Čína je matkou bojových umění, nazývá se „pravlastí bojových umění východu". Bojová umění nebyla v dávných dobách jen sebeobranou, ale hlavně metodou duševních a fyzických cvičení, která předával mistr jen několika vybraným žákům, o jejichž mravních kvalitách byl z hloubi duše přesvědčen. Teprve později se jednodušší prvky boje beze zbraně staly součástí výcviku armád, policie a jiných bezpečnostních složek. Dnes se bojová umění stala módou, sportem i výnosným obchodem.

Lidé spolu bojují a vedou války od doby, kdy se stali lidmi. Jakmile však staré civilizace vytvořily první státy, zbraně se staly výsadou vládců a jejich armád. Prostý člověk zpravidla vlastnit zbraně nesměl. V neklidných dobách lidových povstání proti útlaku vrchnosti nebo při útoku banditů či nájezdníků zvenčí však měli rolníci a řemeslníci vždy dost nářadí, které bylo možno jako zbraně použít - sekery, cepy, vidle, kosy atd.

Začátkem našeho letopočtu existovala početná skupina lidí, kteří neměli nic, s výjimkou košťat a poutnických holí. Byli to mniši buddhistických a taoistických klášterů. Právě tehdy vznikl dokonalý způsob boje beze zbraní. Někteří z mnichů byli původně šlechtici nebo vojáci, ovládající nejen šerm různými druhy zbraní, ale i základy boje beze zbraní. Tak se v klášterech, nejprve čínských, začalo rozvíjet bojové umění, které mělo původně tři odlišné důvody užití. Za prvé to byla vlastní sebeobrana, za druhé tělesné cvičení, kterým mniši kompenzovali nedostatek pohybu při učení a dlouhých meditacích vsedě, a za třetí zdokonalování psychických vlastností. Tak si mniši postupně osvojili takové schopnosti jako naprosté soustředění, dosažení absolutního klidu a vyrovnanosti nebo aktivity ve správný okamžik. Všechny důvody vzniku bojových umění postupně splynuly a vytvořili ucelený systém. Mniši ovšem nezůstávali jen za zdmi kláštera, ale často putovali do vzdálených zemí, kam přenášeli nejen kulturu, malbu, písmo, taoistické, buddhistické a zenové texty a filozofický systém, ale i prvky bojového umění. Tak se čínské bojové umění rozšířilo do Koreje, Japonska, na jih do Vietnamu a Thajska a všude tam, kam se dostalo, se dále rozvíjelo.

Bojová umění se v Číně souhrnně nazývají wu-shu/wu-šu. Znak wu znamená vojenský, válečný, bojový a shu dovednost, znalost či umění. Wu-šu se v Číně, kolébce bojových sportů, dělí do více než sta různých škol a směrů. Číňané sami říkají, že co klášter v horách, to vlastní škola. Existují hrubá dělení na severní a jižní styl (severní styl využívá kopů a jižní zase úderů), dále na tvrdý a měkký styl (měkký je typickým použitím síly protivníka k vychýlení jeho rovnováhy) a dělení podle různých podražení a přehozů či podle známých klášterů a míst.

Díky propagačním cestám po světě a návštěvám turistů je dnes asi nejznámější klášter Shao-lin/šao-lin a jeho gong-fu/kung-fu, které předvádějí ve svých oranžových hábitech. V klášteře je nyní více cizinců než mnichů a nadšenci z mnoha zemí se zde učí nejen boji beze zbraní, ale i šermu holí, mečem a kopím. Klášter na hoře Wu-dang/wu tang je komplexem více než 70 chrámů, v nichž sídlí taoističtí mniši v modrých róbách a opět řada žáků z ciziny. V Číně snad nejpopulárnější je ale umění tai-ji-quan/tchaj-ťi-čchuan. Místem jeho původu kupodivu není klášter, ale vesnice rodiny Chen/čchen, jejíž potomci vedou výuku již po 19 generací. Vychází z taoismu, starých lékařských znalostí cest, kudy v lidském těle proudí energie, a kombinuje techniky boje se zdravotním cvičením.