Příběh slavné brněnské vily Tugendhat

Brno je druhé největší české město a možná i proto se tak trochu cítí ve stínu hlavního českého města. Přesto zde naleznete unikáty evropského významu - mezi ně jistě patří pravděpodobně nejvýznamnější a také nejznámější evropská stavba předního německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe, vila, kterou navrhl a realizoval v letech 1928–1930 pro rodinu majitele brněnské textilky Fritze Tugendhata.

Mies nebyl ledasjaký architekt, usiloval o vytvoření nového architektonického stylu, který by ztělesňoval moderní poválečnou dobu, stejně jako tomu bylo například v době antiky, gotiky a dalších historických epoch. Představil architektonický styl, který se vyznačoval maximální čistotou a jednoduchostí s využitím moderních materiálů své doby, například průmyslovou ocel nebo tabulové sklo. Jeho stavby se vyznačovaly lehkostí, minimalizoval nosnou konstrukci stavby, aplikoval disciplinovaný proces návrhu s použitím racionálního myšlení. V roce 1937 emigroval do Spojených států amerických, kde o několik let později získal občanství a po dalších 30 let svého života navrhoval nové budovy často pro zámožné klienty. Za své dílo získal nejedno ocenění, jmenujme třeba zlatou medaili Amerického institutu architektů nebo prestižní ocenění britské královské asociace architektů. Vila Tugendhat je posledním jeho velkým dílem před jeho přestěhováním do Ameriky.

Architekt dostal od investorů volnou ruku včetně finančního rámce, výsledná cena objektu se tak vyšplhala na neuvěřitelných 8 milionů tehdejších československých korun; pro srovnání běžný rodinný řadový domek v Brně bylo možné v této době postavit za 100 tisíc korun.

Mies navrhl dům, ve kterém volné prolínání prostoru s formální čistotou vedlo k průlomovému nadčasovému a okouzlujícímu řešení. Vila je zajímavá již po konstrukční stránce: tvoří ji ocelový skelet, stropy pater nenesou zdi, ale jen subtilní pochromované pilíře. Prosklené zdi zcela spojují dům s okolní zahradou v jeden celek, některá okna lze dokonce zcela spustit do podlahy. Dům byl vytápěn i ochlazován pomocí klimatizace, část domu se vytápěla horkým vzduchem, který se nejprve mísil s čerstvým vzduchem přiváděný průduchem nebo v létě s chlazeným vzduchem, který byl ochlazován vodou polévanými mořskými kameny, aby „provoněn“ ve filtru z cedrových hoblin byl vháněn do obytného jádra průduchy v podlaze a ve stěnách.

Podobných na tu dobu originálních řešení bylo při výstavbě domu použito více. Naprosto jedinečná je tzv. onyxová příčka oddělující pracovní prostor od obývacího, která pod určitým úhlem propouští sluneční paprsky a mění se tak její barva. Jen za pořízení této stěny by se daly pořídit dva rodinné domy. Autor rovněž navrhl elegantní a citlivě zakomponovaný nábytek i s detaily jeho úchytů, pantů atp.

Stavební firmy vilu postavili v rekordní době 14 měsíců a manželé Tugendhatovi se do ní stěhovali v prosinci roku 1930.

Mnoho chvil radosti si ve vile však neužili, v roce 1938, kdy jako Židé v obavě o svůj další osud, emigrovali do švýcarského Sankt Gallenu a později do Venezuely. Během druhé světové války dům zabavilo gestapo a při osvobozování Brna jej poničil při náletu výbuch pumy. Vojáci Rudé armády vilu používala k ubytování sovětských vojáků, a to včetně koní. Následně vila sloužila pro potřeby soukromé školy rytmiky a taneční gymnastiky, dlouhou dobu v ní prováděli rehabilitaci dětí s vadami páteře a špatného držení těla.

Provedené opravy a nevhodné úpravy z počátku 80. let minulého století se architektonické podstaty stavby naštěstí nedotkly. V roce 1992 se v jejím interiéru sešli tehdejší premiéři České a Slovenské republiky, Václav Klaus a Vladimír Mečiar, aby v jejích prostorách rozdělili Československo ve dva samostatné státy; dne 26. srpna téhož roku zde byla smlouva i podepsána.

Dnes je vila v majetku města Brna, které ji zpřístupnilo veřejnosti; celý objekt prošel v letech 2010 - 2012 rozsáhlou rekonstrukcí. Odborníci vilu řadí mezi průlomové stavby meziválečné funkcionalistické architektury v mezinárodním měřítku.

V roce 2001 byla vila zařazena v kategorii kulturních památek do prestižního seznamu světového dědictví UNESCO.

Miroslav Hrdlička