Starý pan Cui Yibo a jeho manželka Yang Xinqiao bydlí v Yong Ledong v obvodu Shi Jingshan ve městě Peking. Jejich byt není velký, nábytku nemají mnoho, ale byt je velmi čistý. Starému pánovi Cui je letos 73 let a babičce Yang je 68 let. Oba jsou v důchodu a mají jednu dceru, která teď pracuje v jiném městě. Dědeček Cui pracoval před důchodem v továrně na potraviny, a poté co odešel do důchodu v r. 2000 nedostal kvůli špatnému provozu této továrny mzdu na důchod. Pan Cui nemá ani smíšené životní pojištění a zdravotní pojištění. Jeho manželka je také bez příjmu. Podle politiky životního minima začali od tohoto roku využívat subvenci životního minima.
„Od r. 2000 nemáme příjem, a proto jsme začali dostávat subvenci životního minima. Tehdy jsme bydleli na ulici Gu Lou v obvodu Dong Cheng. Výbor obyvatel této ulice nám svědomitě vyřídil žádost o životní minimum. Tehdy byl příspěvek životního minima více než 100 jüanů měsíčně. Měl jsem také našetřené peníze, takže jsme z takové subvence mohli žít."
V roce 2004 se musela rodina dědečka Cui v důsledku městem nařízené rekonstrukce jejich starého domu přestěhovat. Z peněz za odškodnění koupil dědeček Cui současný byt.
„Tehdy nám vláda dala 180 tisíc jüanů jako odškodné. Dalších 20 tisíc jüanů jsou peníze za přestěhování, což je celkem 200 tisíc jüanů. Přidal jsem dalších 10 tisíc jüanů a koupil jsem tento byt. Naše ubytování se podařilo vyřešit díky dobré politice Pekingu."
Vzhledem k tomu, že městský rozvoj Pekingu je v současnosti velmi rychlý, ceny bytů jsou poměrně vysoké. Mnoho lidí si nemůže dovolit koupit byt. Díky vládní podpoře ale rodina pana Cui vyřešila otázku bydlení. Po přestěhování se do současného bytu babička Yang každý den kromě práce v domácnosti ve volném času sportuje.
„Sportuji, hlavně chodím. Každý den ujdu tři kola. Každé kolo má tisíc metrů. Chodím také do parku a parku soch, kde je velmi pěkné prostředí."
Dědeček Cui někdy pomáhá babičce Yang v domácnosti, ovšem každý den také sportuje.
„Když vstanu, jdu nejdřív nakoupit potraviny na celý den. Nasnídám se, a potom dopoledne v zimě čtu knihy a v létě jdu ven cvičit. Každý den teď chodím 5 kilometrů."
Po založení systému životního minima v Číně se standard této subvence s rozvojem státní společnosti a ekonomiky zvýšil. V současnosti rodina Cui může žít ze subvence životního minima a už nemusí užívat svůj bankovní vklad.
„Subvence životního minima se postupně zvyšuje, takže zatím každý měsíc dostáváme 880 jüanů. Subvence se zvýšila už 3 - 4 krát, což nám stačí na život. Proč jsem to řekl, každý měsíc utratíme 700 jüanů, proto nám subvence pro život stačí."
Subvence životního minima vyřešila životní otázku pro staré lidi. Dalším velkým výdajem je zdravotnictví. Ani o to se ale pan Cui neobává. Pan Cui novináři řekl, že v současnosti s manželkou využívá tři zdravotní pojištění, tj. starobní zdravotní pojištění, pojištění pro obyvatele životního minima a charitativní zdravotní pojištění.
„Z výdajů na léčbu vážných onemocnění nám stát vrátí 60%. Nejvíce nám vrátí 70 tisíc jüanů. V posledních měsících moje manželka vážně onemocněla bronchiektazií a stát nám vrátil 60% výdajů na léčbu."
Kvůli tomu, že rodina Cui je rodina životního minima, stát jim vrátil dalších 60% ze zbytku. Kromě toho bydliště vyřídilo dědečkovi Cui a babičce Yang charitavitní zdravotní kartu. S touto kartou jsou ceny za léčbu v nemocnici na jejich bydlišti výhodné.
Dědeček Cui novináři řekl, že zatím nemají starosti s ubytováním, jídlem, oblečením ani zdravotnictvím, proto mají dobrou náladu a mají čas na svoje záliby.
Dědeček Cui píše dobrou kaligrafii a teď učí v kursu kaligrafie na sídlišti. O zimních a letních prázdninách učí dědeček Cui kaligrafii děti. Dědeček Cui řekl:
„Cvičit kaligrafii je jako sportovat, cvičit víc je lepší pro zdraví. Ostatní lidé chválí mou kaligrafii, mám velkou radost."
Dědeček Cui řekl, že díky dobré státní politice může své stáří prožívat bez starostí a ještě se ve volném čase věnovat svým zálibám. Pokud bude jejich zdraví dobré, on a babička Yang jsou ochotni sloužit společnosti.
