V minulém pořadu jsme se milí přáteli začetli do Lu Sünovy povídky Nostalgické vzpomínky. Stali jsme se svědky toho, jak poklidné prostředí mdlého čínského městečka nečekaně narušily správy o blížicích se Chlupáčich a do té doby netečné maloměsto se začalo připravovat na jejich příjezd.

„Až přijdou, musíme pro ně mít nachystané pohoštění. V mém domě jsou jen malé místnosti, a tak si hodlám půjčit síň v chrámu Chrabrého strážce Čanga-Süna, abych je tam uhostil. Když se dobře najedí, určitě pak nikomu neublíží." Jao-cung byl zabedněný hlupák, avšak umění vítat mocné tohoto světa mísami pokrmů a džbány nápojů si přece jen osvojil – měl možnost pochytit je u vlastních rodičů.

„Tito zlotřilci, kteří uvádějí svět ve zmatek, určitě záhy propadnou zkáze. Zkusme jen prolistovat Stručný výtah ze Zrcadla vlády, cožpak tam nalezneme příklad vzbouřenců, kteří by uspěli? .... Nicméně výjimečně se našli i tací, kteří neskončili špatně. Ano, ano, uhostit je, to bude v pořádku. Avšak bratře Jao-cung, ctěný příteli, neupozorňujte na sebe příliš, to raději přenechte ostatním!"

„Máte pravdu... pane profesore, nemohl byste pro mne napsat vývěsku na vrata – Vaši pokorní poddaní Vám jsou k službám?"

„Ne, ne, zatím ne. S takovým opatřením rozhodně není záhodno spěchat. Prohlášení poslušnosti stačí vyvěsit na poslední chvíli. Musím vás, bratře Jao-cungu, před jednou vecí varovat! Máte pravdu není záhodno vzbudit hněv banditů, zároveň je však třeba vyvarovat se příliš důvěrných styků s nimi.

Jao-cung byl celý popletený, nicméně odešel promluvit s mnichy v chrámu Chrabrého Čang-süna s pocitem nezměrné úcty.

Když Jao-cung odešel, učitel odložil knihu a přestal vykládat, tvářil se velmi ustaraně, řekl, ře se vrátí domů a dal mi volno. Byl jsem šťastný, okamžitě jsem vyskočil a utíkal pod tungový strom.

Vykoukl jsem na cestu. Bylo tam lidí víc než mravenců, pospíchali, vypadali vylekaně. Většinou nesli nějaká zavazadla, ale někteří šli s holýma rukama a starý Wang mi řekl, že to nejspíš budou utečenci. Část z nich prchala z Che-sü směrem k nám, do Wu-š, zatímco lidé z Wu-š prchali na opačnou stranu, do Che-sü. Já jsem neztrácel čas nějakými úvahami o Chlupáčích. Chytil jsem mouchu a položil jí před mraveniště, aby lákala, a pak jsem je zašlapával. Chtěl jsem mraveniště zničit a pilně jsem lil vodu do všech jeho otvorů.

Po večeři mě chůva vzala ven. Ani náš vrátný nezměnil své obvyklé způsoby, seděl venku a užíval si večerního chládku. Jen posluchačů měl dnes nezvykle mnoho, stáli kolem něj, ústa dokořán, vyjeveni, jako by právě spatřili přízrak. Na nebi zářil měsíc a jim ve tmě bíle svítily řady zubů. Starý Wang pokuřoval z dýmky a pomaloučku vyprávěl (a vzpomínal na setkání s Chlupáči v minulosti, pozn.).

„Neodešla ani stará kuchářka Wuová. Bylo jí už přes sedmdesát. Zůstávala schovaná v kuchyni a neodvažovala se vyjít ven. Po několik dní ji strašily hlasy lidí, kteří procházeli kolem domu, a štěkot psů, když ale potom všechno utichlo, děsilo jí zase hrobové ticho. Jednoho dne uslkyšela z dálky pochodovat vojenský ooddíl. Poslouchala chvíli, jak se oddíl blíží, a najednou do kuchyně vtrhla horda Chlupáčů, v rukou drželi meče a už táhli babku ven. Podle řečí se dalo poznat, že nejsou zdejší, usekávali slova, že jim nebylo pořádně rozumět: „Bábo, kde máš pány? Dej sem peníze?" Stará kuchařka se jim poklonila a povídá: „Vznešení pánové, všichni odsud uprchli. Já stará žena už kolik dní trpím hladem, prosím vás, dejte mi něco k jídlu. Kdepak bych vzala peníze!?" jeden Chlupáč jí na to se smíchem povídá: „No, když máš hlad, tak to ti musíme dát něco k snědku" a hodil staré Wuové do náruče něco kulatýho, chuděrce se zatmělo před očima, byla to hlava... strýce Čaoa.."

„Jémine, to se nebála, že jí také zabijí?" vykřikla znovu polekaně babička Liová a všichni ostatní úžasem jěště víc otevřeli ústa a vyvalili oči, (uzavřel svou vzpomínku na Chlupáče starý Wang).