Lilulichang – ulice uměleckých předmětů

Pokud se vám poštěstí zavítat na nějaký čas do Pekingu, neopomeňte navštívit jednu ze zdejších věhlasných ulic, která sice nepatří mezi pamětihodnosti takového ražení, jakým je třeba Zakázané město nebo Letní palác, která se však řadí mezi oblíbená místa těch turistů, kteří chtějí poznat půvab čínské řemeslné kultury.

Ulici Liulichang naleznete jižně od centra Pekingu, poblíž stanice metra Hepingmen. Jedná se o ulici s velmi starou tradicí, byť byla v průběhu doby několikrát přestavována. Jméno ulice pochází z doby vlády dynastie Ming (vládla v Číně v letech 1368-1644). V oněch časech sídlila v této ulici proslulá dílna, která vyráběla glazované dlaždice, jež dodávala na stavby paláců, chrámů a domů vysokých úředníků. Už tehdy se do této ulice stahovali známí umělci – výtvarníci, kaligrafové, básníci…tvořili zde knihy, které také na místě prodávali. V následujících stoletích se Lilulichang stala místem ohromného kulturního rozkvětu, jedním z nejslavnějších míst tehdejšího Pekingu.

Dnes je tato ulice centrem mnoha obchodů a obchůdků, v nichž se prodávají nejrůznější druhy uměleckých předmětů. Najdete tu nejen četné suvenýry, ale také obchody s malířskými a kaligrafickými štětci, kameny na roztírání tuše, obrazy, sochy, knihy, mince, kamenná razítka, do kterých vám zručný rytec za malou chviličku a přijatelný obnos vyryje vaše jméno, či jméno kohokoli z vašich blízkých. A narazíte tu také na několik menších čajoven.

Objevit a koupit zde můžete spoustu dalších předmětů, o některých vám budou obchodníci tvrdit, že jde o pravé historické skvosty nesmírné hodnoty. Je jenom na vás, zda tomu uvěříte, či zda dokážete stáří a hodnotu předmětu odhadnout. Obchodníci vám budou nabízet spoustu věcí, ale vy se jejich nabídkám jistě dokážete úspěšně ubránit a jen tak se ulicí Liulichang procházet a kochat se tou zvláštní atmosférou, která je pro tuto oblast města typická.

Anebo můžete do některého z krámků zavítat a dát se do řeči s obchodníkem, pokud s ním najdete shodný jazyk. Já jsem takto při své návštěvě této ulice vstoupil do malého krámku na západním konci Liulichan, tedy v místech, kde je tato ulička ještě úzká a převažují v ní jen malé drobné krámky namísto velkých, výstavných galerií a antikvářských prodejen, které vévodí východní části této ulice.

V malé čajovně

V krámku, ve kterém se prodává čaj, mě uvítala pohledná mladá Číňanka, jménem Džai, která se vám však nejspíš představí svým anglickým jménem jako Julie.

Džai mě pozvala dále a slíbila, že mně předvede podobu typického čínského čajového obřadu. Nejprve jsem pátral po tom, kolik druhů čaje je možné v jejím obchůdku dostat. Odpovědí mně byl tento přehled: na prodej je zde například čaj ulong, jasmínový čaj, několik druhů zeleného čaje, žlutý čas a také bílý čaj. Jsou zde ovšem k mání další kombinace – jasmínový čaj, který je připraven z čerstvého zeleného čaje, do kterého jsou přimíseny jasmínové kvítky. Džai mi vysvětlila, že jasmínový čas a ulong pocházejí z provincie Futien. Speciální čaj puerh, což je velmi tmavý čaj mnoha léčivých účinků, pochází z provincie Junan. Zelený čaj je jednak z provincie Futien, ale také Zhejian. Proslulé jsou pak ještě čaje z provincie Hanzhou.

Čínský čajový obřad

To, čemu se v Číně říká „čajový obřad“, není žádné odpolední pití čaje, je to procedura, která má svá pravidla, své posloupnosti a také specifické nástroje. Jak mi Džai sdělila, pro obřad, který pro mě uspořádá, použije jasmínového čaje.

Pak už se v zadní části svého malého krámku usadila u malého stolečku vyrobeného z bambusu. Sedl jsem si naproti ní a sledoval, jak na kovové podložce připravuje celou sadu drobného keramického a porcelánového nádobí. Následně si z připravené termosky nalila vařící vodu do větší keramické nádoby.

Džai nalila horkou vodu do čajové konvice. To proto, aby byla zcela čistá a také vyhřátá. Stejně tak naložila s celou sadou porcelánového nádobí, které si pro obřad připravila.

Do konvice pomocí dřevěné vyřezávané lžíce nasypala dávku jasmínového čaje. Ptal jsem se na množství - když připravujeme čaj pro jednu osobu, stačí tři gramy, pokud je osob více, je nutné nasypat gramů pět. Zaujala mě ona vyřezávaná lžíce. Vyrábí se prý ze zvláštního žlutého dřeva, čaj se s ní snadno nabírá a také se snadno odhaduje váha nabraného čaje.

