Velká Británie musí respektovat suverenitu, pokud jde o Tchaj-wan

Autor: Keith Lamb je absolvent Univerzity v Oxfordu s titulem magistr v oboru současných čínských studií. Jeho hlavní výzkumné zájmy jsou mezinárodní vztahy Číny a „socialismus s čínskými charakteristikami“.

Kongresman Steve Chabot nedávno naléhal na Velkou Británii, aby poskytla pomoc čínskému regionu Tchaj-wan vzhledem k „rostoucí hrozbě čínské invaze“. Chabot je spolupředkladatelem legislativy požadující zefektivnění prodeje zbraní do tchajwanského regionu uprostřed problémů s dodavatelským řetězcem kvůli pandemii a poptávce po zbraních kvůli ukrajinskému konfliktu. Britský ministr obrany Ben Wallace řekl, že britské vyzbrojování Tchaj-wanu je předmětem diskuze.

Vzhledem k tomu, že bývalý voják Ben Wallace je řazen „mezi favority“, kteří by mohli nahradit britského premiéra Borise Johnsona, doufejme, že jeho vhled do vojenských záležitostí mu dodá předvídavost, aby se vyhnul dalším konfliktům.

Chabotův návrh je chybný, protože zkresluje reálná fakta. Západ začal podporovat Ukrajinu velmi brzy a zašel tak daleko, že vycvičil neonacistické milice, které byly převedeny do ukrajinské oficiální armády. Za druhé, tato hrozba rozšíření NATO vedla k bezpečnostnímu dilematu Ruska, což způsobilo konflikt. Británie by měla usilovat o zachování světového míru a neopakovat tuto chybu.

A na rozdíl od Ukrajiny není Tchaj-wan nezávislou zemí. Je právně uznáván Spojeným královstvím a USA na základě principu jedné Číny jako neoddělitelná součást Číny.

Pro Peking to představuje sjednocení a vytlačení imperiálních mocností z jeho území, zatímco pro USA to představuje výzvu pro jejich hegemonii.

Vzestup Číny a její vize budoucího světového řádu, založeného na společném rozvoji a vzestupu globálního Jihu, se střetává s americkou imperiální strategií udržet většinu světové pevniny v chaosu. Tato strategie posiluje transoceánskou moc, která podporuje okrajová kontinentální území, jako je Tchaj-wan, aby čelila kontinentální síle. Živí to také vojensko-průmyslovou válečnou ekonomiku.

Vezmeme-li v úvahu množství amerických zbraní prodaných Tchaj-wanu, stejně jako jejich zasahování do „demokratické vůle“ prostřednictvím nevládních organizací financovaných Washingtonem, dalo by se tvrdit, že Tchaj-wan funguje téměř jako americká polokolonie, kde dolary z daní v regionu živí válečný stroj USA, zatímco jejich „demokratický“ prostor je kolonizován. Vzhledem k tomu, že USA chtějí udržet tuto kontrolu ve službách výše uvedené strategie, udělají vše, aby zabránily mírovému sjednocení.

Pokud skutečně vypukne konflikt mezi čínskou pevninou a oblastí Tchaj-wanu, budou nejvíce trpět lidé na Tchaj-wanu, protože jejich armáda je ve srovnání s čínskou pevninou zanedbatelná. To je důvod, proč Washington zvyšuje prodej asymetrických zbraňových systémů na Tchaj-wan. Kromě toho chtějí USA do této hry přitáhnout Spojené království, protože také vyvíjí takové zbraně.

Prodej asymetrických zbraní spolu se zprávou, že americké válečné simulace by vedly k porážce USA, pokud by zasáhly do konfliktu mezi Pekingem a Tchaj-pejí, mohou naznačovat, že se USA, stejně jako v případě Ukrajiny, zdrží přímého vstupu do války, ale místo toho ji šťastně přečkají a budou profitovat ze vzniklého chaosu.

Nicméně zprávy o amerických válečných hrách je třeba brát s rezervou, protože mohou působit jako sofistikovaná propaganda, která doufá, že povzbudí Peking do konfliktu. Ne, že by to Peking dobrovolně udělal, ale jak se zvyšuje prodej zbraní a různé činy amerického Kongresu se snaží přivést Tchaj-wan do amerického neformálního liberálního impéria prostřednictvím užšího uznání nezávislosti, Peking stejně jako Rusko může cítit, že je tlačen ke zdi.

Postupem času, jak roste vojenská síla Pekingu, budou vnější mocnosti odrazovány od vměšování do jeho suverenity. Ještě důležitější je, že měkká síla Číny pramenící z její prosperity, její model mezinárodního rozvoje, který je proti současné válečné hegemonii, a kulturní prestiž Číny nakloní rovnováhu směrem k mírovému sjednocení.

S ohledem na to a bez ohledu na utrpení lidí na Tchaj-wanu, by možná USA chtěly co nejdříve obětovat svého tchajwanského „pěšáka“ na geopolitické šachovnici. Tím by Washington mohl stále profitovat z brzké proxy války a zablokovat čínský obchod, který probíhá po námořních cestách. V nadcházejících desetiletích, jak Čína rozvine cesty přes Euroasii prostřednictvím Pásma a stezky, bude tato „tchajwanská oběť“ méně účinná.

Místo aby se Velká Británie, tento bývalý námořní hegemon s historií elegantního stažení z Číny, přidala k tomuto šílenství, mohla by USA něco naučit. To by však vyžadovalo nezávislou zahraniční politiku a bohužel, jak ukazují kroky Londýna za posledních několik desetiletí, je to také ostrov, který musí respektovat svou vlastní suverenitu a vymanit se z polokoloniální nadvlády. (Kl)