Specifika čínské opery pro oko evropského diváka

Čínská opera, hudebně dramatické umění, které se tvořilo stovky let, vzniklo v lidových kruzích, tím se liší od evropské opery, kterou skládali renomovaní hudební skladatelé, uměním nejvyšší společnosti se stala až později. Žánrů existuje celá řada, podoba s evropským pojetím divadla skoro žádná, jsou to dva naprosto odlišné umělecké směry, oba však přinášejí hluboké duchovní uspokojení a proto se diváci na představení čínské opery neustále vracejí.

Pekingská opera, pravděpodobně nejznámější a nejrozšířenější druh čínské opery, vznikla koncem 18. století za vlády dynastie Čching a jejího císaře a milovníka umění Čchien-lunga, a to v podstatě náhle při příležitosti jeho osmdesátých narozenin. Do Pekingu se tehdy sjelo mnoho hereckých osobností ze střední a jižní Číny, kteří s sebou přivezli více než tři sta regionálních stylů tradičního čínského divadla. Úspěch byl tenkrát tak impozantní, že mnohé regionální divadelní společnosti působily v Pekingu až do konce 19. století a jejich styl se začal považovat za „pekingský“. Od roku 2010 figuruje na seznamu světového dědictví UNESCO v kategorii Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva.

Rozdíly mezi jednotlivými regionálními divadly jsou značné, vezměme v úvahu, že Čína se svou rozlohou blíží velikosti Evropy, kde také nalezneme stovky různých divadelních žánrů, všechny je však spojuje několik uměleckých disciplín slova, hudby, pantomimy, tance a akrobacie, přičemž pekingská opera působí nejvíce sofistikovaně, ale tím je také zároveň méně srozumitelná pro cizince než jiné lidovější styly.

Předně, v čínské opeře nenaleznete žádné realistické nebo naturalistické zobrazení příběhu, vše se děje v náznacích a zobrazením jinými výrazovými prostředky. Jedním ze specifik je, že se hraje bez kulis jen s minimálním množstvím doprovodných vizuálních prostředků, které nahrazují výrazné masky a složité kostýmy. Jako kulisa často poslouží třeba jenom stůl a dvě židle, které během představení přenášejí civilně oblečení pomocníci. Židle může v rámci děje představovat až dvacet různých prostorových funkcí - třeba židle obrácená opěradlem do hlediště znamená náhrobek nebo okno, stůl uprostřed jeviště orientovaný kratší stranou do hlediště s jednou židlí na každé delší straně znázorňuje knihovnu, krčmu nebo loď. Na jevišti se ale objevují třeba paravány s namalovanou hradební zdí nebo krajinou; černý prapor symbolizuje bouři nebo vítr, modrý s rybou nebo vlnou moře, řeku nebo jezero, dva prapory s kresbou kola držené postavou sluhy zase jízdu na voze, veslo v ruce herce značí plavbu atd.

Důležité jsou rovněž obleky, pokrývky hlavy, líčení vousů apod., které dodávají postavě symboliku. Výraznou roli hrají barvy, představují totiž emoce; symbolika barev je však od evropské poněkud odlišná – červená je znakem odvahy a věrnosti, zelená znamená udatnost a vznětlivost, fialová vážnost a smysl pro spravedlnost, bílá symbolizuje zradu a zlo, natírala se jím třeba postava generála-zloducha Cchao Cchaa. Operním představením prostupuje řada často vynikajících akrobatických čísel, bojových umění, nechybí pantomima, a to vše za doprovodu tradičních hudebních nástrojů, na které hraje zpravidla šest nebo sedm hudebníků, mezi které patří třístrunná loutna san-sien, tradiční loutna pchi-pcha, čínský roh nebo flétna s membránou, psali jsme o ní https://czech.cri.cn/culture/3886/20210222/623945.html, zvon suo-na, různé bicí nástroje pank-ku nebo ta-luo, činely, klapačky nebo gongy, ty slouží k přerušení děje. I další hudební nástroje mívají v opeře svou specifickou funkci: čínský hoboj suo-na například ohlašuje nástup státníků s jejich doprovodem nebo svatební případně jiný slavnostní průvod, válečné a bojové scény doprovází buben ku a velký a malý gong tu luo a siao luo… dvojnásobně snížený tón znamená nebezpečí!

