Odmala je třeba řídit se pravidly

V Pekingu dřív bylo mnoho „starých pravidel", například" „Když odcházíš a vracíš se domů, musíš o tom říct starším." „Když jíš, neprohrabuj se talířem." „Neposlouchej klepy." „Když se směješ, neodhaluj zuby a když mluvíš, mluv potichu." „Stát se má pořádně, sedět se má pořádně." „Na návštěvě nesahej na cizí věci." „Buď věrný starým tradicím, buď pracovitý, neplýtvej a drž s rodinou," a další. Toto jsou pravidla, která děti odmala musely dodržovat, a která ovlivnila celé generace Pekiňanů.

Časy se mění, a tak se postupně i na tato pravidla zapomíná. Nedávno jeden uživatel internetu tato pravidla shromáždil a dal je na internet. Jeho článek vzbudil živou debatu.

Nedaleko Lamaistického chrámu v Pekingu v hutongu (staré ulici) Gongshuyuan nad dveřmi do domu rodiny Bian visí nápis „Buď pracovitý, neplýtvej a drž s rodinou." Lidé, kteří v domě žijí, pověděli, že tento nápis nechal před dvaceti lety zhotovit jejich dědeček, protože pracovitost, spořivost a soudržnost s rodinou je pravidlo, kterého se staří lidé vždy drží.

„Náš dědeček tento dům s dvorem vlastnoručně postavil." Spořivosti a tvrdé práce pro rodinu si pan Bian zažil dost. Protože dědeček přišel do Pekingu z provincie Hebei, musel se držet tohoto starého principu, jen tak mohl postavit dům pro svou rodinu. Ale k diskuzi na internetu o starých pekingských pravidlech pan Bian řekl, že záleží na situaci. „Některá pravidla by se měla zachovat, jiná už nejdou s dobou."

Výzkumník z Ústavu pro výzkum historie kultury města, expert na lidové zvyky pan Zhao Shu říká: „ ‚Starý' odkazuje na věci předávané po generace, jsou to tradice předávané z otce na syna, je to esence tradiční kultury. Pravidla jsou však nařízení jedné generace, je to konsenzus mezi lidmi. Stará pravidla jsou znakem toho, na čem se v kultuře všichni shodují. Stará pravidla jsou úzce spjatá s rodinnými zvyky a nařízeními. Například když s otcem jdete ven, otec jde vepředu a dítě jde vzadu."

Sekretář Pekingské asociace lidových zvyků pan Gao Wei: „Návrat k tradiční kultuře je vlna, je to pocit náležitosti k tradiční kultuře. Když se dnes řekne Peking, není to jednoduše jen územní koncept. Je zde centrum politické kultury, shromažďují se zde dobré věci odevšad. Jsou i vyzdvihované a jsou nám příkladem, mají normativní funkci."

Pekingská „zdvořilost" dává najevo respekt mezi lidmi. Některé obraty mohou vzbudit dojem zdvořilosti. Ačkoli se civilizovanost a zdvořilost objevují všude tam, kde jsou Číňani, Pekiňané jsou vyhlášení tím, kam dotáhli pravidla slušnosti v komunikaci mezi lidmi. Pomáhá to při zařizování různých záležitostí, takže je snadnější je přijmout za své a předávat dál. Když se říká, že děti pekingských starousedlíků dodržují až příliš zdvořilostních návyků, vztahuje se to právě na toto. Civilizovanost a zdvořilost se v Pekingu předává hlouběji a více ze široka a působí jako jistá vytříbenost, vhled a široké srdce.

O starých pravidlech

V 90. letech minulého století se v pekingském metru kromě „nejprve vystupujte, poté nastupujte," a „dávejte dobrý pozor na svůj majetek" také říkalo: „Prosím neseďte se zkříženými nohami." Dnes už se v metru tato věta nevysílá a čas od času se v dopravní špičce najdou lidé, kteří sedí se sluchátky a nataženými nohami, vrtí hlavou, natřásají se a vesele si podupávají do rytmu. Když nikomu neušpiní kalhoty, tak stejně zaberou místo třem lidem. Kvůli takovým pasažérům nemají ostatní kde stát. Ale jim je to jedno. Podle starých pekingských pravidel se má stát a sedět vzpřímeně, sedět s nohou přes nohu je špatné, je to známka špatného vychování a nízké úrovně.