No a jdeme na to. Džaj ještě urovná malé hrníčky, ze kterých se bude pít, stejně tak naloží s útlými porcelánovými nádobkami, kterým se říká „čichací pohárky“. Na jejich použití teprve dojde. Nyní je čas nalít do konvice s čajem vodu. Prosím Džai, aby na rozdíl od běžného zvyku, který velí při přípravě čaje dodržovat obřadnou mlčenlivost, mluvila a svůj postup mi popsala.

Poté, kdy nalila do konvice horkou vodu, okamžitě otvor konvice přikryla dalším šálkem. To proto, aby se voda uvnitř konvice uchovala ve stejné teplotě.

Po krátké chvilce nalévá Džaj první čaj do šálků a čichacích pohárků. Propláchne je čajem – a ten vylije na mřížku, která tvoří podložku její pracovní plochy. Odtud čaj odtéká malým kanálkem do připravené odpadní nádobky. První čaj, který se vylouhuje, se tedy nepije. Slouží jen na vypláchnutí pohárků a také proto, aby se vnitřní povrch šálků udržel ve stejné teplotě, jakou má čaj. Důvod, proč se první dávka čaje vylévá, je praktický: používáme tu ručně trhaný čaj. Mnozí lidé jej berou do rukou, je potřeba ho propláchnout. Důvody jsou tedy zdravotní. Džai tím zůstává věrna oné v Číně tak často zdůrazňované nutnosti – dbát o dobré zdraví.

Horká voda se v konvici pro první propláchnutí ponechá jen krátce, aby čaj nezačal uvolňovat svoji vůni. Teprve poté se naleje do konvice další várka horké vody. Počkáme čtyřicet vteřin – Džai to přesně odměřuje – a pak teprve nalije čaj do čichacích pohárků.

Čichací pohárky jsou úzké nízké nádobky z tenkého porcelánu. Tvarem připomínají drobné sklenky, které se v našich krajinách používají na tvrdý alkohol a jimž se ve všeobecně srozumitelné, leč nespisovné řeči říká „panák“.

Džaj nalila druhou várku čaje do čichací nádobky a položila na něj prázdný šálek dnem vzhůru. Na moji otázku, jak dlouho tak zůstane nádobka přikrytá, odpověděla, že jen velmi krátce – a rychlým pohybem uchopila nádobku spolu s šálkem prsty obou rukou, přičemž palci přidržovala šálek pevně na horním okraji naplněné čichací nádobky. Pak nádobku i s šálkem pozvedla, provedla prudký pohyb a obě nádobky převrátila tak, že nyní naplněná čichací nádobka spočívala svým hrdlem na dně šálku. Čaj do šálku kupodivu nenatekl.

Džaj vzápětí čichací nádobku lehce naklonila, čaj z ní vytekl do malého šálku. Následně je třeba prázdnou čichací nádobku poválet mezi dlaněmi a přiložit k nosu. Ucítíte z ní vůni právě připraveného čaje. Teprve potom přijde čas se poprvé čaje napít.

Dozvídám se další zajímavost - v Číně existuje zvyk, že takto malý šálek čaje je třeba vypít natřikrát. Tento obřadný zvyk pochází z čínské historie a váže se k němu přesvědčení, že při tomto trojím napití nejlépe vychutnáte pravou chuť čaje. Vychází to také ze shodné podoby slova „chuť“ a „tři doušky“. Z toho důvodu se tento zvyk čínsky nazývá „pien“.

Když jsme šálek vypili, Džaj nalila do konvice další horkou vodu. Při takto malých šálcích se voda dolévá většinou desetkrát až dvanáctkrát. Čaj se nechává vyloužit velmi krátce a při každém dalším použití má vždy o trochu jiný odstín chuti.

Při každém dalším zalití čaje se však velmi přesně odměřuje – a postupně prodlužuje – doba vyluhování. A to vždy o dalších patnáct vteřin.

Ještě jeden poznatek – třetí porce čaje, připravená z jedné dávky, je silnější, nežli ty předchozí a právě tato třetí porce má podle čínské tradice nejlepší chuť.

Strávil jsme s Džai v onom malém útulném krámku v uličce Liulichan velmi příjemný čas. Čajový obřad, jehož jsem byl svědkem, byl do jisté míry zkrácenou verzí onoho přesně vypracovaného a dlouhými lety tradice uchovávaného čínského čajového obřadu. Přesto v něm zůstala velmi zřetelná stopa poklidu a rozjímání, tedy oněch hodnot a kvalit, s nimiž je nezbytné pití kvalitního čínského čaje vychutnávat.

Naskytne-li se vám někdy příležitost navštívit Čínu, pak si rozhodně nenechte ujít příležitost taje čajového obřadu na vlastní oči poznat.

Jiří Hubička