„Tchaj-ťi čchüan" je jedním z hlavních směrů čínského bojového a pohybového umění kung-fu. Jde rovněž o klidnou a uvolňující pohybovou terapii. Tchaj-ťi znamená „největší zákon", čchüan značí pěst.
Praktické zkušenosti i vědecké výzkumy ukazují, že časté cvičení Tchaj-ťi čchüan má příznivý vliv na nervy, krevní oběh, činnost srdce, reguluje dýchání, zlepšuje metabolismus, procvičuje svalstvo a uvolňuje klouby. Cvičit lze ráno i večer na otevřeném prostranství nebo jen doma na jednom či dvou čtverečních metrech.
Původ tchaj-ťi zamlžují mýty a legendy. Za zakladatele bývá považován taoistický mnich Čang San-feng, který žil ve 12.století. V literatuře se však již mnohem dříve objevují zmínky o bojových uměních, která obsahovala prvky pozdějšího tchaj-ťi. Podle jiné verze vznikalo tchaj-ťi jako vnitřní, severní styl na konci dynastie Ming ve vesnici Čchen-ťia-kou. Zde se předtím při častých bojových potyčkách vždy užívaly rychlé údery a kopy, respektive energické pohyby. A tak si obyvatelé osvojili jeden z principů čínské filozofie, podle něhož to silné a tvrdé bývá poraženo slabým a měkkým. Nadále nacvičovali mírné, přiměřené akce, které za sebou řadili do rytmického a harmonického pohybového celku.
Tchaj-ťi čchüan se v mnoha detailech podobá směrům a bojovým technikám popsaným v "Čchüan-ťing". V této knize známého generála dynastie Ming se píše o 16 boxerských školách. Podle některých domněnek byly prvky těchto boxerských stylů v tchaj-ťi čchüan sloučeny a dále rozvíjeny jako nový směr.
Dnes se v tchaj-ťi rozlišuje několik stylů, které se vyskytují ještě v mnoha variantách. Tradiční styl čchen vznikl přibližně v roce 1650 v rodině Čchen v čínské provincii Che-nan. Zakladatelem byl mistr z konce dynastie Ming a počátku dynastie Qing (Čching) jménem Chen Wang Ting. Rodina Chen udržovala svůj styl pouze v rozsahu příbuzných a blízkých osob. Čtrnáctou generaci mistrů rodu Chen reprezentoval Chen Chang Xing (Čchen Čchang-sing), který vytvořil současně dvě sestavy stylu Čchen, které předal synovi Chen Gen Gyun (Čchen Kengjun). Další žák Yang Lu Chan (Jang Lu-čchan) se zasloužil o rozšíření stylu Tchaj-ťi Čchüan po Číně, a tak stál u zrodu dalších čtyř hlavních stylů Tchaj-ťi Čchüan: Yang (jang), Wu (Wu), Wu (Wuu) a Sun.
Cviky se provádějí v rozličném tempu a působí bojovně. Styl jang se vyznačuje pomalými a uvolněnými pohyby - hlavní důraz je kladen na zdravotní aspekt prostorových pohybů. Tomuto stylu vyučoval poprvé okolo roku 1800 Mistr Jang Lu-čchan na císařském dvoře a dodnes je rozšířen v celé Číně. Jednodušší variantou je nácvik 37 figur a 13 pohybových struktur s partnerem a bez něj. "Forma" se skládá z 60 přesně prováděných pohybů. Tyto pohyby celého těla s neustálým přenášením těžiště (otáčení, uhýbání, tahání, pokud člověk čelí útoku atd.) a příslušné techniky paží slouží meditačnímu hloubání, tzn. prožití vnitřní síly čchi (= životní síla). Pro styl jang jsou typické "push hands", tzn. odražení soupeře. Náplní výuky měkkých a kompaktních stylů wu jsou četná cvičení ve dvojicích ("sunoucí se ruce") a také techniky meče a kopí. Vyučuje se rovněž vějířová forma.
Styl Sun se vyznačuje hbitou zručností obou zúčastněných bojovníků. Styl Peking je zjednodušená, jednotná forma, která se i v současné Číně těší velké popularitě. Sestává z 24 pohybových sekvencí, které se provádějí za doprovodu klasické čínské hudby. V Evropě je tchaj-ťi známé také pod označením "13 pohybových forem" přičemž tyto formy představují osm základních způsobů držení rukou a pět postojů těla.
