24 ťie-čchi: Obilný déšť

„Obilný déšť“ je šestý úsek a poslední jarní. V tomto období se už docela oteplilo. Teploty jsou poměrně stabilní a zemědělské práce jsou v plném proudu. Úsek s názvem „obilný déšť“ trvá stejně jako ostatní z 24 úseků přibližně dva týdny. Po něm už následuje 5. května první z letních úseků, „začátek léta“.

Poslední jarní úsek nemá svůj název jen tak pro nic za nic. Je to doba, kdy začínají vyrůstat obilniny a déšť je důležitý. Dostatek srážek v tomto období pro rolníky znamená příslib dobré úrody.

Na jihu Číny v tomto období už je všechno zelené a v plném květu, všude je slyšet zpěv ptáků, kvetou pivoňky a dozrávají třešně. Teploty se pohybují kolem 20 – 22 stupňů. Příroda lidem říká, že přichází konec jara.

Stejně jako k ostatním obdobím roku, i k období „obilného deště“ se vážou lidové zvyky.

Prvním z těchto zvyků jsou procházky. Lidé ve staré Číně využívali toto období k návštěvě příbuzných i k pobytu v přírodě. Dalším zvykem je pití čaje. Pití čaje v tomto období pomáhá ochlazovat vnitřní oheň, zahání zlé síly a zlepšuje zrak. Na jihu Číny tedy lidé v této době bez ohledu na počasí vyrážejí sbírat čajové lístky a popíjejí nový čaj.

Třetím starým zvykem tohoto období bylo uctívání moře. V období „obilného deště“ začínalo být teplejší i moře a byla to vhodná doba pro mořský rybolov. Rybáři se snažili zajistit si příznivý lov a šťastný návrat domů uctíváním moře, při kterém žádali božstvo moře o požehnání. Ve staré Číně byl v každé rybářské vesnici chrám božstva moře. Na počest božstva moře se pořádala slavnost, při které rybáři buď do chrámu, nebo na mořský břeh přinesli božstvu obětiny. Všechno se samozřejmě odehrávalo za doprovodu hudby a rachotu odpalovaných petard. V přímořských oblastech jižní Číny se slavnosti na počest božstva moře pořádají dodnes. Rybáři se sejdou na pobřeží, slaví, odpalují petardy a popíjejí alkohol. Brzy ráno v den po slavnosti božstva moře zvedli rybáři kotvy a vyrazili na moře. Vraceli se většinou po více než deseti dnech. Na tuto dobu se život v přístavech na chvíli ztišil a zklidnil.

Na severu Číny pro změnu v tomto období bylo zvykem jíst listy česnekovníku čínského. Období obilného deště je totiž sezónou této rostliny a čerstvý česnekovník má nejvyšší obsah látek prospěšných pro zdraví. Téhle rostlině je připisováno mnoho léčivých účinků. Posiluje imunitu, pomáhá při potížích se žaludkem, staví průjem, reguluje proudění životní energie čchi, má antibakteriální a protizánětlivé účinky. Na mnoha místech v Číně se česnekovník stále ještě pěstuje a mnoho lidí jeho listy na jaře jí. Listy česnekovníku jsou v období „obilného deště“ krásně křehké. Jsou to zelené listy s trochou fialové a příjemně voní. Oblíbeným jídlem jsou například smažená vajíčka s listy česnekovníku. Na severu se dělají taštičky ťiaoc plněné listy česnekovníku a vepřovým masem. S přechodem k létu listy česnekovníku ztmavnou a už nejsou vhodné k jídlu, proto je jejich konzumace typická právě pro období „obilného deště“.

Česnekovník je zajímavý strom, květinou období obilného deště jsou ale především pivoňky. Ty v téhle době těší lidi svými bohatými pestrobarevnými květy a v Číně jsou na mnoha místech pořádány akce, v nichž hlavní roli hrají tyhle půvabné květiny.

Nejsou to ale jenom květiny, co zdobilo v tomto období starou Čínu. Na mnoha místech se také vylepovaly obrázky určené právě pro období „obilného deště“. Je na nich nejčastěji zobrazený kohout se škorpiónem v zobáku. Kresby měly pomáhat ochraně lidí před nejrůznějším nebezpečným hmyzem, který se společně s vyššími teplotami začal objevovat ve více než hojné míře a znepříjemňoval rolníkům život.