Často se opakují čtyři role: šeng (生, muž), tan (旦, žena), ťing (净) a komická čchou (丑), přičemž každá z nich má několik subtypů – ženské postavy jich mají třeba hned šest podle věku, od mladé dívky až po stařenu. Dříve hráli ženské role muži, to se však změnilo. Specifickou a mezi diváky oblíbenou postavu představují opice – jsou chytré odvážné a vynalézavé.

Herci se na svoji dráhu připravují již od mala, obvykle mezi 5. a 6. rokem života, dříve se toto náročné povolání dědilo po generace z otce na syna, existovaly různé herecké školy a dílny, studium trvalo čtyři až sedm let, vlastní příprava však třeba i deset let. Za tuto poměrně dlouhou dobu se budoucí umělci musí naučit mj. základy akrobacie siao-wu-šeng, aby bravurně předvedli své akrobatické kousky, nad kterým se bude divákovi tajit dech. Studentovi jeho učitel vybere určitý herecký typ, který hraje celý život: energická mladá žena a dobrá zpěvačka se může specializovat na role půvabných mladých dívek chua-tan, dvorních koket, zatímco mladý urostlý muž bude spíše metat salta.

Původně byla většina klasických oper velmi dlouhých, lidé, kteří přicházeli na operu si často z představení odskočili na občerstvení. Pro tento účel byly připravené stoly a lavice, servíroval se čaj, někdy i víno, návštěvníci tak mohli nerušeně korzovat, vyprávět si a do hlediště přicházeli třeba jen tehdy, aby si poslechli svoji oblíbenou část hry, protože podobně jako v Evropě sem chodí lidé znalí děje a přišli si vychutnat pouze neotřelé pojetí některého z jiných umělců, o jehož podání věděli, že bude originální.

I dnes se zvláště pro turisty hrají jen nejzajímavější pasáže. Děj opery často ztvárňuje zvláště náměty z čínských dějin a literatury.

V Pekingu naleznete divadelní čtvrť známou pod názvem Vnější město nedaleko náměstí Nebeského klidu a Přední brány; dříve byla známá jako oblast krčem, vináren, čajoven a právě divadel – v ohrazených dvorech obdélníkového půdorysu s typickým pódiovým jevištěm krytým sedlovou střechou. V Pekingu se zachovalo jediné dřevěné divadlo v Číně – Zhengyici, mezi další slavné stavby patří Huguangský cechovní dům nebo palác prince Gobga.

I když je v době moderních médií Pekingké divadlo na ústupu, úryvky z představení si můžete poslechnout v parcích, kam chodí ochotníci důchodového věku zahrát a zazpívat kolemjdoucím svou oblíbenou árii, starci s kazeťáky okolo krku si prozpěvují spolu s nahrávkou operní kus.

Návštěva čínské opery je pro evropského diváka vzrušující podívanou, osobně jsem navštívil místní regionální operu v letovisku Čcheng-te, kde mj. naleznete nejrozsáhlejší císařské zahrady na světě, od roku 1994 zapsáno na listinu světového kulturního dědictví UNESCO v provincii He-bei, asi tři hodiny jízdy od Pekingu. A byl to impozantní zážitek! Divadlo se odehrávalo pod širým nebem. Již nástup několika desítek jezdců na koních v pestrobarevných krojích byl velmi působivý. Celé jeviště vlastně připomínalo několik soustředných kružnic, po kterých se pohybovaly desítky postav, v jednu chvíli jich účinkovalo i několik set, mezikruží neustále měnilo výšku, s herci se otáčelo, ve vzdálených částech jeviště najížděly jednotlivé kulisy jako sloty v počítači, představení doprovázela působivá hudba. Vizuálním vyvrcholením se pro diváka stalo nasvícení několikakilometrového údolí v pozadí jeviště, ve kterém zářila světla chu-tchungů, tradičních čtvrtí zvláště v severočínských měst a Pekingu, objevil se i nefalšovaný vodopád na pravé řece, nechyběl ani pravý déšť.

Miroslav Hrdlička