Rozeznáváme tři nejznámější styly wu-šu - tai ji quan (tchaj-ťi-čchuan), bagua zhang(pa-kua-čang) a xingyi chuan(Sing-i-čchuan). Mnoha autorů připisuje zásluhy o vznik tchaj-ťi taoistovi Zhang San-fengovi, známému také pod jménem Zhang Tung. Podle legendy se narodil 09. 04 1247 a tento den je až do současnosti uznáván všemi milovníky tai ji jako tradiční svátek.

Protože San-feng byl člověkem nevšedních zájmů, začal se již od 12 učit klasické texty, ale později se odvrátil od oficiální kariéry a veškeré své úsilí nasměroval k získání nesmrtelnosti. V této době, podle legendy, ovládl umění Shaolin quan, které obohatil o cviky na práci s vnitřní energií (dao in), které pocházely z taoistického sborníku Způsoby prodloužení života a dosažení nesmrtelnosti.

Ve věku 67 let potkal taoistického mnicha Ho Luna, který jej naučil tajným způsobům dosažení nesmrtelnosti. Po tomto setkání San-feng 13 let cvičil své umění v horách Wudang(wu-tang) v provincii Chu-pej. Výsledkem jeho úsilí byl systém, nazvaný tai ji quan. Za vlády dynastie Ming, byl na počest Zhang San-fenga v horách Wudang postaven Chrám Modrého oblaku, který se stal v současnosti místem setkání lidí, milujících tai ji.

Jiná verze hovoří o tom, že zakladatelem tai ji byl profesionální voják Chen Wangting (16. století), jenž žil po skončení služby ve vesnici Wenxian v provincii Henan. Jeho systém se skládal ze sestav 13 forem taijichuan a 108 forem Changquan a komplexu Paochui. Po technické stránce bylo jeho cvičení založeno na stylech popsaných v knize Čchuan-ťing autora Čchi Ťi-kuanga (dynastie Ming) a hodně se podobaly vnějším stylům wu-šu, kde mají cvičení silový charakter, vyznačující se rychlými údery, skoky a přemisťováním. Ovšem díky tomu, že na sklonku života byl pod velkým vlivem taoismu, stal se jeho styl Chen měkkým, s plavnými pohyby, vedenými po kruhu. Mezi nimi se ovšem najednou jako blesk objeví tvrdý, přímý úder. Velký důraz byl kladen na dýchání. Zajímavým prvkem, který Chen zavedl do nácviku tai ji, je cvičení dvojic - tai ji tuishou, ve kterém se cvičenci učí nejen rovnoměrně rozkládat svoji sílu, ale i využít sílu protivníka k tomu, abychom ho porazili.

Ovšem populárním se tai ji stalo až poté, co se rozšířilo z vesnice Wenxian do celé Číny. Na to měl největší zásluhy Yang Luchan (1799 - 1872) z vesnice Yongnian, který se učil tai ji pod vedením Chen Wanxinga, pokračovatele rodu Chen. Yang Luchan, který se později přesídlil do Pekingu, začal vyučovat tai ji všechny zájemce, čímž porušil starou tradici, uchovávat styl jako rodinné tajemství, předávané z otce na syna. Od původního stylu se jeho lišil tím, že postrádal rychlé pohyby. Styl Yang se stal pomalejším a graciéznějším. Yang pojal svůj styl jako cvičení, sloužící k uchování zdraví a dosažení dlouhověkosti, což se odrazilo i ve verších, jež napsal jeho žák Jao Janchen: "Jaký je nejvyšší cíl taiji? Udržet zdraví a prodloužit život."

Další školy taiji se nazývají Wu (zakladatel Wu Yuxiang, 1812 - 1880), Sun (Sun Lutang, 1861 - 1932) a Wu (Wu Jianquan, 1872 - 1943). (Obě školy Wu mají odlišný způsob zápisu).