Dnes potřetí a naposled si budeme číst v satirické povídce Nostalgické vzpomínky od slavného čínského spisovatele minulého století Lu Süna.

Autor v ní očima malého dítěte sleduje satirický obraz staré Číny v malém městečku plném omezených lidí a surovců, kteří po zprávách o blížících se Chlupáčích podlehnou bezzudné panice.

„Máte snad už přesné zprávy?... To se vracel pan Lysý. Polekal jsem se, že mě bude zase peskovat, ale pak jsem si všiml, že se netváří tak přísně jako jindy, a tak jsem neutekl. Napadlo mě, že kdyby přišli Chlupáči, mohli by učiteli useknout hlavu a hodit ji do náruče babičce Liové. Pak bych už nikdy nemusel číst Hovory a každý den bych mohl lít vodu do mraveniště."

„Pane profesore! Můj sluha se vrátil!" volal Jao-cung ze všech sil, jak k nám přibíhal.

„Tak jakpak?" zeptal se učitel a vycházel mu naproti, mžouraje krátkozrakýma očima jěště víc než obvykle. Také ostatní se hrnuli k Jao-cungovi.

„Třetí milostpán říká, že jsou to všechno jen plané pověsti, ve skutečnosti skrz Che-sü prošlo jen pár desítek utečenců. Utečenci, to budou nejspíš něco jako žebráci, co k nám každou chvíli chodí prosit o jídlo." Jao-cung měl strach, že ostatní neporozumí významu slova utečenci, a tak vyčerpal všechny své vědomosti, aby ho vysvětlil. Na víc, než na jednu větu se však nezmohl.

„Cha, chá...utečenci!..., cha, cha, chá!" Učitel se hlasitě smál, jako by se vysmíval panice, které před nedávnem sám propadl, a zároveň jako by se posmíval utečencům, že jsou tak neškodní. Rozesmáli se i ostatní, a když viděli, jak se směje pan Lysý, smáli se čím dál tím víc.

Když lidé vyslechli zprávy od Třetího milostpana, rozešli se. Také Jao-cung se vrátil domů.

Pod tungovým stromem bylo najednou pusto, zůstal tam pouze starý Wang a několik sousedů. Pan Lysý chvíli přešlapoval na místě a pak řekl, že se jěště musí vrátit domů, aby uklidnil rodinu a že zítra bude zpátky. Důstojně odcházel se Školními opisy osmi pamětních nápisů v podpaží. Najednou se otočil ke mně a povídá: „Zdalipak budeš zítra ránu umět svůj text zpaměti, když jsi dnes měl volno? Okamžitě se běž učit a daremně si tu nehraj." Ztratil jsem náladu, mlčky jsem upíral oči na jiskřičku ohně v dýmce starého Wanga a nezmohl jsem se na odpověď.

„Ach, Chlupáči, Chlupáči, když tehdy Chlupáči skutečně přišli, byla to hrůza, ale dnes se člověku zdá, jako by se to ani nestalo." Starý Wang vyndal dýmku z úst a pokýval hlavou .

„Jé, prší, a musíme jít spát" řekla najednou chůva, která si teprve teď všimla děště a už nemyslela na nic jiného, než na návrat domů.

„Ne, ne, jěště počkejte!" Vůbec se mi nechtělo spát. Cítil jsem se jako čtenář románu, když ho právě v nejnapínavějším okamžiku zaskočí věta: „Kdo se chce dozvědět, jak to bylo dál, ať si přečte další kapitolu." Na rozdíl od chůvy bych nejraději četl pořád dál až do samého konce.

„Kuš, honem na kutě! Jinak hned po ránu ochutnáš pravítko pana učitele!"

Déšť sílil, šustil v obrovských listech banánovníku před oknem jako kraby v písku, poslouchal jsem ho na lůžku, až jsem postupně přestal vnímat.

Ááá! Pane učiteli! Příště už budu pilný!..."

Co se děje? Něco se ti zdálo?... Také jsem měla zlý sen, ale ty jsi mě probudil ... Byl to sen? Co se ti zdálo?" Přiběhla ke mně chůva a hladila mě po zádech.

„Zdál se mi sen ... Ba ne....babičko, jaký sen se zdál tobě?"

„Zdálo se mi o Chlupáčích ... povím ti to zítra. Už je pomalu půlnoc, spi, jen spi."

Spisovatel Lu Sün položil základy moderní čínské literatury. Mnozí kritici jeho dílo zároveň považují za dodnes nepřekonaný vrchol čínské literatury 20. století. Podstatná část jeho díla byla přeložena do češtiny.