Systém bílého jeřába se vyvinul z bojových cvičení tibetských mnichů (la-ma pchaj), vyznačuje se rozmáchlými švihovými technikami paží (vedenými z boků) a vyžaduje cit pro rovnováhu.

Opičí styl kung-fu se praktikoval zřejmě již za dynastie Čching a jeho zakladatelem byl Ma Ťi-chao. Jeden z jeho žáků vytvořil styl "36 cest opice" (san-š´-liou chou tao), čímž prakticky položil základy dnešnímu opičímu boxu. Charakteristické pro opičí box je mnohostranné využití zakřiveného „opičího drápu" a způsob, jakým bojovník mimikou svého těla a chováním napodobuje opici. Za vesele vyhlížejícími pohyby se však skrývají nebezpečné techniky úderů, kopy na tělo i hlavu, kotouly, přemety.

Čchang-čchüan, islámský styl dlouhé pěsti, je tvořen směsicí technik, které do Číny importovali perští a arabští kupci, a bojových umění menšinových Chuejů.

Dalším z nejstarších čínských stylů kung-fu je Šuaj-ťiao, zahrnuje rovněž umění hodů. Tento čínský zápas je považován za předchůdce těch bojových umění, z nichž se vyvinuly džúdžuce a džudo.

Jižní styl Wing Tsun byl údajně založen buddhistickou mniškou Ng Mui, která své znalosti předala děvčeti Wing Tsun. Toto bojové umění, které se rozvinulo zhruba před 250 lety, umožňovalo člověku i bez velké tělesné síly nebo speciální kloubní pohyblivostí (pomocí tlumení a uhýbání) účinně se ubránit. Jeden z principů Wing Tsun tkví v umění co nejrychleji překonat vzdálenost k soupeři a tím mu znemožnit volný pohyb paží a nohou. Dalším z principů je současné provedení útoku a obrany. Při tomto bojovém umění se dává přednost intuicím před stanovenými technikami.

U stylu kudlanky nábožné hraje speciální roli „kudlančí dráp", který se používá pro zachytávání soupeřových paží a k zasažení vitálních bodů protivníka. Při stylu draka se napodobují pohyby tohoto bájného zvířete, jako je otáčení, létání nad mraky a mrskání ocasem. Styl draka vyžaduje koordinaci pohybů a probouzí životní energii.

Wu-šu se v Číně pěstuje po staletí. Vždy po ránu lze příznivce wu-šu vidět v parcích. Vedle starších osob se tomuto sportu věnuje také mnoho mladých lidí. Cvičení se vštěpují reflexivně, aby si zachovali zdraví a kondici. Wu-šu je v dnešní Číně národním sportem. V každé provincii existuje příslušná sportoviště a kurzy. Wu-šu je sportem vyučovaným na školách a univerzitách pod vedením profesionálních týmů. Každoročně se v Číně konají četné soutěže a mistrovství wu-šu, při nichž mladí i staří bojovníci demonstrují své umění. Při soutěžích se předvádí buď kompletní sled průběhu pohybu, nebo jednotlivé cviky při souboji. Jedná se o porazy, obraty, skoky, údery, úhybné manévry atd. Cviky se většinou předvádějí uvolněně a s přirozenou elegancí. Taková ztvárnění boje se užívají rovněž na jevišti (Pekingská opera) a v čínské akrobacii. Obzvlášť proslulý je lví tanec, který je jednotlivými školami kung-fu různě prezentován a je symbolem štěstí a úcty. Jestliže mají pohyby wu-šu sloužit k souboji, pak je jejich provedení odpovídajícím způsobem rychlejší a tvrdší. Aby mohl být protivník dokonale zneškodněn, dochází k útoku i obraně současně. Dokonale osvojené wu-šu znamená doslova náměsíčné zvládnutí chvatů, skoků, porazů, úderů a kopů. Osvojení si bojových ctností je při tom stejně důležité jako dokonalost techniky.