Podobných pravidel je v Pekingu spousta, nejvíc se jich týká nejspíš stolování. Když se jí polévka, nesmí se srkat a kromě toho se nemlaská. Také se nesmí ťukat hůlkami na misku, to dělají žebráci. Do misky se nezapichují hůlky, jinak to vypadá, jako když se zapalují svíčky za mrtvé. Když si hůlkami nabíráte jídlo, berte si z části, která je vám blíže, není slušné nabírat ze strany vašeho protějšku. Také se ze stejného talíře s pokrmy, kterých je na stole vždy několik, nenabírá víc než třikrát za sebou. Když v restauraci pokládáte čajovou konvici, postavte ji tak, aby její hrdlo na nikoho neukazovalo, je to stejně neslušné, jako ukazovat na někoho prstem.

Pravidla se vztahují nejen na stravování, ale na každý aspekt života jedince. Třeba že stát se i sedět se má pořádně. „Stůj jako borovice, seď jako zvon." Když se mluví, nepokřikuje se a starším se neskáče do řeči. Když s někým mluvíte, vykejte. Když chcete, aby vám někdo uvolnil cestu, říkejte „s dovolením".

Kromě pravidel v každodenním životě mají také svá pravidla jednotlivé profese, dnes se tomu říká pracovní morálka. Jak se zpívá v dobové písni Spravedlivý dědeček nabádá k dobru: „Obchodníci musí leccos přetrpět, přátelskost přináší bohatství, na bohaté a chudé pohlížejte stejně, když stojíte za pultem, usmívejte se, odpočívejte, když jste unavení, ale jinak nelelkujte. Když budete takhle dělat obchod, nemůžete nezbohatnout." V této písni se zpívá právě o pravidlech obchodu.

Když se dnes hůlkami klepá na misku, značí to, že člověk je žebrák, ale dřív to znamenalo, že máme námitky vůči svému protějšku. Známý spisovatel Liang Shiqiu vzpomínal, jak ho ještě malého tatínek vzal na jídlo. Malý klučík se začal nudit a cinkat hůlkami o misku. Tatínek ho zastavil s tím, že to je jako nadávat protějšku.

Dnes už mnoho pravidel odpadlo. Když však nyní mluvíme o starých pravidlech, můžeme z nich pochytit, jak respektovat ostatní a jaké jsou slušné vychování a morální standardy Číňanů.

         Stará pekingská pravidla se netýkají jenom Pekingu, nacházíme je i v Tianjinu, v provinciích Hebei nebo Henan. Obecněji i v knihách jako Kuaizigui a Sanzijing jsou také zachycena podobná ponaučení. Když se podíváme s ještě větším odstupem, zjistíme, že se podobnými otázkami zabývají téměř všechny myšlenkové školy. Předáváním starých pravidel se předávaly také morální normy a pravidla slušného chování, ve kterých se odráží tisíce let stará čínská kultura. Dnes se často vyzdvihuje posilování sebedůvěry ve vlastní kulturu. Jak toho dosáhnout? Musí se začít u předávání pravidel.

Tajemství pravidel pana Zheng Yuanjie

Pravidla, která jsme zdědily, jsou názorem. Nejlépe se pravidla předávají tak, že o nich mluvíme a sami jdeme příkladem.                                                      -------„král pohádek" Zheng Yuanjie

Známý autor knih pro děti Zheng Yuanjie odmala vyrůstal v Pekingu. Vybavuje se mu mnoho různých pravidel, například než se pustil do jídla, musel dát přednost starším a vyzvat je zdvořilostním oslovením. U něj doma se však po dětech nechce, aby se držela tohoto pravidla.

Podle Zheng Yuanjieho je nejlepší způsob předávání pravidel jejich vysvětlení a jít vlastním příkladem. Když se jeho syn setkával s lidmi, Zheng ho nenechal říkat jim strýčku nebo tetičko, ale zdvořile jim říkat dobrý den. „Syn si zvykl takto jednat s lidmi, ale spousta lidí si stejně myslí, že jsem syna nenaučil doopravdy rozumět pravidlům," říká Zheng Yuanjie.

U Zhengových mají důležité pravidlo neobtěžovat ostatní. Podle Zheng Yuanjieho je na to těžké nabalit nějaké detailní omezení. Například když si on a jeho syn vymění auto, když ho vrací, umyjí ho a naplní mu nádrž. Když neobtěžujete jiné a nepřiděláváte jim problémy, budete vás víc lidí mít rádo, takže v životě budete mít mnohem víc příležitostí.

