Zajímavou a velmi osobitou kapitolou čínského kung-fu je cvičení se zbraněmi. Zbraně provázejí bojové umění již od jeho vzniku a staly se jeho nedílnou součástí.

Mnohé zbraně jsou dnes všeobecně známé, ale o mnohých ví i v samotné Číně jen malá skupinka zasvěcených. Zbraně totiž patří mezi nejutajovanější části stylů kung-fu. Jejich techniky byly střeženy jako oko v hlavě a nesměly být nikomu prozrazeny.

V rámci zbraní samotných existuje jistá hierarchie obtížnosti. Ty nejobtížnější učil Mistr jen svého nejlepšího žáka a pokud nenašel člověka, kterému by bezvýhradně důvěřoval, bral si svá největší tajemství s sebou do hrobu. Ale ani ty nejjednodušší zbraně neučil kdekoho. Žák musel nejdříve dlouho dokazovat své kvality, než se dostal k technikám nějaké zbraně.

Ve školách kung-fu existuje zásada, která říká, že se zbraní smí cvičit až adept na čestný titul mladší instruktor. Jinak řečeno - píle, kvalitní přístup a zcela zvládnuté základní ruční a nožní techniky otevírají žákovi bránu k první zbrani.

Číňané dokázali s neuvěřitelnou dokonalostí využívat v boji desítky nejrůznějších předmětů, z nichž některé na první pohled ani nevypadali nebezpečně. Každý styl má své typické zbraně, každý mistr si oblíbil jinou. Některé zbraně jsou společné několika stylům, ale často se potom jejich techniky naprosto odlišují. Abychom si do množství čínských zbraní vnesli nějaký systém a vyjmenovali alespoň ty nejzákladnější, rozložíme si je do tří skupin - zbraně krátké, dlouhé a ohebné. Mezi zbraně krátké patří např. nůž, krátká halapartna, různé meče, kladiva (chuai), dvojitý měsícový meč (Er jue da tan chiang) aj.

Za dlouhé zbraně považujeme ty, jejichž délka přesahuje 160 cm. Sem řadíme např. dlouhé meče, halapartny, kopí, apod. Za zmínku stojí i poněkud neobvyklá shaolinská zbraň Wei Tien.

Zcela samostatnou skupinou jsou ohebné zbraně. Jde o zbraně skládající se z několika pohyblivě spojených částí. Jejich techniky jsou zpravidla odlišné od zbraní pevných, a proto i trénink s nimi má svá specifika. Pokud žák techniky nějaké ohebné zbraně zcela neovládá, může se s ní velmi lehce i sám zranit. Rychle rotující zbraň se v neodborných rukách stává neovladatelným a nebezpečným předmětem. Mistři proto učí techniky ohebných zbraní až velmi vyspělé žáky. Typickým představitelem ohebné zbraně je nunchaku nebo trojitá tyč. Další krásnou zbraní, kterou sem můžeme zařadit je Jie bian/Ťie-pien - kovový bič. Ten je s oblibou využíván jak v jižní, tak i v severní škole. V prvopočátku proti němu prakticky neexistovala sebeobrana: šanci měl pouze protivník s dlouhou zbraní. Postupem doby byl kovový bič obohacen o železnou kouli s ostny na jednom z konců (chui).

Mluvíme-li o zbraních není možné se opět nezmínit o klášteru Shaolin, který byl pro vznik a vývoj většiny zbraní stejně jako pro bojové umění vůbec naprosto nenahraditelný. Mniši sami některé nové zbraně vynalézali, případně dováděli k dokonalosti techniky zbraní již existujících. Na to pochopitelně navázala škola Shaolin Kung-fu. Tradičně v ní najdeme 18 zbraní, z toho 5 ortodoxních. Za úplný základ můžeme považovat dlouhou tyč, kopí a šavli.