Rouška – symbol pandemie, kde se vzala?

První doložitelné příklady nošení roušek se objevily již ve starověkém Řecku a následně i Římě, kde chránily pracovníky kamenolomů před vdechováním prachu a nebezpečných látek při těžbě minerálů. V 16. století se začaly objevovat první respirátory – navlhčená a srolovaná tkáň, nápad pochází od Leonarda da Vinci. Zakrytí nosu a úst bylo již v té době součástí hygienických norem, i když mělo primárně jinou funkci – neutralizaci pachu a miasmatu, což byla zastaralá lékařská teorie, podle které vdechování špatného vzduchu z hnijící organické hmoty (známého jako „noční vzduch“), přináší nemoci, které si žijí svým životem a vstupují do těla právě dýchacími cestami. Navázaly na ně v 17. století „ptačí zobáky“ morových lékařů – dnes bychom je označili za set, který obsahoval rukavice, voskovaný kabát, klobouk a masku zakrývající celou část obličeje s prodlouženým nosem, do kterého bylo umístěno seno, sušené byliny a kafr, které měly zabránit zamezení vdechování pachu, o němž se lidé domnívali, že je nakažlivý.

V 18. století se však již tyto teorie staly okrajovou záležitostí zvláště poté, co britský chirurg Joseph Lister přišel s myšlenkou, že zdrojem přenosu jsou malé živé bytosti, které před ním popsal Louis Pasteur a dnes je známe pod pojmem bakterie. V roce 1799 německý vědec Alexander von Humboldt použil primitivní respirátor v době, kdy musel v Prusku pracovat jako důlní inženýr.

Od konce 19. století se používání roušek stalo standardem u chirurgických zákroků, když se prokázalo, že jejich používání snižuje různé pooperační komplikace a sepse. Mezi prvními byl polský chirurg Jan Mikulicz-Radecki, když začal nosit obličejovou masku – tehdy kus obvazu, který přivázal dvěma provázky k čepici. Od té doby začali roušky používat chirurgové napříč evropským kontinentem, později i v Severní Americe. Prokázalo se totiž, že jejich nošení během zákroku výrazně zvyšuje úspěšnost chirurgických zákroků.

Když v roce 1910 zasáhla Mandžusko na severovýchodě Číny epidemie moru, byly již roušky běžnou praxí. Číně se tehdy podařilo epidemii zákeřného plicního moru zastavit bez vakcín, antibiotik i s tehdy zastaralým zdravotnickým systémem prakticky během několika měsíců. Výrazný vliv na skvělý výsledek a rychlé zastavení epidemie měl lékař Wu Lien-teh; následně získal uznání světových vědeckých institucí a je považován za zakladatele čínské moderní medicíny. Čína tak byla první zemí, kde začalo nošení roušek mimo chirurgickou praxi.

O několik let později zasáhla celý svět španělská chřipka; vypukla v březnu 1918 v americkém vojenském výcvikovém Camp Funstonu v Kansasu; loděmi se šířila do evropských přístavů a odtud ji vojáci na frontách první světové války přenášely do celého světa. Chřipka přinesla během dvou let několik desítek milionů obětí (některé prameny hovoří až o sto milionech mrtvých) – více než padlých v první světové válce. Mezi známými oběťmi byl například evropský expresionista s českými kořeny Egon Schiele nebo francouzský básník Guillaume Apollinaire.

Už tehdy se lidé bránili nošení roušek a veřejně je kritizovali – přestože jejich nošení výrazně snižovalo úmrtnost; uvádí se třeba případ, kdy v americkém Seattlu v roce 1918 průvodčí odmítali vpustit do tramvají osoby bez roušek.

V Asii z této doby pravděpodobně pochází budování zvyku nošení roušek. Kořeny hledejme v Japonsku, kde zemřelo na následky španělské chřipky mnoho lidí, a hned v roce 1923 zasáhlo zemi i obrovské zemětřesení v oblasti Kantó na východní straně ostrova Honšú. Jedno z nejničivějších celosvětových zemětřesení 20. století tehdy téměř zničilo Jokohamu a většinu Tokia a na jeho následky zemřelo na 100 tisíc lidí. Vzduch byl týdny plný prachu a štiplavého kouře z rozbořených domů, a masky se staly nezbytným doplňkem. Nošení roušek umocnil chřipkový úder v roce 1934, od té doby se roušky definitivně staly součástí běžného života – zejména v zimě, kdy je smog největší, a lidé vnímají jejich nošení jako zaklad zdvořilosti od nachlazených ke zbytku společnosti, i jako vyjádření vlastní osobnosti. Zvyk nošení roušek se brzy rozšířil zvláště do Číny a Koreje, a když části světa zasáhly další akutní syndromy dýchacích cest - SARS, ptačí chřipka nebo Ebola, stalo se zde nošení roušek masívní.

