Mezi důležitá dějiště tzv. literátské kultury za Čchingů patřilo město Jang-čou, jež bylo správním střediskem stejnojmenné prefektury. Leží ve východní Číně, na západním břehu Velkého průplavu, jenom několik kilometrů od místa, kde se průplav přetíná s Dlouhou řekou. Město prosperovalo z obchodu se solí. Místní zbohatlíci, kromě toho, že rozhazovali peníze na své kratochvíle, v 18. století velice intenzivně podporovali i kulturní život.

Extravagantní životní styl jangčouských obchodníků se solí popsal vzdělanec Li Tou. Podívejme se na část jeho dílka v překladu Lucie Olivové:

„Jangčouští obchodníci se solí se předhánějí v přepychu. O svatbách a pohřbech vydají státisíce liangů za výzdobu obřadních síní, za jídlo a pití, oděvy, za povozy tažené koňmi. Jeden nejmenovaný obchodník si dával při každém jídle připravovat více než deset chodů. Jídal s manželkou v hodovní síni, kam služebníci nosili čaj, nudlovou polévku, masité a zeleninové chody a mnohé další. Když už něco nechtěl jíst, jen kývl hlavou a sluha odnesl pokrm, aby jej vzápěti vyměnil za další. Jiný obchodník zase zbožňoval koně. Choval jich stovky, přičemž denní výdaj na jednoho koně ho přišel na několik desítek liangů. Ráno koně vyváděli za město a večer zpátky do města. Byli tak nádherně vybarvení, až oči přecházely. Jiný miloval orchideje a měl jich plný dům, od brány až po zadní obytné místnosti. Jiný si dal ze dřeva vyrobit nahou pannu, kterou mohl mechanicky ovládat. Umístil ji ve své residenci a nejednou s její pomoci rozvášnil své hosty. ... Další obchodník zase kolem sebe rád vídal krásne lidi. Do svého domu si od dvěřníků po kuchařky vybíral jen mimořádně hezké osoby, kterým nesmělo být přes dvacet let..."

Ovšem vedle prostopášných obchodníků, kteří utráceli své jmění kde se dalo, žilo v Jang-čou i nemálo lidi vzdělaných a kulturně vytříběných, kteří sbírali umění, podporovali jeho tvůrce a organizovali významná literární setkání, kterých se někdy účastnilo až sto hostů. Takže do Jang-čou, kde bylo v té době osm akademií - jakýchsi vysokých škol a kolejí – se ze širokého okolí scházeli a literáti a umělci.

Kritériem bohatství a luxusu jangčouských obchodníků se solí bylo vlastnictví obytných zahrad, i když snad přesnější řečeno šlo o zahradní paláce. Postupně se vytříbily společné rysy jangčouských zahrad. Dominují jim umělé skaliskové útvary s vysoko umístěnými vyhlídkami. Samotný prostor je vcelku malý a veškerá zábava se soustřeďuje kolem jezera, které je uprostřed. Kratochvilné výlety místní elity se odehrávaly na palubách ozdobně vyřezávaných bárek.

V polovině 18. století žilo v Jang-čou údajně devatenáct bohatých rodů, které si mohly dopřát výstavbu podobné zahrady. Většina z nich obchodovala se solí. O důležitosti životního stylu a společenských kontaktů solařských rodů pro Jangčou nemůže být pochyby. V jejich zahradách se odehrával veškerý společenský život a intelektuální dění. Dobovými osobnostmi a vzdělanci se to v Jang-čou jen hemžilo. Neustálý příliv nových postav a tvůrčích nápadů vyžadoval velkou otevřenost a toleranci a to všechno v Jang-čou našli. Místní komunita byla ochotna a schopna vnímat a přijímat nejrůznější projevy vkusu, nové odvážné směry i rozličné módní vlny.

V 18. století v Číně platilo rčení, že „Ze všech literátů světa polovinu najdeš v Jang-čou", protože město nebylo pouze střediskem intelektuálních kontaktů a interakce, ale i centrem umělecké tvorby. Literáti a umělci zde nacházeli podporu bohatých mecenášů, kteří je zvali do svých nádherných zahrad na společenské dýchánky a literární posezení. Intelektuálové byli v zahradních areálech přímo ubytování několik měsíců i let. Jejich přítomnost dodávala domům jangčouských boháčů okázalost, ale na druhé starně zde měli všechno, co věhlasní umělci nebo učenci potřebovali k nertušenému bádání a tvůrčí činnosti.