K období „obilného deště“ patří i pověst z doby legendárního Žlutého císaře. Číňané uvádí i přibližné datum, kdy se příběh udál, totiž někdy kolem roku 2170 před n. l. Lidé už se toho za vlády Žlutého císaře hodně naučili. Uměli obdělávat půdu, vyrobit spoustu věcí včetně oblečení i stavět lodě. Ale stále ještě neznali písmo.

Tajemníkem Žlutého císaře byl člověk jménem Cchang Ťie. Rozhodl se, že vyřeší problémy, které souvisí s tím, že lidé nemají písmo. Vzdal se tedy své pozice u dvora a dlouhou cestou se vrátil do své domoviny. Tam se pak v opuštěném horském údolí začal zabývat tvorbou čínského písma. Sám a sám po tři roky pracoval a vytvořil pěknou řádku čínských znaků. Nasazení Cchang Ťieho dojalo nebeského císaře a rozhodl se, že Cchanga odmění. Odměnou byla lidská socha ze zlata. Jednoho večera už Cchang hluboce spal, když jej najednou probudilo volání: „Cchang Ťie, pojď si převzít odměnu.“ Cchang Ťie rozlepil oči a viděl, že celý pokoj je plný zlaté záře. Nechápal, co se děje. Posadil se, a když se důkladně rozhlédl, zjistil, že na zemi leží zlatý člověk. Cchang se podivil a přemýšlel, odkud se ta zlatá figura vzala. Nebyl si jistý, jestli to celé není jenom sen. Jak tak uvažoval, uslyšel od sousedů kokrhat kohouta a za chvíli už se rozednělo. Zlatá figura pořád klidně ležela na podlaze. Pak si Cchang vzpomněl na hlas, který ho v noci probudil, a konečně mu došlo, o co se jedná. Byl ale přesvědčený, že si takovou odměnu nezaslouží. Proto důkladně poděkoval božstvu a následující den svolal všechny mladíky ve vesnici, aby mu pomohli dopravit zlatou figuru do císařského paláce.

Žlutý císař se ptal na původ zlaté sochy. Cchang jen řekl, že ji náhodou našel na cestě. Myslí si, že je to věc, která by měla sloužit všem lidem, ne jenom jemu, proto ji přinesl Žlutému císaři. Císař ocenil Cchangovu dobrotu a sochu s úsměvem přijal. Za pár dní císař zrovna s dvořany obdivoval zlatou sochu, když tu se zablesklo a zlatá socha zmizela. Císaře to mrzelo, ale netušil, kam se socha poděla. O celé věci nechal informovat i Cchanga. Právě v té době Cchang ve spánku opět uslyšel hlas: „Cchang Ťie, nebeský císař ti daroval zlatou sochu, ty ji ale nechceš. Co tedy chceš?“ Cchang ve snu odpověděl: „Chci dostatečnou úrodu, aby měli všichni lidé co jíst.“ „Dobře, sdělím to nebeskému císaři. Zlatou sochu si vezme zpátky a nadělí ti úrodu.“ V té chvíli se Cchang probudil a podíval se z okna, ale viděl jen nebe plné hvězd.

Druhý den ráno byl krásný jasný den bez mráčku. Když Cchang vyšel ze dveří, viděl, že z bezmračného nebe padají zrnka obilí. Bylo jich tolik, že to vypadalo jako hustý déšť. Obilí pršelo více než hodinu a napadala slušná vrstva. Cchang byl udivený a nadšený zároveň. Hned zavolal lidi z blízka i z dáli, aby si přijeli pro obilí.

Nadšení vesničané si odváželi obilí a Cchang si vzpomněl na slova, co slyšel ve snu. Proto se rychle vydal ke dvoru, aby všechno vysvětlil císaři. V půli cesty se potkal s císařovým poslem, a tak se vrátili k panovníkovi společně. Císař si poslechl Cchangův příběh a na počest vynálezce písma vyhlásil den s obilným deštěm za svátek, svátek „obilného deště“. Každý rok v té době měli lidé slavit a děkovat nebi za laskavost. To je tedy legendární původ slavností v období „obilného deště“ i původ názvu celého jednoho z 24 úseků roku.

Slavnosti na počest Cchang Ťieho se na počátku období „obilného deště“ pořádají na mnoha místech Číny ještě i v dnešních dnech. Lidé si připomínají nejenom Cchang Ťieho, jeho dobrotu a vznik čínských znaků, ale také legendární období čínského etnika.

Tolik dnes k tradičnímu čínskému kalendáři, v následujícím týdnu se opět vrátíme k učení fengšuej.