Když se ukázala účinnost obličejových masek, začaly se vyvíjet dokonalejší typy masek, na které se postupně objevovalo mnoho patentů. Roušky byly obvykle vyrobeny z několika vrstev bavlněné gázy, někdy ještě s jednou vrstvou nepropustného materiálu. Bylo je možné omývat, pevné části sterilizovat a jejich použití tak bylo dlouhodobé. Ve 30. letech minulého století je postupně nahrazovaly jednorázové papírové roušky a v 60. letech začal nástup syntetických materiálů, roušky byly navrženy tak, aby filtrovaly nejen odchozí, ale i příchozí vzduch. Roušky byly pohodlné, odpadly starosti se skladováním a sterilizací.

Nošení roušek v Číně a dalších asijských zemích je dnes celkem běžné, přispívá k tomu i taoismus a tradiční čínská medicína, podle které je životní silou energie čchi (dýchání nebo také vzduch) – dýchání se považuje za základní předpoklad pro dobré zdraví a síly, kterou člověk získává částečně při početí a následně se mu jí dostává ze vzduchu a potravy.

Neopomeňme také zmínit jistý vliv roušky jako módního doplňku a vymezení se ve společnosti, jakýsi sociální firewall – bezpečnostní bránu, kterou zvláště teenegeři, jinak zdraví jako řípa a se sluchátky na uších, signalizují svou neochotu komunikovat s lidmi v jejich okolí.

Trh se pochopitelně poptávce přizpůsobil a nabízí dnes nepřeberné množství roušek pestrých barev s postavičkami z kreslených seriálů, zvířat nebo národních či klubových symbolů.

Loňský počátek pandemie Covid-19 v Evropě zastihl nejen Česko nepřipravené – velký byl nedostatek roušek a respirátorů, slovo rouška se loni na jaře stalo snad nejsledovanějším pojmem všech debat a témat médií a stal se symbolem křehkosti moderní medicíny a veřejného zdraví. Rouška se stala symbolem pandemie.

A Češi začali roušky ve velkém šít a nasazovat si je na obličej jako jedni z prvních v Evropě - dokonce dříve, než přišlo nařízení Světové zdravotnické organizace (WHO), která je i později označovala jen jako doplněk karanténních opatření. Strach z neznáma nás vedl k jejich nasazování stejně jako o několik měsíců později k protestu proti jejich nošení. Šití roušek se stalo národním posláním, šili je celebrity a známé osobnosti, vězni, pomáhala vietnamská komunita, dokonce vznikaly občanské iniciativy. Na internetu se objevovalo velké množství návodů na jejich výrobu i triky, jak ušít ty nejlepší. Příslušné obchody je nestačily prodávat. Šilo se z materiálu, který byl po ruce – z triček, utěrek nebo povlečení.

„Šití roušek a dobrovolnictví nám všem pomohlo, co se týče psychického zvládání jarní vlny“, míní známý psycholog Dalibor Špok, který se zabývá individuální a skupinovou terapií. Podle výzkumné agentury Behavio schvalovalo na začátku pandemie nošení roušek 92 % českých občanů, a to i po skončení opatření o jejich povinném nošení. Ještě v květnu plánovala více než polovina Čechů nošení roušek, převládaly ženy a senioři. S nástupem léta se však situace dramaticky změnila, panovala všeobecně uvolněná atmosféra, roušky jsme nasazovali jen při návštěvách nemocnic a zdravotnických zařízení a v některých lokálních ohniscích, Pražáci v metru. Vypadalo to, že je po pandemii!

Jak se ukázalo, tak nebylo.

Společnost se s nástupem podzimu rozdělila na přibližně dva stejně velké tábory, každý z nich se zcela opačným názorem na jejich nošení.

Není divu, že se Čína stala největším světovým výrobcem roušek – stačilo jim k tomu 14 dní a zapojení 3000 zaměstnanců společnosti BYD ze všech možných oborů, kdy nevyužité výrobní kapacity čínského výrobce automobilů a v poslední době i elektromobilů (momentálně světová jednička ve výrobě elektrických autobusů), se přeměnila na největší světovou továrnu na roušky – denně jich ušila i pět milionů a k tomu třeba 300 tisíc lahví dezinfekce na ruce. Denní kapacita představovala začátkem února čtvrtinu čínské výroby roušek. Proměnou tehdy prošla jedna z továren v Šen-čenu, jedno z nejrychleji rostoucích měst na světě poblíž hranice s Hongkongem v deltě Perlové řeky. Původní dominantní výrobu mobilních telefonů při snížení poptávky využili firemní stratégové na výrobu z roušek, kdy šikovně využili čistotu celého provozu právě k výrobě roušek. Firma vyvinula a využila vlastní stroje pro výrobu roušek a dezinfekce, které se tehdy na trhu nedaly sehnat a proto navrhli vlastní výrobní proces.

I když se pandemii pravděpodobně v brzké době podaří dostat pod kontrolu – všichni v to doufáme, její následky zde zůstanou a je pravděpodobné, že se časem objeví nové onemocnění a s ním i další povinné nošení roušek. Kdo ví.

Miroslav Hrdlička