Jin Linčuan, je mladá autorka, která poprvé zaujala literární kritikou. Od té doby publikuje povídky, eseje a poezii. Byla členkou básnické skupiny Lower Body. Většinu jejich básnické produkce lze číst jenom v internetovém vydání. Její nejpopulárnější literární dílo je novela Jianren. A její názory na dnešní čínskou literaturu? Tady jsou.

Co nejraději čtete?

"Milují klasickou literaturu a od svého mládí mám ráda čínskou literaturu 20.a 30. let. Byla to doba zvratů a pozdvižení. Jednak si do čínské literatury našel svou cestu hovorový jazyk, který vystřídal jazyk klasický, projevovaly se cizí vlivy a došlo také k politickým změnám.Bylo to docela chaotické období a spisovatelé, jestli-že chtěli být úspěšní, museli hledat nové cesty. Spisovatelé byli hluboce vnoření (prosáklí) do tradiční čínské kultury, ale byli nucení prezentovat ve svých dílech nové problémy a absorbovat nové vlivy. Ne jako v 80. letech minulého století, když téměř všechny čínské novely byly imitací těch západních."

Co nejraději píšete?

"Poezii. Píšu také povídky, novely a eseje, ale myslím si, že poezie je nejbezprostřednější, kvůli jejímu úzkému sepjetí s jazykem. Romány si vyžadují společnost, společenské zvyky, historii a prostředí. Vyžadují čas, a to je v Číně problém, protože moderní čínská města mají jenom asi 20 let starou historii – a to je dosti málo času na to, aby se rozvinuly skutečné zvyky a společenská pravidla. Ale poezii, to je především o jazyku - a čínština je tak krásný jazyk – a lze napsat něco bezprostředního, přímého, jakoby vaší citovou reakci na nějakou scénu bez jakýchkoli zábran. Píši poezii a moji přátelé také. Publikujeme ji však online, protože vydat knížku básní je téměř nemožné."

Mluvme o problémech čtenářských!

"Potřebujeme skutečný literární trh. I když trh přinese sebou množství kýčů, je nutné začít. Čtenáři potřebují trénink, musí se naučit, co je to dobrá literatura. A právě trh je dobrou cestou k rozvoji čtenářského zájmu o dobrou čínskou literaturu.

Na druhé straně, když moje věci lidé nečtou, tak asi proto, že dobře nepíšu. Dobrá literatura je taková, kterou může číst jak intelektuál, tak rolník, nebo třeba mojí rodiče. Chci psát pro všechny, ale k tomu mám jěště daleko – věci, které píšu čte jenom malá skupina lidí. To není jako v Americe, kde trendům černého humoru nebo spisovateli jako je Salinger se dostává široké pozornosti a uznání. Čína jěště v tomto směru nedospěla a neobvyklá díla čtou jenom určité zájmové skupiny. Ale pokud je dílo opravdu vynikající, každý si jej rád přečte a pomalu si na trhu najde své čtenáře a svůj trh."

Jak podle vašeho názoru čínskou literaturu vnímají cizinci?

"Jeden můj známý, zahraniční novinář mi jednou řekl, že nejvíce překládanou čínskou knížkou je kniha Dítě Šanghaje (Shanghai Baby)." (Pro vaší informaci, vážení posluchači, je to román mladé čínské spisovatelky o živote mladých lidí, jejich soukromí a sexuálním životě. Byl vydán v roce 2000).

"To je dobře," pokračuje Jin Linčuan, "ale použít tuto knížku jako měřítko pro ostatní čínské autory, to není fair, a do určité míry směšné – to vyvolává dojem, že Čína je hloupá. Myslím si, že my Číňané chápeme Západ mnohem lépe, než Západ chápe nás.

To na co se západní média zaměřují, to není literatura, ale sociální fenomén. Přála bych si, aby nejdříve knížky četli a teprve pak o nich mluvili. Knížky, pojednávající převážně o sexu … no, kolik toho může jeden o sexu říct? A kromě toho, kolik talentu potřebuje spisovatel k tomu, aby psal o sexu?"