Taoismus rozpracoval učení o dvou vzájemně se prolínajících počátcích - yin a yang, z nichž první označuje tmu, ženu, negativitu a pasivitu a druhé označuje světlo, muže, pozitivnost a aktivitu. Rovnováha těchto dvou prvků zaručuje zdraví a dlouhověkost člověka. Taoisté ve 2. - 4. století začali vytvářet první psycho-regulující systémy na základě metod dýchání, jež byly spojeny s gymnastickými cvičeními (dao-in). V 3. století znamenitý lékař Chua Tchuo sestavil první systém čchi-kungu, jenž se dochoval až do dnešní doby, nazvaný Ucin-si (Hry pěti zvířat). Ve 4. - 5. století taoistická sekta "Vyšší čistoty" na hoře Mao-šan detailně rozpracovala metodiku dosažení zdraví a dlouhověkosti cestou dechových cvičení (tchu-na), psycho-meditativního rozvodu vnitřní energie čchi po drahách uvnitř těla (sin-ci), gymnastických cvičení, sexuální praxe a dietologie. Nakonec v 16. - 18. století vznikají tzv. vnitřní styly wu-šu (wudangské) - tai ji quan, hsing-i quan a pa kua chang. Ovšem čínská tradice datuje jejich vznik do 9. - 12. století, do tzv. "zlatého věku", čímž potvrzuje jejich cennost.

V procesu formování wu-šu se utvořily tři základní směry - shaolinský, emejský a výše uvedený wudangský.

Shaolin-pai (shaolinský směr) v sobě zahrnuje kolem čtyř set základních stylů, rozkládajících se na množství podstylů a škol. Mnoho škol vzalo za svůj základ učení buddhismu - Czinganchaň czižaň-meň (škola "Přirozenosti diamantového čchan buddhismu"), Ro meň (škola "Buddhy"), Lama quan ("Pěst lámova") a mnoho dalších.

V 18. století v horách Emei, v provincii Su-čchuan, končí formování stylů Emei-pai a bylo výsadou buddhistických a taoistických mnichů, ale později se jej začali učit i místní obyvatelé, z nichž někteří dosáhli takového stupně mistrovství, že se stali instruktory wu-šu v císařské gardě. Emejské styly spojily shaolinské severní s místními jižními školami, připojujíc k nim důležité principy vnitřních stylů.

V provincii Che-nan se rozkládá horský masív Sung, jehož západní část se nazývá Taishi a východní Shaoshi. A právě v údolí pod štíty Shaoshi leží nejslavnější klášter v dějinách Číny - Shaolin si (Mladý les), též zvaný jen Shaolin.

Kolem roku 527 n. l. přišel do kláštera mnich z Indie - Bodhidharma (v Číně nazývaný i But Tor, Dat Mor a Da Mo). Tradují se mnohé legendy o jeho vstupu do kláštera. Údajně přišel nejdříve do Kantonu, kde se neshodl s císařem Wu (502 - 549 n. l.). Poté prý přešel řeku Jang-c´, a to na třtině. (Tato událost se stala klasickým námětem zenové ikonografie). Došel až ke klášteru Shaolin, ale jeho představený Fang Chang ho odmítl pustit dovnitř. Klášter byl totiž významným centrem klasického buddhismu, kdežto Bodhidharma byl představitelem zen buddhismu. Bodhidharma si proto našel útočiště v blízké jeskyni, kde v meditacích strávil mnoho let. Podle pověstí jeho silueta zanechala stín na vedle ležícím kameni a podle jeho očí vyvrtal díru do skály. Po devíti letech mu bylo umožněno vejít za bránu kláštera. Stal se pak zakladatelem čínské větve zenu - čchan buddhismu. Tím ovšem jeho význam pro bojová umění nekončí. V buddhismu je zdůrazňována jednota těla a duše, proto Bodhidharma, mimo duchovního vzdělávání, zavedl i cvičení pro zvýšení fyzické úrovně mnichů. Při jeho tvorbě vyšel ze své znalosti starobylých indických bojových systémů. Jeho systém je nazývám 18 pohybů rukou Osvíceného, což byla cvičení založená na napínání svalů v statických pozicích (nebyla to tedy žádná škola boje).

Tento systém byl postupně rozpracován a vzniká z něj bojová technika. (Ovšem Shaolin se stal známý především technikou boje s dlouhou holí, která byla pro mnichy nezbytností při jejich putování po celé zemi. Ke klášteru již tradičně patří "zvířecí" styly - vycházející z pohybů, odpozorovaných trpělivými mnichy v říši zvířat.)