Význam zbraně v dávné minulosti není jistě třeba objasňovat. Mnohé posluchače ale jistě napadne otázka, co přináší trénink se zbraní dnešnímu člověku?

Na prvním místě je třeba uvést tradici školy. Zbraně jsou nedílnou součástí kung-fu a není možné svévolně systém vlastní školy o tak krásnou součást oklestit. Zbraň pomůže žákovi vniknout do systému z jiného úhlu a pochopit dříve neutušené souvislosti. Napoví mu mnoho o filozofii, celkové koncepci stylu i o taktice boje. Zbraně nás také učí koncentraci na prováděné cvičení. Zejména při tréninku s partnerem by nepozornost mohla způsobit těžké zranění.

Cvičení se zbraněmi je i skvělým posilováním. Některé lehčí zbraně vyžadují velmi dynamické pohyby a tím si adept zvyšuje svalovou rychlost. Rotační pohyby šavle zase zpevňují zápěstí a lokty. Jiné zbraně jsou oblíbené pro svoji vysokou hmotnost. Cvičení s nimi výborně posiluje svalstvo předloktí a ramen.

Znalost nějaké zbraně se může skvěle uplatnit i v sebeobraně. Pokud člověk nějakou zbraň bezpečně ovládá, není pro něj problém se této zbrani i ubránit. Jako příklad vezmu dlouhou tyč. Žáka, který tuto zbraň zvládl, nemůže případný útočník překvapit neznámým pohybem hole, větve nebo bassebalové pálky. Od dokonce ze své zkušenosti předvídá všechny možné formy útoku touto zbraní a může si již předem promyslet kvalitní obranu.

Všeobecně můžeme říct, že dobře trénovaný bojovník nosíval nejméně tři druhy zbraní. Měl primární zbraň, jako např. meč, šavli, hůl nebo kopí, se kterou byl nejzdatnější. Obvykle byly tyto zbraně známy i jeho nepříteli a měly největší sílu a smrtící potenciál. Sekundární zbraň bývala skrytá na jeho těle, snad bič nebo železný řetěz v jeho opasku nebo pár dýk v botách, které mohly posloužit v případě, že své hlavní zbraně ztratil během boje. Pro použití na velmi velké vzdálenosti nebo na překvapující útok v boji zblízka používal bojovník vrhací zbraně. Některé z těchto zbraní, které se daly snadno ukrýt (tzn. šipky nebo vrhací nože), se házely rukou, jiné (např. jehly) se vyplivovaly z úst a další (jako rukávové šípy) se vystřelovaly z trubičky vybavené pružinou.

Při výběru zbraní musel bojovník zvážit tři faktory. První - jaká zbraň se hodí pro jeho postavu? Pokud byl vysoký a silný, využil výhod dlouhé, těžké zbraně jako například velké šavle nebo halapartny, které mohly vážit i přes 20 kg. Tyto zbraně mají větší smrtící účinek díky jejich délce a je těžké je blokovat kvůli jejich vysoké hmotnosti.

Pokud byl bojovník vysoký, ale ne obzvlášť silný, zřejmě si vybral kopí. S touto dlouhou, ale lehčí zbraní, mohl efektivně využít své rychlosti a déle vydržet v boji. Malý, ale velmi silný muž, si vybral silnou těžkou šavli nebo pár kladiv. Takové zbraně mohou zničit protivníka v blízkém okolí.

Nakonec, malý a slabý bojovník může nejlépe využít meče, párové meče, párové šavle, párové tyče nebo dýky. Většina čínských žen-bojovnic se specializovala právě na tyto zbraně.

Druhým faktorem, který musí bojovník zvážit při výběru zbraně, jsou podmínky nadcházejícího boje. Bude na koni bojovat proti podobně vybavenému protivníkovi? Bude na zemi, ale jeho protivník na koni? Nebo to bude čistě boj muže proti muži bez dalších obranných pomůcek? Každá situace vyžaduje jinou zbraň.