Je čas, aby Evropa přestala z COVID-19 vinit Čínu a poučila se

Poznámka redakce: Tom Fowdy je britský analytik politických a mezinárodních vztahů a absolvent univerzit v Durhamu a Oxfordu. Píše na témata týkající se Číny, KLDR, Británie a USA. Článek reflektuje autorovy názory, nemusí nutně odpovídat názorům CGTN.

V noci 27. října byl francouzský prezident Emmanuel Macron donucen připustit, že když je COVID-19 mimo kontrolu v jeho zemi, je nucen uvažovat o druhém národním uzamčení, které potrvá měsíc, aby „zachránil Vánoce“.

Nové případy ve Francii prudce vzrostly na počet, který převyšuje počet z jarního období, 24. října dosáhly rekordních 50.000. Rovněž rychle roste počet úmrtí, přičemž je hlášeno 523, což je nejvyšší počet za šest měsíců.

Navzdory nárůstu stimulace orgány ve Francii dříve opakovaně vylučovaly další blokování a snažily se zavést opatření zákazu vycházení popsaná jako „pěkná na pohled“ různým městům. Nefungovalo to.

Situace Francie však není ojedinělým incidentem. Téměř každá země v Evropě je na podobné trajektorii. Nizozemský předseda vlády Mark Rutte také přiznal, že nyní bude možná potřeba úplné uzamčení, protože nemocnice v zemi dosáhnou bodu zlomu a pacienti budou převezeni do sousedního Německa. Přesto jsou politické priority identické, přičemž tyto národy rovněž odmítly myšlenku zavést omezení včas v reakci na nová ohniska, vyřídit věci a nakonec si na poslední chvíli uvědomit, že je třeba něco udělat, což v té době už bylo pozdě. Těmto zemím bezpodmínečně chyběla politická vůle podruhé bojovat proti COVID-19.

Mezitím Čína na celém kontinentu právě dokončila hromadné testování všech 4,7 milionu obyvatel v blízkosti Kašgaru v Ujgurské autonomní oblasti Xinjiang. Toho se podařilo za pouhé dva dny. Celkově bylo 189 pozitivních případů a zbytek byl negativní. Navzdory tomu, že západní média zvyšovala hysterii ohledně případů, které se v regionu objevily (BBC jej na celý den označila jako hlavní příběh na svých webových stránkách), ohnisko již bylo rychle potlačeno. Přestože byla na postižené oblasti uvalena přísná blokovací opatření, život se brzy vrátí do normálu: stejně jako tomu bylo v případě manipulace s podobnými klastry v Qingdau, Pekingu a Dalianu. Čína pokaždé rozhodně zabránila druhé vlně, zatímco Evropa selhala.

Navzdory drastickým rozdílům v situaci to neznamená, že Západ připouští svá selhání nad COVID-19. Mnoho lidí v této skupině zemí nadále obviňuje Čínu z virové situace, popírá to, že poráží COVID-19, a věří, že se ohledně toho nemají od Pekingu co učit. Například BBC včera ohlašovala Austrálii jako „příběh globálního úspěchu“ pro zavedení uzamčení v Melbourne, ignorujíce zjevné výhody v geografii země, rozložené mezi životem a nízkou hustotou obyvatelstva.

Zahalen v takové politické zaujatosti, nemůže Západ dát ani palec úvěru nejlidnatější zemi světa, která virus efektivně vymýtila. Bizarně tedy řada zemí, které jsou zcela zaplaveny COVID-19, jednoduše nemůže přestat svalovat své vlastní neúspěchy na Peking.

Tím se zdá, že takovým politikům prostě chybí politická vůle činit „nepopulární rozhodnutí“ a postavit společné dobro nad individuální životní preference, stejně jako zájmy velkých podniků a obavy o ekonomiku obecně. Tyto vlády jsou samozřejmě také pod mnohem větším tlakem, vzhledem k jejich politickým kulturám a systémům čelily země jako Německo a Itálie v poslední době agresivním protiblokovacím protestům a tlaku na ekonomiku.

Je však výmluva nedělat nic? Nebo ignorovat Čínu? Tyto vlády možná bojují, aby se nedostaly do další recese, ale právě ochota nedělat nic při prvních známkách potíží v konečném důsledku vytváří z dlouhodobého hlediska nejhospodárnější škody, a proto Čína není ničím, čím by se mělo pohrdat, ale vzít si z ní příklad.

Odpověď tedy zní, že evropské vlády musí být přísnější, ať už jde o jejich populaci. Ať se vám to líbí nebo ne, bude to pro jejich vlastní dobro. Jinak to nikdy neskončí. Ne všechno může být samozřejmě stejné jako v Číně, ale měly by usilovat o agresivní politickou mobilizaci a vynutit si „celospolečenský“ přístup ke COVID-19, kopírující čínské metody, které stanoví povinné testování pro populace v celé postižené oblasti, prosazovat nekompromisní blokování na postižených předměstích a spoléhat se na preventivní strategie, než čekat do poslední chvíle.

Nakonec tento shovívavý přístup a fixace na klasickou svobodu ve víře, že veřejnost sama přijme adekvátní opatření, selhal na celém kontinentu, enormně nejen jednou, ale dvakrát.

Jelikož tedy Evropa nyní čelí vlně druhého celostátního blokování kvůli tomu, že zareagovala příliš pozdě, musí nyní začít přemýšlet o tom, jak zabránit „třetí vlně“.

Odpověď je jednoduchá, přestaňte opovrhovat Pekingem a přizpůsobte své metody agresivních preventivních, nekompromisních omezovacích opatření. Otestujte všechny, uzavřete malé zasažené oblasti a zabraňte později národní katastrofě v plném rozsahu; žádná jiná země se srovnatelným počtem obyvatel nebo geografickou velikostí nebyla schopna bojovat proti druhé vlně.

Br