S rychlým ekonomickým růstem se v Číně formuje střední vrstva solvetních skupin obyvatelstva, která má zájem spíše o lehké literární žánry, než tzv. společenskou literaturu, jenž reflektuje dobu a její problémy. Je to dobrý nebo špatný čtenářský vkus, kladou si otázku mnozí čínští spisovatelé? Literární obec v Číně diskutuje také o tom, jestli vliv západní literatury na některé proudy moderní čínské literatury není příliš silný a volají po návratu k tradičním čínským hodnotám. Dneska se už potřetí vracíme na stránky měsíčníka To je Peking, kde v jednom z letošních čísel své názory na moderní čínskou literaturu prezentují známí pekingští spisovatelé.

Spisovatelka Bi Šumin je původním povoláním lékařka. V roce 1969 byla poslána do Tibetu jako vojenská medička Čínské lidové osvobozenecké armády a zůstala tam 11 let. Její spisovatelská kariéra začala v roce 1987, když publikovala román Smrt v Kunlunu (Kunlun Shang), napsaný na základě jejich životních zkušeností. Dvacet let byla lekařkou, působila jako předsedkyně Svazu pekingských spisovatelů a před více než rokem si otevřela psychologickou kliniku. Píše celý svůj život.

Na otázku, kde pro svou literární tvorbu hledá impulzy, Bi Šumin odpovídá.

Od samého počátku bylo pro mne velmi přirozené zajímat se o jiné lidi, vidět je jako fascinující a tajemné a s logikou jim vlastní. Je zcela přirozené o lidech nejen psát, ale i mluvit o nich, o vzájemných vztazích mezi člověkem a přírodou, člověkem a vesmírem. Literatura, to je studium lidí.

Ale předtím, než jsem se stala spisovatelkou, pracovala jsem jako vojenská lékařka. Když jsem byla studentkou na střední škole v Pekingu, to mi bylo něco málo přes 16 let, musela jsem nechat školu a jít do armády. Poslali mne do Tibetu, možna proto, že jsem byla v dobré fyzické kondici a naše jednotka měla své stanoviště vysoko v horách, v nadmořské výšce 5000 metrů. Pro 16-ti letou dívku to byl šok - zůstat někde daleko odříznuta od vnějšího světa. Připadala jsem si jako Marťanka, jako na zemi, která právě ztuhla a je bez kouska civilizace. Zůstala jsem tam 11 let.

Období, které jsem prožila v Tibetu a tamní prostředí, mělo obrovský vliv na moji spisovatelskou budoucnost. V noci vidíte jenom hvězdy, které jsou ohromné. Ve dne zase vidíte nekonečný divoký prostor a vaše myšlení se vrací tisíce a desetitisíce let zpátky a tohle všechno vás naplňuje. A nějakých sto let, je pro tyto hory úplně nepodstatných. Z Tibetu jsem se po 11 letech vrátila s velmi intenzivním pocitem, že život plyne rychle a nejenom ten můj, ale i těch druhých. Po návratu do Pekingu jsem měla potřebu sdělit všem to, co jsem v Tibetu prožila a poznala a začala jsem psát. I když každá z mojich knížek je jiná, jedno se nemění, totiž můj zájem o jiné lidi.

Teď mám psychologickou kliniku a do určité míry impulsy, které mně přivedly k psaní jsou stejné jako ty, které mně přivedly sem, je to zájem pracovat s lidskou duší a pořeba pomáhat ji. Snažím se povzbudit mladé lidi k životu, aby hledali smysl života, tak ja jsem ho našla v Tibetu. Snažím se jak ve své práci na klinice, tak ve svých románech prolomit to východní tabu nemluvit o smrti a pomáhám lidem vidět a brát smrt jako přirozenou věc.

A co si spisovatelka Bi Šumin myslí o současných zmenách v čínské společnosti a literatuře?

Opravdova literatura není v kurzu a nedostává se ji skutečného uznání. To je prostě realita. Jestliže vezmu v úvahu současnou situaci v Číně, s jejím rychlým rozvojem, lidé spíš mají zájem o praktické věci. Myslím si, že částečně je to zaviněno vskusem čtenářů a jejich praktickými potřebami a úvahami. Na druhé straně však, moderní čínská literatura – literatura, která opravdu zatřese človekem, která dokáže zachytit jádro společenského dění, která ve vás zanechá opravdu hluboký dojem, věru, toho moc není. Ale až jednou lidé uspokojí své základní potřeby, až jednou se jejich život ustálý, věřím, že umění bude mít opět "zelenou", uzavírá spisovatelka Bi Šumin.