovatelům, kteří navštíví v budoucnu Peking a budou mít touhu vidět čínskou zeď bez zástupu turistů, doporučuji z vlastní zkušenosti právě tuto trasu. Stačí na to jeden jediný den.

Radovan Rybák

Foto: autor článku