Ve světě se dnes používá pro druhy čínských bojových umění mnoho názvů. Jeden ze starých systémů zabývající se tělesnou zdatností se jmenoval „čchi-kung". Z tohoto slova podle všeho vzniklo označení „kung-fu" (tvrdá práce), které se v Evropě postupně stalo zastřešujícím pojmem. V samotné Číně jsou však bojová umění označována termínem „wu-šu". Čínské slovo „Kung-fu" totiž nezahrnuje pouze bojové umění a péči o tělesnou zdatnost, ale jeho součástí jsou také filozofické a medicínské aspekty.

Wu-šu se stalo v Číně národní tradicí. Zdraví a mírnost obyvatelstva byly po dlouhá tisíciletí základem k rozvoji vnitřní síly říše. Číňané usilovali o udržení fyzické kondice rovněž v časech míru, a to předepsanými tanečními pohybovými cvičeními. Cviky měly za úkol utužovat životní sílu a zajistit jednotu těla a ducha. Čínskému obyvatelstvu bylo pěstování takových „tanců" k udržení tělesného zdraví nařízeno již za dob císaře Chuang-ti (3. tisíciletí př.n.l.). Kromě toho Číňané provozovali staré zápasnické umění „tüe-ti".

Protože v Číně se všeobecně věří, že cílevědomý pohyb může mít léčivý vliv a utužovat sílu, vyvinuly se rozličné léčebně gymnastické systémy a dechová cvičení. Jeden z těchto systémů rozvinul lékař Chua Tchuo (190-265 n.l). Zhruba ve stejné době byl v Číně zaveden vojenský sport „ťiäo-li".

Okolo roku 520 přišel do Číny Bódhidharma, 28. patriarcha indického zen-buddhismu a zabydlel se v klášteře Šao-lin v provincii Che-nan. Učil šaolinské mnichy tělesným cvičením, pomocí nichž předcházel rychlé únavě v průběhu dlouhých meditací, a udržoval je ve fyzické kondici. Vzhledem k potřebě umět se bránit praktikovaly se rovněž údery, obrany, porazy, kopy a také staré techniky tyčí, cvičení tedy sloužila k obraně a zachování zdraví.

Klášter Šao-lin, místo vzniku zen-buddhismu v Číně, měl pohnutou historii. Stál několikrát v centru čínských bojů o moc, proslul svého času velkým vlivem a měl vlastní válečné vojsko. Třináct šaolinských mnichů údajně zachránilo císaře dynastie Tchang, Li Š´mina. Vliv tohoto řádu se později snížil. Klášter byl vypálen a nakonec zcela zničen. Unikvší mniši se pak pravděpodobně stali zakladateli tajných čínských spolků (triád) a v jiné provincii Fu-ťien založili druhý klášter Šao-lin. Žáci kláštera skládali zkoušky, které mj. sestávaly z probíhání chodby, v níž byly postaveny dřevěné figuríny znázorňující postavy s pěstmi, noži, oštěpy atd. Ty se po kontaktu se zkoušeným daly do pohybu a při běhu jej atakovaly. Na konci chodby musel zkoušený ještě odsunout dvě rozžhavené nádoby, přičemž mu byly do paží vypáleny symboly draka a tygra.

Za doby dynastie Tchang (618-907) museli důstojníci skládat zkoušku wu-šu. Další velký rozmach zaznamenalo wu-šu za dynastie Ming (1368-1644). Známý čínský generál popsal tehdy 16 různých bojových stylů holýma rukama a dalších 40 s použitím zbraní, mezi něž patřili šerm a lukostřelba, které se rovněž v Číně pěstovaly. Všechny tyto styly detailně popsal a doplnil ilustracemi ve své knize.

Kung-fu se ve stejné míře jako bojovým uměním - resp. sebeobranou - zabývá zdravotní gymnastikou a tělesnou zdatností. Kung-fu slouží k prevenci a léčbě nemocí a k utužování psychické stránky. Jeho cílem je dovést všechny části těla k vzájemné harmonii a na základě toho zachovat tělesné zdraví. Je založen na střídání útoku a obrany, pohybu a klidu, elegance a tvrdosti.