Složenky v Číně? Tak na to zapomeňte. V říši středu všechno jede na předplacené karty. A to nejen služby poskytované jediným mobilním operátorem. Moje domácnost disponuje hned několika kartami, které se musí pravidelně nabíjet.

Internet se platí pomocí karet s kódem, zakoupených na telekomunikačním úřadě, kde si lze následně internet na následující měsíc předplatit.

V kanceláři plynofikační společnosti mi po zaplacení „nahrají" kartu body. Poté se karta zasune do plynoměru, čímž se aktivuje. Stejně tak funguje také karta na užitkovou vodu, jíž se splachuje toaleta. Oba tyto měřiče se nacházejí přímo v domácnosti, takže můžete pohodlně sledovat, kolik jednotek na kartách vám ještě zbývá a kdy je čas jít si tyto služby předplatit.

V podstatě velmi podobně funguje dobíjení elektřiny. Pravidelně tak jednou za tři měsíce, v létě jsou intervaly delší, docházím na elektrifikační úřad zaplatit kolem 500 juanů na příštích několik měsíců. Nutno ještě dodat, že všechny zmíněné úřady se nenacházejí na jednom místě, ale v různých částech městské čtvrti.

S „elektrickou kartou" s nahranými body pak přicházím ke svému sídlišti, kde bydlím. A v tom okamžiku začíná ta část dobíjecího marathónu, kterou skutečně nemusím. Sehnat toho správného zaměstnance správy sídliště, který má klíče od zamčených dveří k elektroměrům umístěným v panelákové chodbě. Někdy je to boj dlouhý i na desítky minut.

Tak obvykle vypadá celý proces. Tentokrát se ale k celé záležitosti přidal ještě nový prvek, který mi způsobil spoustu vrásek. Elektroměr se totiž porouchal.

Když jednoho dne v noci najednou z ničeho nic přestal jít proud, přisuzovala jsem to nedostatku peněz na mém účtu. Jak se ale následující ráno ukázalo, problém nebyl tak snadno řešitelný. Pracovnice u okýnka se mi snažila vysvětlit, co je příčinou „bezproudí". Díky své velmi špatné znalosti čínštiny pak naštěstí paní pochopila, že nejjistější bude, když zavoláme na zákaznickou linku, kde jsem se dozvěděla podrobné informace v angličtině.

Jelikož byl pátek, tedy téměř víkend a navíc skoro čas oběda, pracovníkům společnosti se příliš nechtělo vydat se zkontrolovat můj elektroměr. Nakonec mě posadili do malé dodávky plné šroubováků, nových i starých plynoměrů a pádili si to k mému sídlišti. Po intermezzu s hledáním zřízence s klíčem od těch správných dveří se oba zaměstnanci elektrifikačního úřadu hloubavě a zkoumavě podívali na elektroměr a směrem ke mně pronesli asi něco ve smyslu: „Paninko, ten elektroměr to má za sebou. Musíme ho vyměnit…"

Ptáte se, jak to dopadlo? To vám napíšu příští týden.

Z Pekingu vás zdraví Ivana.