Pokud jde o tradiční čínskou hodnotu „synovské oddanosti" xiaoshun, o péči o své rodiče, Zhengovi prarodiče vždy říkali, že „synovská oddanost má cenu, dokud jsou členové rodiny ještě živí", to je také pravidlo v Zhengově rodině ohledně synovské oddanosti. Zheng Yuanjie od pondělí do čtvrtků chodí ke svým rodičům a vaří jim. Jeho matka má cukrovku, tak nosí různé druhy zeleniny a vaří jí. Starým lidem také dělá dobře, když se jim myjí nohy, takže jim připravuje horkou vodu. „Jak plynul čas, jak ví všichni kolem mě, u nás doma se být synovský oddaným stalo rodinným pravidlem a této hodnotě rozumíme. Můj syn je vůči mě také velmi oddaný a když má čas, tráví ho se mnou," říká Zheng.

Rozdíl mezi pravidly a lidovými zvyky

Mladý pekingský herec komediálních dialogů xiangsheng a ředitel Pekingské asociace lidových zvyků Li Shuo řekl, že zná „stará pekingská pravidla", třeba že dokud si dospělí nesednou ke stolu, dítě si k němu nesmí sednout, hůlky se nesmí zapichovat do misky, nesmí se kašlat čelem a smrkat ke člověku a když hůlky spadnou na zem, musí se do vzduchu nebo na stůl nakreslit kříž. Proč se má kreslit kříž? Podle starých zvyků když hůlky spadly na zem, narazili do „boha země". To by mohlo přinést neštěstí, takže se musí nakreslit desítka.

„U nás byla pravidla velká věc. Jsem z mandžuské rodiny, takže podle pravidel nejprve začínali jíst nejstarší z rodiny, kteří také mohli sníst, co zbylo. Na velké svátky ženy nesměly sedat ke stolu a nejedlo se psí maso." Han Shuo vzpomněl také to, že když se dítě nedrželo pravidel, bylo bito. „Když jsem byl malý, mlaskal jsem, a tak dědeček řekl „dej mi hůlku" a já dostal výprask (smích)."

Podle Han Shua se stará pekingská pravidla týkají všeho od životních událostí, jako jsou svatby, pohřby a věcí mezi muži a ženami přes jídlo, pití a oblékání. Na Jižním městě v Pekingu se jako poslední jídlo na svatbě jedí nudle, zatímco v Západním městě se jí rýže. Mezi lidovými zvyky a pravidly je však rozdíl, návyky jsou různé každých deset mil, každých sto mil jsou jiné zvyky. Zvyky lze dodržovat nebo se jich nedržet, ale bez pravidel to nejde. Pravidla je třeba předávat dál, navíc jsou po celé zemi podobná. Vede k nim každá tradiční rodina.

         Han Shuo se domnívá, že zastaralá pravidla z feudálních dob se mohou opustit, ale pravidla o tom, jak být dobrý člověk a která se týkají principů je nutno předávat dál. Pravidla týkající se slušnosti by se také měly zachovat. Kultura se mnoha pravidel zbavila a mnoho starých pekingských pravidel už také zmizelo. Han proto podporuje hnutí za „pravidla do škol", aby se dětem předala kultura.

Pekingská pravidla pod drobnohledem

Podle lidového rčení to bez pravidel nejde. Pekingští starousedlíci jsou proslulí tím, že mají mnoho různých zvyků, obzvlášť Mandžuové. Čínské pravidla slušnosti prý převážně vycházejí ze svatebních a pohřebních zvyků.

„Tři dny předem se zve, dva dny předem se volá, den předem odvléká" Toto rčení se vztahuje k etiketě jak zvát hosty na svatbu. Když zvete přátele a rozesíláte svatební oznámení, měli byste je rozeslat do tří dní před svatbou, jinak si o vás ostatní pomyslí, že nemáte vychování. Tři dny před svatbou je to „pozvání", dva dny předem je to „volání" a když někomu řeknete den předem nebo ten den, je to jako byste někoho chytili za ruku a odvlekli, lidé, kteří si potrpí na slušnost, by nepřišli. Důležité přátelí a příbuzní se většinou zvou měsíc předem.

