Čínský pavilon bude zachráněn. Chybí ale zvonkohra, zrcadla i lustry

Každý člověk si potřebuje občas odpočinout a nabít baterky pro své tělo a mysl. Aktivní odpočinek je pro každého z nás ukrytý především v čase stráveném v přírodě. Když jsem pobýval v Číně, rád jsem k procházkám využíval jejich rozlehlé zelené parky, které byly součástí obrovských měst. Dalo se v nich aktivně relaxovat a odpoutat se v nich od hektického koloběhu roztančeného velkoměsta. Pokud bylo pěkné počasí, byl jsem schopen třeba o víkendu právě v parcích strávit celý den, aniž bych vystrčil paty z Pekingu, kde jsem tehdy žil.

Magická Praha taková zákoutí, ač pochopitelně v menším měřítku, má také a já nedávno shodou náhod navštívil lesopark Cibulka v pražských Košířích. Nachází se tam nejenom rozlehlý park, totálně zchátralý historický zámeček, sochy a jezírka, ale také proslulý Čínský pavilon, kterému se také v minulosti říkalo Čínský mlýn. Nyní se tato ojedinělá historická památka zhruba dva roky restauruje a její osud je nadmíru zajímavý, posuďte sami.

Čínský pavilon je součástí romanticky působícího parku usedlosti na Cibulce v Košířích, kterou si pro svůj pobyt v pražském exilu vybudoval roku 1817 vypovězený pasovský biskup Leopold Thun-Hohenštejn. Čínský pavilón je miniaturní pagoda osmibokého půdorysu vypínající se na úzké šíji malého návrší, a to již od roku 1822. Původně byl tento dodnes romanticky laděný pavilon vyzdoben skutečnými skvosty a tvrdím si i napsat hodnotnými pamětihodnostmi, kupříkladu podle historiků drahými zrcadly, lustry ze skleněných perel a na střeše dokonce důmyslnou zvonkohrou!

Konkrétně zvonkohra byla sestavena z nákladné měděné postavy Číňana se slunečníkem, který se ve větru dokázal hýbat jako mlýn. Slunečník byl doplněný o sadu nejrozmanitějších zvonečků, které za větrného počasí zvonily. Tuto roztomilou zvonkohru, stejně jako Aeolovu harfu, která byla zavěšena v košaté koruně nedalekého stromu a vydávala jemné zvuky, dodal tehdy Michael Weiss, pražský výrobce hudebních nástrojů. Další, pískovcové sochy nacházející se vedle schodů v prvním patře byly opět inspirovány čínskými motivy, jednalo se o ženskou a mužskou postavu. Do dnešních dnů se bohužel také nezachovaly. Nicméně, podívat se na ně přesto můžeme. Alespoň v českém filmu. Čínský pavilon i s detailem na měděného Mandarína na vrcholu je k vidění ve filmové adaptaci povídky slavného českého spisovatele Jaroslava Haška. Má název Můj obchod se psy a filmové zpracování je z roku 1986. Ale zpátky od filmu k poněkud hořké realitě.

Po roce 1989 náhle zmizel měděný Mandarín ze střechy, pochopitelně i se slunečníkem a v průběhu devadesátých let i zbytky okenic. Na stěnách se objevily obrázky graffity, zábradlí v prvním patře také postupně zmizelo. Uvnitř altánku začali bydlet chudí lidé bez domova.

Vše postupem relativně krátké doby zničily především nenechavé ruce nejrůznějších chamtivců. Poté pochopitelně i čas a neochota vlastníků investovat do pavilonu peníze a pobyt zbídačených chudých lidí bez domova, kteří po roce 1989 v Čínském pavilonu přespávali, vařili si v něm a pochopitelně ho tímto dále devastovali.

Rozpadající se altánek byl tehdy sice provizorně oplocen, protože se ochoz v prvním patře začal bortit a ohrožoval bezpečnost a zdraví návštěvníků parku. Toto opatření ale bylo podle pamětníků nakonec naprosto zbytečné, protože během pár dnů do plotu někdo vystříhal provizorní vchod.

Radnici této městské části se po tahanicích v roce 2017 podařilo vyjednat s vlastníky podmínky, za kterých bude zmíněný historický pavilon zrestaurován. Dostala do správy tento pavilon, a to na dobu dvaceti let bez nájemného a zároveň se jim podařilo vyjednat finance na rekonstrukci od pražského magistrátu, jak uvedli v médiích radní této městské části. Podle jejich plánů, vizí a záměrů by po rekonstrukci měl být využit pavilon více způsoby. Nejenom jako magnet, který bude přitahovat turisty, ale především by měl Čínský pavilon a jeho okolí být nenásilnou součástí zeleně, klidu a rozjímání.

Když tam tak člověk v roce 2021 stojí a kouká, jak se tato ojedinělá stavba dává pomalu lidským umem a kumštem zpět dohromady, tak se sám sebe ptá, kde tedy ty originální, honosné a pochopitelně drahé historické artefakty, zrcadla a lustry z perel skončily? Ty přece někde prostě musí být. V čínském pavilonu nikoliv! Dnes tu návštěvník nalezne pouze stavební ruch, českou restaurátorku a několik převážně zahraničních dělníků, kteří se tento pavilon snaží dát postupně do pořádku. A práce tam mají více než dost.

Zmíněný pavilon tak vlastně odstartoval rekonstrukci, která se údajně týká i dalších historických staveb, tedy především totálně zchátralého zámečku (prý v něm jednou bude snad hospic), vyhlídky, poustevny a podobně. Zatím to ale vidět příliš není. Přitom právě poustevna byla kdysi dalším magnetem pro návštěvníky parku a kdysi u ní byly prý velké sochy ze dřeva. Dnes však i podle historiků nikdo neví, jak přesně vypadaly. Podle bájí jedna z nich dokonce dávala poslední pomazání. Druhá byla naopak ve vertikální poloze a ukazovala na samotný vstup do poustevny.

Mě by ale úplně stačilo, pokud bych ze střechy Čínského pavilonu v pražských Košířích mohl jednou zaslechnout jemně se linoucí, tklivý zvuk nové zvonkohry, protože si přiznejme, že ta stará, ta se už nenajde. Do onoho parku s poněkud zchátralými pamětihodnostmi, které nebyly ukradeny jen proto, že jsou příliš těžké a tak byly alespoň vybydleny, by se taková melodie dozajista hodila. Připomínala by lidem, aby nezapomínali na to, jak to také může dopadnout.

Radovan Rybák