„Druhý nejstarší drží mísu, nejstarší ji rozbíjí"  O svatbě se říká, že je to „šťastná událost", ale o pohřbu se říká to samé, říká se mu „šťastný pohřeb". „Červené a bílé šťastné události" se vztahují právě k těmto dvěma obřadům. Šťastný pohřeb se většinou říká tehdy, když člověk žil dlouhý život a v pokročilém věku se odebral k věčnému spánku. Pokud někdo zemřel předčasně, neříká se, že je to šťastný pohřeb. Při pohřebním procesí je zvyk, že druhý nejstarší syn nese hliněnou nádobu, kterou pak nejstarší syn vrhne na zem a rozbije. Nebožtíkovi tak přeje mír. Kdysi nebyly asfaltové či betonové cesty a když se nádoba nerozbila, ostatní děti mohli přiběhnout a sebrat rodině zesnulého jejich bílé čapky, které se nosí na pohřeb. V takovém případě by děti nikdo z rodiny neodháněl. Dodnes můžete staré lidi slyšet jak říkají: „Co do toho vrážíš, chceš ukrást bílou čapku?"

„Plnou číší vína se hostovi připíjí, plným šálkem čaje se host vyprovází"  Když někoho hostíme, vztahují se k tomu takováto pravidla: když si s někým připíjíme, alkoholu by mělo být po okraj skleničky, ale čaje se nenalévá po okraj, to by byla známka toho, že hosta chceme vyprovodit. Tento zvyk rozvíjí následující pořekadlo: „Čaje sedm dílků, rýže osm dílků, alkoholu všech deset dílků." Čaje by se mělo nalévat asi do sedmi desetin šálku, rýže do osmi desetin. Když to přeženeme, říká se, že „narážíme nosem" a je to vůči hostovi neuctivé. Kromě toho hosté většinou „nevracejí misku", aby se jim přidala rýže.

„Zlatý kohout sklání hlavu třikrát"   Jedná se o zdvořilostní gesto, kterým se dávají najevo díky. Když zdvořilému člověku někdo nalije sklenku alkoholu nebo čaje, ohne ukazováček a prostředníček a zaklepe jimi na stůl. Podle legendy když císař Qianlong vyrážel inkognito na výpravy jako obyčejný pěšák a naléval svým poddaným čaj, jeho poddaní se mu nemohli poklonit, jak vyžadovala etiketa vůči císaři. Proto pokleknutí naznačili ohnutými prsty a omluvili se tak za své pochybení.

K výběru bydlení Pekiňané říkají: „Když máš peníze, nebydli v jihovýchodním bytě, v zimě tam bude zima a v létě horko." Kromě toho jsou pro Pekiňany zásadní čísla, místa a různé další zvláštní věci.

V Pekingu se domům, ve kterých žijí lidé, říká yangové domy, energie yang značí aktivitu a životní energii. Místům, kde jsou lidé, kteří jsou na onom světě, tedy hrobům, se po pasivní energii yin říká yinové domy. U yinových domů jsou často borovice a cedry, které symbolizují věčnost myšlenek a idejí mrtvých. Cedry a borovice navíc udržují vodu a půdu na místě, takže hroby chrání. Samozřejmě také pomáhají lidem zapamatovat si, kde jsou hroby jejich blízkých. Když stromy vyrostou, místa, kde mají provést oběti a vyčistit hroby od plevele a býlí, jsou vidět už z velké dálky.

Na rozdíl od yinových domů u Pekingských dvorců nejsou ani borovice, ani cedry. Pán domu by také u domu nesnesl ani moruši s těmi nejchutnějšími plody, před ani za usedlostí nesmí růst dokonce ani hrušeň. Moruše i hrušky totiž v čínštině zní jako pohřeb a opustit tento svět, sang a li. Podle rčení „moruše, borovice, cedry, hrušně a jerlíny na dvorech domů nemají co dělat". Jerlín se čínsky řekne podobně jako démon nebo duch, gui.

Na dvorech pekingských usedlostí často rostou jabloně, granátová jablka a čínské datle. Na jaře se lze těšit z jejich květů, v létě pod nimi najít chládek a na podzim mít čerstvé ovoce. Na jaře půvabné, na podzim užitečné, tak se dá shrnout, jaké stromy je nejvhodnější pěstovat kolem pekingských obydlí.

        Jak praví pekingské přísloví: „Když se blíží nový rok, věnuj bohu kuchyně sladkost." Když se blíží svátek, nejprve se bůh kuchyně uctí tím, že se mu věnují různé sladkosti. Na předvečer nového roku, když se dělají plněné knedlíčky jiaozi, se nejprve knedlíčky se zeleninovou náplní uctí bůžek, a pak se všichni najedí masových knedlíčků. Lidé, kteří měli hluboko do kapsy, udělali náplň knedlíčků ze směsi masa a zeleniny. Ani v nejchudších rodinách se tento postup neměnil a knedlíčky se podávaly nejprve bohu kuchyně.